Výročí listopadu 1989 si připomínáme v době, kdy máme vládu, která se poprvé od sametové revoluce opírá o hlasy komunistů. Po celou dobu jejího fungování se debatuje o tom, zda dojde k ohrožení demokracie. Naplnily se takové obavy? Máte strach o naši demokracii?

Mám obavy o demokracii v celé Evropě. V době, kdy vláda Británie dokáže zamítnout politický azyl křesťance perzekvované islámským soudnictvím v Pákistánu, z obav, že by to mohlo provokovat britské muslimy, se potvrzuje bonmot, že „už jsme vyvezli tolik demokracie, že nám jí moc nezbývá“. Ve srovnání s tím se „ohrožení demokracie“ v Česku jeví jako malé zakýchnutí vedle zápalu plic. Jaké konkrétní ohrožení demokracie či omezení svobody jsme už zpozorovali v Česku jako přímý následek hlasovací podpory několika komunistů? Nejsou ve vládě, jen jí slíbili, že nebudou v zásadních věcech proti ní hlasovat. A ve srovnání se stalinistickým vývojem britské Labour Party pod Corbynem se čeští komunisté jeví jako beránci. Já bych samozřejmě všechny komunisty nejraději viděl na smetišti dějin, jenže oni pořád vyvěrají na povrch v nějaké jiné podobě a pod jiným názvem. Jako třeba právě Labour Party, nebo i části amerických demokratů, německých Zelených, Sorosových neziskovek. V zásadních několika bodech souvisejících s obranou západní civilizace se ostatně čeští komunisté chovají civilizovaněji než třeba rádoby liberální TOP 09. A když už padlo slovo sametová revoluce, byla to přece ona, která rozhodla zachovat komunistickou stranu, poděkujme a zvykněme si s tím žít. Nebo ji zrušme a přestaňme remcat. Dnes na ni při jejích sedmi či kolika procentech nemáme co svádět.

Jak vnímáte osobu premiéra Andreje Babiše? Je kritizován za kdeco, ale v zásadních věcech, zdá se, dokáže naslouchat „hlasu lidu“. Míním tím například jeho odmítavé stanovisko k paktu o migraci, čímž si patrně i u vás možná získal nějaké plusové body. Myslíte, že na jeho zahraničněpolitické postoje má vliv Viktor Orbán, kterého vy si vysoce ceníte? A jak asi ustojí nejnovější aféru, která hrozí pádem vlády?

Snažím se ho nevnímat jako „osobu“, ale sledovat výsledky jeho politiky. Tam se mu dá fandit alespoň v jedné a dost zásadní věci, jíž je migrace. Jenže teď nevíme, zda a jak bude pokračovat po nejnovějším „maléru“, který ho potkal v souvislosti se zmizením jeho syna. Přesněji řečeno, kdo v ní bude pokračovat, až bude muset z politiky odejít – jako že už se tomu asi tentokrát nevyhneme. Pokud jde o vnímání „osoby“ versus „politiky“, uvedu pro srovnání Donalda Trumpa. Vnímat ho vlídně jako „osobu“ dokáže bez problémů málokdo. Výsledky jeho politiky, domácí i zahraniční, však můžeme s klidným svědomím označit za nejlepší od pravděpodobně dob Reaganových. Samozřejmě pro Ameriku především, ale i potažmo pro celou západní civilizaci. Babiš samozřejmě nemá Trumpův formát a taky jej nepotřebuje, protože vládne podstatně menšímu a méně důležitému písečku s menšími lopatičkami a kyblíčky. Ten ale je součástí šedesátimilionového seskupení středoevropských postkomunistických zemí, které si začíná uvědomovat určitou dějinnou úlohu v obraně západní civilizace. Právě díky Orbánovi, který ji jako první jasně definoval. Jednak jako dluh, který vůči Západu máme za záchranu před nacismem a pak komunismem. Jednak jako háklivost na veškeré projevy totalitarismu, které nám v buňkách zůstaly ze dvou totalit během jednoho lidského života. A jednak jako historická obdoba úlohy, kterou střední Evropa – a Maďarsko ze všech nejvíc – hrála v 16. a 17. století za tureckých invazí.

Zpět do Evropy, zpět na Západ, byl jeden z motivů listopadu 1989. Podle nedávných průzkumů jsou ale Češi ve srovnání s ostatními členskými zeměmi výrazně skeptičtější vůči EU a nechtějí ve své velké většině ani přijmout euro. Čím to je? Kvůli lžím a dezinformacím, jak někdo tvrdí? Nebo jsme snad nevděční?

Od vstupu do EU se Evropa drasticky změnila, tedy proměnila z ekonomického sdružení demokratických států (jímž předstírala být do 90. let) v byrokratické nadstátí, jehož jediným smyslem se zdá být vymýšlení stále nových regulaci omezujících svobodu a tvořivost občanů. A vytváření nových institucí a „projektů“ odsávajících čím dál víc daní z evropských občanů. Češi ty diskrepance konečně začali vnímat. Druhé „prozření“ jim vyplývá z propočtu financí, které od EU dostávají na grantech, ve srovnání s dividendami, které si odtud odvážejí západoevropské a především německé firmy vydělávající na nízkých mzdách při kvalitní práci. A zatímco Češi po těchto zjištěních jen remcají, Maďaři už západním firmám začali dividendy zdaňovat. A přijetí eura? Kdo by do něho chtěl vstupovat v době, kdy se euro jeví být hlavní příčinou krachu Řecka a finanční krize Itálie?