Téměř stejnou jistotou, jako že po dni přichází noc, bylo spojení David Forbelský a Svobodní. Byl jste jejich dlouholetým krajským předsedou, kandidoval jste za ně v Liberci jako lídr do parlamentních, krajských, komunálních i senátních voleb. A teď najednou před pár dny jste oznámil, že ze strany vystupujete. Proč? A ještě taková podotázka, Svobodní jsou, přiznejme si to, malá strana. A jako by platilo, že čím menší strana, tím více různých názorových proudů a rozporů. Co k tomu říci?

Ano, se Svobodnými byl spojen celý můj aktivní politický život. Ještě v roce 2010 jsem volil ODS, i přes velké výhrady. O Svobodných jsem věděl a fandil jim, ale nevěřil jsem, že nejde o odpadlíky s jepičím životem; po dalším roce to vypadalo, že jde o stranu, která mi chyběla. Poté, co ze strany odešli někteří pro mě příliš národovečtí členové, jsem tu měl stranu, jejíž představitelé hlásali svobodu člověka a malý vliv státu na život jednotlivce. Nikdo nepochyboval, že jde o stranu libertariánskou. Nízké daně, minimální regulace běžného života a zdůrazňování osobní odpovědnosti každého za své štěstí. Texty třeba Jaroslava Bachory nebo Petra Macha v časopise Laissez Faire jsou pro mě živou vodou dodnes. Tato strana nabízela něco, co dnes chybí v podstatě všem stranám – ideu, představu toho, jak by měl stát a společnost vypadat, pokud bychom vyhráli volby. 

To ale nepřicházelo ani náznakem a mnoho lidí, zvláště těch, kteří začali přicházet po prvních alespoň trochu nadějných výsledcích, začali volat, abychom program začali upravovat podle aktuálních nálad v průzkumech veřejného mínění, že jinak zůstaneme „diskusním klubem“. Od té doby se vedou ty zmiňované spory a proudy. 
I když si nemyslím, že jde o nějaká sobě velmi vzdálená křídla, časem člověka přestane bavit být jakýmsi spojovacím kamenem či tmelem. O to jsem se totiž vždycky snažil. Na Svobodné jsem nezanevřel a nečekejte ode mne smršť nadávek na to, kam se strana ubírá, či kdo se dostal do vedení. V tom problém není. Dokonce budu Svobodné s největší pravděpodobností i nadále volit, pokud tedy výrazně nezmění rétoriku.

Jen se prostě nedokážu ztotožnit s nově definovaným směrem, který má být liberálně-konzervativní. To při nejlepší vůli nedokážu definovat ani pro sebe, neřku-li případným voličům. A osobně neznám horšího než lavírujícího politika. Ne politika, který v něčem ustoupí, aby něco jiného prosadil, ale takového, který po cimrmanovsku zastává názor, který sám vzápětí vyvrací. Což podle mě přináší právě to spojení liberální a konzervativní. „Sice jsme pro svobodu, ale přece jen stát by měl hlídat některé tradiční hodnoty.“ A to je něco, co si neumím představit, že bych třeba nově hlásícímu se členovi měl nějak přiblížit. Což byl, mimochodem, impuls k tomu odejít. Právě se nám hlásil nový člen a já stál s telefonem a přemýšlel, jak mu popsat, co vlastně chceme. Za sebe bych měl stále jasno, ale jako reprezentant strany bych měl co nejvíce ladit s celostátním vedením. Takže jsem se se Svobodnými nerozešel ve zlém z mé strany. Někteří to tak pojali a okamžitě jsem přišel o několik „přátel“ na Facebooku. Ale to spíš něco říká o nich.