Zemřel Karel Gott. Jak vás tato zpráva zasáhla?

Vehnalo mi to slzy do očí a těžko se mi polykalo.

Kdy jste se poprvé ve svém životě jakkoliv setkal s Karlem Gottem?

Moje první vzpomínka na Karla Gotta je, když jsem jako maličký kluk stál na židli, abych dosáhl na stařičký kotoučový magnetofon Sonet Duo, a přehrával si pořád dokola Gottovu píseň Ú-ú-ú-úterý, třetího zá-á-á-ří.

To je vaše první vzpomínka na Karla Gotta. Vytanula vám dnes ještě nějaká na mysli?

Vzpomínám taky na svoji babičku Josefu Štěpánkovou, velmi zbožnou to ženu, která měla Karla Gotta vylepeného v kuchyni na kachličkách, jeho velkou fotografii. Měla ho prostě ráda. A takových lidí byly a jsou miliony.

To je určitě pravda. A co vaše osobní setkání s Karlem Gottem?

Mám pár vzpomínek na osobní setkání. Ta nejvýraznější je na naši spolupráci. Jsou to docela žánrové paradoxy, protože tu moji spolupráci s belcantovým zpěvákem tenkrát spunktoval bubeník z metalového Citronu Radim Pařízek. To on Gottovi řekl, že zná kluka, který umí skládat melodické písničky. A za pár dní už jsem seděl na Bertramce v obýváku a s mistrem jsme si pouštěli moje demáče. Domluva zněla, že na jeho nové desce budu mít třetinu písní. A hned, ještě ten den jsme se pustili do práce.

A výsledek?

Z té spolupráce nakonec sešlo. Vlastně kvůli politice. V Blesku vyšťourali, co se chystá, a začali se vyptávat, jestli Gott chce opravdu spolupracovat s „tím“ Štěpánkem, zločincem z Rady pro vysílání. Možná si vzpomenete, co se všechno tehdy dělo okolo Novy a Železného. A Karel asi nechtěl riskovat, že nějaký kus téhle toxicity padne i na jeho novou desku. 

To se stalo kdy?

V období, kdy vrcholila negativní kampaň proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která pak v roce 2003 vyvrcholila tím nezákonným odvoláním rady. Pro mě jako autora bylo obrovským vyznamenáním, že si mě právě Karel Gott přizval ke spolupráci. O to více člověka mrzí, když z toho nakonec sešlo kvůli pitomé politice.