Pane doktore, v ODS potvrdili ve funkci Petra Fialu i Zbyňka Stanjuru. Zdá se, že strana nevidí žádný problém a má dojem, že směřuje ke „světlým zítřkům“. Je to zasloužený pocit?

Připomíná to starokřesťanské: Koho chce Bůh ztrestat, toho raní slepotou! Ale asi to lidem v ODS a těm bloudícím okolo nevadí. Myslí si, že mají „svoje jisté“ a že jim ho nikdo nevezme. Do jisté míry mají pravdu. Jejich voliči, kteří se museli vypořádat s takovými osobnostmi, jako jsou všichni ti, kteří chtěli své odpůrce rozřezat, spálit a pohodit jako v Oděse (cit. pan vládní expert pro energetiku Bartuška), nostalgicky vzpomínající na vlasovce  a banderovce vzpomínající  neosobnosti  v Praze 6 a v Řeporyjích a na to, jak pan předseda vlády Petr Fiala, a dokonce ještě v té době nezvolený prezident Petr Pavel jsou charakteristickými příklady toho, že není překážky, kterou by lidé pravé víry nepřekonali. Nebo že někdo chce „Čechům postřílet děti“, aby věděli, jak to na světě chodí, jsou jenom náhodou vybrané příklady. Konečně nejde ani o politiky, poslance a ministry, známý pětiprocentní společenský odpad existuje v každé společnosti. A dokonce i bez ohledu na to, zda jde o vysokoškolsky vzdělané spectabilis, osoby duchovní nebo penzionované.

Důležití jsou všichni ti, kteří vstoupili do prostoru mezi zlobou a nenávistí a stali se PIN ke každodennímu použití. To jsou všichni ti bezejmenní, přispívající svými anonymními hlasy ke „kažení mravů“. Jsou, málo platné, konstitutivními prvky dnešní a nejen české společnosti. Nedělejme si iluze, nedostatek mravnosti a vzdání se jí ve prospěch nemravnosti není typický pro politický úhor ODS, ale i pro ostatní pole „orná a válečná“. Nemůžeme přehlédnout těch několik statečných, kteří se snaží tomuto dnešnímu celoevropskému úsilí oponovat, ale kolik jich ve skutečnosti je? Kdyby jim bylo dovoleno poslouchat ruskou rockovou operu Rybnikova a Vozněsenského Junona a Avos, mohli by si s beznadějné cesty do Kalifornie s plavícími se námořníky zazpívat jejich temný chorál: „Je nás málo a je nás stále méně, a nejhorší je, že jsme jeden druhému nepřítelem!“  Rým na slovo „vroz“ je „avos“, které je plné ruské osudové nostalgie na téma života a smrti. Alespoň na závěr všichni připomínají chorál o úsilí spojit Rusko s Amerikou, které se nepovedlo, „ale za pokus děkujeme“.

Zásadní věci se děly v Izraeli a Íránu. Vnímáte íránský útok na Izrael jako ospravedlnitelný? Je to signál, že Írán se „roztahuje“ po Blízkém východě, jak tvrdí Izrael?

Jiří Mucha vzpomíná ve svém válečném deníku „Oheň proti ohni“ na cestu do Teheránu v roce 1943. Už tehdy se tam odehrávala dramata (název své knihy si vypůjčil z Shakespearova Macbetha) pod  kuratelou Velké Británie a Sovětského svazu. Za tím vším nebylo nic jiného než ekonomické a politicko-strategické zájmy. Už tehdy se v oblasti nejméně pěti civilizací a ještě více náboženských konfesí vedla jednání o rozdělení teritoria chřadnoucí Osmanské říše. Tento „střet a střed zájmů“ se odehrával na scéně jakéhosi pozdně koloniálního gardu. Jeho součástí byl i vznik Státu Izrael, rozparcelování mandátního území Palestina, změna hranic Jordánského hašimovského království a další triky velmocí, které vedly k formě přiznaného nebo utajovaného protektorátu. Kontrola státního rozpočtu, policejních jednotek a armády byla vždy standardním až banálním cílem britské kolonizace, která se setkávala se zájmy jiných podobně uvažujících velmocí. Polopohádkové příběhy britského plukovníka  Thomase  D. Lawrence z Arábie (česky třeba Sedm sloupů moudrosti) jsou vhodným zobrazením britského snu o světovládě. Jeho reminiscence jsou ukázkově demonstrovány v každém příběhu neohroženého, vždy vítězícího Jamese Bonda ve službách MI-6.