Slavíme sto let republiky. Jak naši zemi v současné době hodnotíte? Byli by podle vás na nás naši předkové hrdí? Za co by nás podle vašeho názoru naopak odsoudili?

Kéž by naše země byla ještě více hrdou a sebevědomou, ale zejména si byla více vědoma právě odkazu našich předků a zodpovědnosti vůči budoucím generacím. Vždy jsem zastával názor, že kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen ji opakovat. Myslím si tedy, že právě nad opakováním chyb by předkové nejen kroutili hlavou.

Ozývají se hlasy, že vlastně není co slavit. Jednak „ta“ republika už neexistuje, a navíc je prý rozkradená a zaprodaná. Je na tom něco pravdy?

Připomínání si historie posledních sta let považuji za velice přínosné. Zvláště když se občas podívám na ony ankety v médiích, kde lidé napříč věkovými skupinami mnohdy nevědí ani, co se v jejich zemi dělo před 30 lety, natož před 100. Mnohé to vysvětluje, mnohé to vypovídá o našem školství i o nás samotných. V hodnocení stavu naší země bych nebyl tak příkrý, ale že je stále co zlepšovat, je více než jisté.

Právě 28. října uděluje prezident tradičně státní vyznamenání. Stejně jako v minulých letech se ale opět ozývá kritika k jeho výběru. Tentokrát například vůči Michalu Davidovi. Co vy říkáte jak na prezidentův „výběr“ vyznamenaných, tak na kritiku? A co říci na to, že když vyznamenával Václav Havel, terčem kritiky takto rozhodně nebyl?

Není ten, co by se zavděčil lidem všem. A prezident Zeman není výjimkou. Já rozhodně nejsem žádný hudební expert, ale v polistopadové době přece není ocenění zpěváků či herců udělením státního vyznamenání vůbec nijak výjimečným. Dělo se tak za Havla, za Klause a děje se tak za Zemana. To, že odpůrci či oponenti Miloše Zemana patří vždy k horlivým a hlasitým, je již zaběhnutým koloritem. Stejně jako skutečnost, že právě oni velmi často neunášejí konfrontaci.

Od rozdělení Československa uběhlo už více než čtvrt století. Jak dnes hodnotíte vztahy mezi Čechy a Slováky. A bylo podle vás rozdělení tehdejší republiky správným krokem?

Jsem rád, že se jak České, tak Slovenské republice daří a že blízkost jich obou není zhola jen o geografické poloze či jazykové příbuznosti. Vztahy mezi oběma těmito zeměmi považuji za více než dobré a jsem tomu rád. V době rozdělení tehdejší společné republiky jsem nebyl ani plnoletý, a tak jsem jej vždy vnímal jako holý fakt.

Příští rok uplyne třicet let od sametové revoluce. Rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem je stále dost velký. Brzdí nás ještě pořád „dědictví“ komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Je pravda, že jsme vlastně „kolonií“ Západu?

Euforie z nově nabyté svobody a vymanění se z komunistického režimu přinesla mnohdy i ne úplně reálná očekávání a současně i výzvy, na které jsme jako společnost nebyli připraveni. Je otázka, zda jsme připraveni být vůbec mohli. To, že západní země nezastaví svůj rozvoj a nepočkají nejen na ČR, přece muselo být jasné všem, stejně jako to, že se „uvolněný prostor“ po pádu komunistického režimu pokusí někdo jiný vyplnit. Možná jsme měli být více realističtější, více obezřetnější. Na druhou stranu je však potřeba si také uvědomit, že na přelomu tisíciletí se odehrálo mnohé z téměř nepredikovatelného. Od masivního nástupu moderních technologií, rozvoje on-line prostoru až po nárůst terorismu. Českou republiku vnímám jako svobodnou zemi a jsem odhodlán udělat vše pro to, aby tomu bylo tak i nadále. Nesouhlasím s tím, že země podnikající na našem území odvádějí daně ve státech jiných, a podle mě jde o chybu, kterou je nutné napravit.

Před revolucí jsme byli samozřejmě pod vlivem tehdejšího Sovětského svazu, po revoluci zase byla pro mnoho lidí „svatá“ Amerika. Nejsme tak trochu ode zdi ke zdi?

I takto se pravděpodobně dá interpretovat posledních několik desítek let naší historie. Za mě však platí, že jsme svobodnou zemí demokratického uspořádání v srdci Evropy s mnohasetletou historií, a jaké si to uděláme, takové to budeme mít.

A jak v současné době vnímáte naši pozici v EU a názory některých na to, že bychom z tohoto společenství států měli raději odejít?

Nepatřím mezi fanoušky současné podoby Evropské unie. Zejména její byrokratický aparát by měl projít víc než razantní změnou. Za nezbytné však považuji vždy zvážit i možné alternativy a zde je prostě poctivé si přiznat, že přes všechny výhrady momentálně reálnou alternativu k EU pro naši zemi nevidím.

Když vzpomínáme Sovětský svaz, názory na to, zda nás v roce 1945 osvobodil od nacistů, nebo nás vlastně připojil ke svému impériu, se různí. K čemu se přikláníte vy?

K tomu, že byly naplněny dohody deklarované v rámci Jaltské konference a že si vítězné mocnosti rozdělily sféru vlivu.

Pak tady máme rok 1968… Jak vidíte dnešní vztahy s Ruskem? Máme se ho bát? Je to opravdu nepřítel?

Už jen strategická poloha naší země nás přece předurčuje k maximální obezřetnosti v rámci našich mezinárodních vztahů. Je jen na nás, zda oné strategické polohy a historické zkušenosti využijeme, či zda bude naším hendikepem. Rok 1968 vnímám jako obrovské selhání našich tehdejších spojenců v čele se Sovětským svazem a výrazným limitem v oblasti důvěry. Obdobně jako mnichovskou dohodu směrem k tehdejším spojencům.

A jak vidíte naše současné vztahy s Německem? Co říci na to, že zatímco Rusko, potažmo tehdejší Sovětský svaz, mnozí stále vnímají jako nepřítele a nemohou mu „odpustit“ okupaci Československa, ale s Německem jsme si dokázali vztahy „urovnat“, považujeme ho minimálně za „ekonomického“ partnera?

Německo je sice naším významným partnerem na poli hospodářské spolupráce, ale ještě taktéž uplynulo málo času od utrpení, které naší zemi Německo způsobilo v minulém století. Tyto limity v oblasti důvěry mohou být odstraněny pouze trvalou, dlouhodobou a především oboustranně výhodnou spoluprací. A to platí jak pro Německo, tak pro dnešní Ruskou federaci.

Co nás podle vás v současné době nejvíc „ohrožuje“? Je to všemi diskutovaná migrace, příliš konzumní společnost, budoucí nestabilita světa, ať už bezpečnostní, ekonomická, ekologická… nebo co vlastně?

My sami. My jsme sami sobě a zcela dobrovolně největším „ohrožením“. Naše míra neochoty hledat shodu, měnit nefunkční, definovat podstatu, určit priority, ale i tvrdě pracovat na společném zájmu je mnohdy nepřekonatelnou překážkou k prosazení a realizaci lepšího řešení pro většinu obyvatel. Mrzí mě, kolik času a energie jsme mnohdy ochotni věnovat doslova prkotinám, které navíc prosazuje menšina (byť velmi ukřičená), a pak nezbývá čas ani energie na záležitosti naprosto klíčové pro fungování státu.

Za 100 let novodobé státnosti jsme tady měli celou řadu osobností, ať už to byl T. G. Masaryk, E. Beneš, Václav Havel, Václav Klaus… Kdo a proč byl pro vás tím největším „státníkem“ a kdo naopak podle vás naší zemi nejvíce „uškodil“?

Hodnotit historii by měli historici, ne politici. Nepodléhám v současnosti tolik oblíbenému hledání ideálu za každou cenu. Každý z vámi jmenovaných byl bezesporu významnou osobností a žádného z nich bych nepodezíral, že se ujímal prezidentského úřadu s cílem naší zemi škodit. Jejich práce by měla být také posuzována v kontextu doby, ve které svůj mandát vykonávali. Ta vždy s sebou přináší významná specifika a vystavuje námi volené zkouškám, které si často ani neumíme představit.