Když se podíváte na dnešní dobu… Kdyby vám někdo před dvěma roky, tedy v listopadu 2019, řekl, že dnes budeme žít tak, jak žijeme, co byste mu na to řekl?

Nevěřil bych tomu. Pro mě je to velké překvapení a rozčarování, speciálně tady u nás. Všichni říkají: podívejte, jak žijí na Západě, v Německu, v Rakousku, ve Španělsku, v Americe. Jenže oni bohužel nemají tu zkušenost. Velká většina z nich pořád ještě věří tomu, že vláda to dělá pro ně. Ale my už jim po naší zkušenosti nevěříme nic.

Ty naše zkušenosti, které jsme tu historicky udělali s fašismem, s komunismem, a teď tohle… to je nemlich to samé, úplně stejné!

Takže v tom pozorujete totalitní systém podobného ražení…

Já si myslím, že na tom nesejde, co je to za totalitu, ne? Co je po tom, že Němci dělali  koncentráky, byli víc totalitní než komunisti, kteří je nedělali a rovnou to stříleli na Pankráci? A ty lidi ani nemusíte zabíjet, jde spíše o to utlačování a o kvalitu života. To je naprosto nemyslitelné.

Nyní jsme ve fázi, kterou jsem si opravdu nedovedl představit, kdy například neočkované děti nebudou smět jet na lyžařské kurzy. Kdyby přitom ředitel řekl třeba: „Ty nemůžeš jet, protože jsi bílý, černý, gay, žid, Arab, křesťan,“ tak to vedení okamžitě letí.

Dneska je to ale normální. Lidé tleskají. Říkají: „Výborně, to jste rozhodl správně!“ To jsou přece ty totalitní rysy, že tomu lidé nakonec začnou tleskat. Lidé, co udávali židy, kteří potom zemřeli, tak přece také „jenom“ dodržovali zákony a vládní nařízení…

Máte dojem, že se těm totalitním tendencím dnes skutečně tleská?

Určitě. Lidé jsou unavení. To ani není tolik tím, že by lidé nějak volali po tom, aby neočkovaní nebo netestovaní dostali nějaký zákaz, ale i ti očkovaní toho mají plné zuby a chtějí už klid. Proto jsem také zrušil svůj „Covid age“. Napsal jsem představení, které nikdy hrát nebudu, protože při svých několika letních vystoupeních jsem nabyl dojmu, že už toho lidé mají plné zuby. Nikdo už to vlastně nechce slyšet a byli by nejradši, kdyby se to od zítřka zrušilo, a byl by klid. A já se jim nedivím.

Mně se to rebeluje, mám to štěstí, že jsem spořivý a mám z čeho žít. Ale když pak člověk živí rodinu, má doma dvě děti, musí zaplatit nájem, plyn, elektriku, tak co mu zbývá? Vždyť komunisti to měli stejně! „Tak prostě buď ve straně, Pepíku, oni toho po tobě moc nechtěj, jednou ročně půjdeš na schůzi, tam zvedneš ruku a dají ti pokoj. Děti možná budou moct studovat…“

… takže v tom očkování spatřujete jistou paralelu…

… ale ne snad kvůli tomu očkování. To je jen to, že oni si s tím jinak neumí poradit. Já si říkám, že kdyby nám před tím rokem a půl, kdy to začalo, řekli: Je tady nová nemoc, virus, doporučujeme vám chraňte se, kde uznáte za vhodné, podotýkám chraňte SE, ne někoho jiného, kdo bydlí v jiném městě, tak já bych ten respirátor nosil ještě teď.

Ale když vyprávějí, že člověk musí mít sám na ulici roušku, tak tomu prostě nikdo neuvěří. Kdyby s tím ten člověk přišel dnes na zkoušku na medicíně, tak ho přece vyrazí. Tohle nikdo neodůvodní. Dneska se říká to, co jsem říkal už před rokem, že ta rouška je hlavně symbol. Proč nosí očkovaní roušky? Aby bylo vidět, že oni taky drží basu…

Celé je to podle mě jen neštěstí toho, že oni teď nevědí, jak lidem „prodat“ všechny ty vakcíny. S tímhle přístupem, kdyby nám to doporučili, tak vím, že už mám dneska klidně čtvrtou dávku. Já bych to udělal. Ale tohle je tak divné a zlé… Já všude říkám, že na tomhle očkování mi nejvíc vadí ta dobrovolnost. Tenhle způsob „dobrovolnosti“ je strašlivý, to se přece nemůže líbit nikomu!

Já jsem to tuhle říkal panu Smejkalovi (Petr Smejkal, internista, epidemiolog, vedoucí skupiny MeSES, pozn. red.), když jsem ho potkal na akci. Řekl jsem mu: „Ten způsob toho tlačení je nechutný a musí to být odporné i vám.“

A jeho reakce?

Žádná.

Oni mu prý lidé často i sprostě nadávají…

… ale to mně taky!

Vám taky?

No ježišmarja!

To zase z toho druhého tábora?

Ne, já ani nevím, mě to moc nezajímá, kdo, ale já bych chtěl jako součást své předvolební kampaně, jestli nějaká bude, lidem říkat, ať si z toho nic nedělají, že jim někdo něco píše. Já mám pocit, že to je celé nafouknuté, já přece vím, že se mnou milion lidí nesouhlasí, mě to nějak zvlášť netrápí. A že o mně támhle pan XY napíše, že jsem vůl? Mně je to úplně jedno, já ho neznám, on mě taky ne, nic o mně neví, mě to netrápí.

To nemá žádnou hodnotu. A chtěl bych, aby to lidi věděli, aby si netrhali vlasy, když jim dvacet lidí napíše, že jsou takoví nebo makoví. Já to říkám na svých představeních, že by mě v životě nenapadlo, že se dožiju doby, kdy bude virtuálno důležitější než reál.

Dnes ten virtuální prostor často formuje veřejné mínění…