Prospělo podle vás Slovenské televizi a Slovenskému rozhlasu spojení do společné organizace? Doporučil, nebo nedoporučil byste to i České republice a proč?

Spojení rozhlasu a televize jako médií veřejné služby není novinka a funguje ve více zemích. Necítím se až tak kompetentní na vaši otázku odpovědět. Mohu jenom vyslovit  názor jako „konzument“ rozhlasových a televizních pořadů. Nezpozoroval jsem negativní směřování této nově vzniklé instituce. Navíc se domnívám, že při návrhu spojit Slovenský rozhlas a Slovenskou televizi mohly kromě ekonomických – a přesněji finančních – důvodů hrát svoji roli i synergické záměry. V současnosti například rozhlas i televize si navzájem odkazují své diváky či posluchače na pořady toho druhého.

V našich médiích dost často probíhají komentáře a debaty, které jsou poměrně jednostranné. Zavládá tu určitá „politická korektnost“, že se nehovoří o některých problémech nebo se bagatelizují a jede se „klasický mainstream“. Zpravodajství by přece mělo být vyvážené a objektivní a prostor by měl být dán oběma stranám...

V otázce jste uvedl slovní spojení jako „politická korektnost“ a „klasický meinstream“, tedy „klasické mínění“, ale ve vašem podání je vnímám jako určité negativum nebo nedostatek žurnalistické praxe. Podle mého názoru právě „politická korektnost“ a „klasický meinstream“ jsou dvě věci, které by měly být zásadním obsahem objektivních médií. Přijali bychom raději „politickou nekorektnost“ nebo „neklasický meinstream“? Nechci poučovat, ale názory  vytvářející média, periodika, tedy noviny, ale i časopisy, jsou charakteristické tím, že přinášejí aktuální, seriózní a precizní zpravodajství, jako je pravdivé a objektivní hodnocení. Proto se nazývá meinstreamové, tedy  „patřící k hlavnímu proudu“, tvořící mínění většiny lidí.

Podstatné je, aby novinář dovedl rozlišit, co je progresivní a co zpátečnické, co je komerční a zištné a co nezištné, co je spravedlivé a co nespravedlivé, co je mravné a co nemravné, co je hodnotné a co bez hodnoty. Při hodnocení jde o pravdivost a přesnost a objektivnost a vyváženost. Při vytváření mínění nestačí jenom názor. Názory musejí být podložené a přesvědčivé, tedy přesvědčivě prezentované. Vyváženost znamená, aby se dalo slovo všem zainteresovaným stranám v události nebo v popisovaném příběhu. Samozřejmě jednostrannost a nedání možnosti všem se vyjádřit je nesprávné, neetické a neprofesionální. V tom je třeba s vámi souhlasit.

Krajské a městské zpravodaje a noviny jsou v České republice v mnoha případech hlásnou troubou politické strany, která sedí na radnici či v kraji. Jestliže je hejtman nebo primátor minimálně jednou na každé straně, to už přece není o nějaké novinařině?

Ano, situace ve sféře regionálních a lokálních médií ve Slovenské republice je obdobná jako v Česku. V mnohých případech jsou tato média – co se týká obecných periodik ve většině případů – ani ne tak ve vlastnictví jako pod vlivem politických stran, které mají své představitele, respektive dominanty v samosprávných orgánech. Jsou dokonce redakce, kde je šéfredaktorem starosta, místostarosta či tajemník obce. Je pravdou, že ne každé město má systemizované místo redaktora pro své noviny. Navíc v malých obcích jde o občasníky vycházející třikrát čtyřikrát do roka.

A proto se to kumuluje s jinou funkcí v samosprávě. Na první pohled se to nemusí jevit jako problém, ale v každém případě to může navozovat určitou závislost a obsahovou nevyváženost, respektive popis reality. Důvod, proč se jméno nebo fotografie župana – ve vašem případě hejtmana, primátora či starosty objevuje nepřiměřeně často na stránkách některých periodik, není možné zevšeobecňovat. Závisí to od typu osobnosti představitele kraje, města, obce, ale i od servilnosti či podřízenosti redakce. Znám ale nemálo novin, kde má redakce plnou důvěru primátora nebo starosty, který se „nemíchá“ do obsahu periodika. V období kampaní, zejména volebních, se ale stává, že regionální nebo lokální periodikum nebo elektronické médium bývá hlásnou troubou „někoho“…

Velice populární je především v regionálních médiích rčení „zaplaťte si reklamu a budeme k vám vstřícní“ – tedy korektní, bude se publikovat jen to pozitivní. To se však může stát precedensem, kdy dané noviny nebo regionální televize mohou být jen „hlásnou troubou“ určité strany nebo politika...

Odpověď souvisí s předcházející otázkou. Je to „mírně přitažené za vlasy“, protože se tato forma sice praktikuje a může se zdát „výhodnou“ pro obě strany – médium má peníze a zadavatel pozitivní obraz. Hrozí však nebezpečí tendenčních, respektive „objednaných“ příspěvků. Na Slovensku se právě pro zamezení těchto případů a objektivizaci obsahů regionálních televizí rodí řešení tohoto problému. Je snaha vytvořit Asociaci regionálních televizí, takzvaný RegiónTV net, která by sdružovala regionální televize ve Slovenské republice.

Je totiž důležité, že když občan potřebuje objektivní a pravdivou regionální nebo lokální informaci, kdo mu je má zprostředkovat? Myslím si, že systém duálního vysílání  se týká i „malých“ elektronických médií, respektive televizí. Jestliže máme ze zákona celoplošná média veřejné služby, což je Rozhlas a televize Slovenska (RTVS), myslím si, že i na regionální úrovni by měl občan dostat „svoji“ informaci „veřejné služby“. Protože existují i regionální média komerčního charakteru, které nejsou ze zákona vázané vysílat relevantní regionální informaci – tam je to nebezpečí, které jste položil v otázce, dost reálné. V obou případech totiž mají vliv na kvalitu vysílání finance a možnost získat peníze za reklamu a potom vysílat je velmi lákavá a někde dokonce nevyhnutelná.

Dnes není mnoho investigativních novinářů. Je to tím, že zkrátka za peníze, které dostanou za článek, se jim prostě nevyplatí jít s kůží na trh?

Investigativní žurnalistika je kořením obsahu médií – to se týká médií všeobecně, printových i elektronických, veřejnoprávních i komerčních. Máte pravdu, že investigativních příspěvků v médiích ubývá. Nemyslím si, že by to bylo nedostatkem novinářů nebo absencí témat. Problém vidím v určitém ústupu od investigativnosti k infotainmentu, respektive k bulvárnosti. Ptáte se, zda jsou investigativní novináři příliš „drazí“. Ano, jsou drazí, protože investigativní novinář nezpracuje téma ze dne na den, někdy potřebuje týden, ba i více, aby dospěl k zodpovědnému příspěvku a závěru.

A vydavatelé si spočítají, co a kolik jiného by novinář za tak dlouhý čas, kdy pátrá, obchází lidi, archivy, hledá řešení a nakonec přinese jeden příspěvek, mohl udělat v obsahu. Navíc je tam vždy riziko zpětné vazby v podobě nechtěných ohlasů, soudních sporů a podobně. Raději se tedy od investigativních témat opouští a volí se jednodušší, lehčí, a řekněme si pravdu, pro vydavatele levnější forma. Někdy se investigativní relace v médiích zrušily nebo zfázovaly do „pohodlnějších“ formátů…

V České republice se nejdříve nadávalo, že vlastně všechna velká média mají v rukou cizinci, respektive  zahraniční kapitál. Nyní se situace obrátila a majiteli médií se stali čeští oligarchové – Bakala, Babiš, Křetínský... Je to podle vás trend? Jaká je situace v tomto směru na Slovensku?

Pokud mám možnost sledovat mediální trh, i na Slovensku existují dvě silné domácí skupiny, J&T a Penta, které kromě jiného vstoupily i do mediální oblasti. Naproti tomu vlastníky a vydavateli médií jsou i zahraniční majitelé.

V Čechách vystudují žurnalistiku stovky lidí. Řada z nich odchází po škole na posty v reklamě či jako tiskoví mluvčí. Jak je tomu ve Slovenské republice? Předpokládám, že situace bude podobná... Tato „nadprodukce“ přece může srážet platy ostatním, již zaměstnaným novinářům, vyvolat stav, kdy redakce mají jen mladé, ovšem nezkušené novináře. Jak to prosím vidíte vy?

Máte pravdu, obdobná situace je i ve Slovenské republice. Napomáhá tomu především poměrně velký počet mediálních škol. Veřejných i soukromých. Máme jich osm, a kromě toho studium žurnalistiky nabízejí i různé jiné vysoké školy. Mediální trh je přitom ohraničený. Nepokládám za nevhodné, když absolventi vysokých mediálních škol nastupují na posty mluvčích, tiskových tajemníků, do komunikačních oddělení v různých  institucích, protože to zvyšuje kulturu komunikace. Ano, vstup absolventů do reklamy nepovažuji za nesprávný. Naopak, vždyť reklama je významná součást marketingové komunikace a ta je na vysokých školách jedním ze základních studijních programů.

Je ale pravda, že mnoho absolventů odchází do veřejné správy a do samosprávných orgánů. Když bychom to chtěli posoudit jako menší zlo, pak je tu možné pozitivně vnímat zkulturnění komunikace a projevů pracovníků na takzvaných úřednických postech. Spíše mi vadí skutečnost, že média, a především ta komerční, jeví poměrně nízký zájem o absolventy mediálních škol a „vychovávají“ si redaktory na základě vlastního výběru požadavků, které přinášejí médiím popularitu, a přitom není podmínkou vysoká škola. Domnívám se, že to není správný trend, protože kultura projevu a znalost reálií, zejména nevyhnutelného pracovního prostředku novináře – jazyka – nemohou nahradit žádný dobrý hlas, žádná pěkná tvář nebo způsob vyjadřování.

Prof. PhDr. Andrej Tušer, CSc.  (nar. 1937)  –  významný publicista a pedagog, autor 31 knih, 11 monografií, pěti vysokoškolských skript, 12 odborných příruček, více než 160 vědeckých studií a odborných textů a přes 2 000 publicistických článků a vystoupení. Nestor slovenské žurnalistiky, který „vychoval“ většinu současné mladé novinářské, vysokoškolsky vzdělané generace. Absolvent katedry novinářství na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě – odbor publicistika. Nyní profesor na Fakultě masmédií Panevropské vysoké školy v Bratislavě. Vítěz kategorie Novinářský čin roku 2010, prestižního novinářského ocenění Mercurius Vendicus ex Slovakia, které uděluje Slovenský syndikát novinářů.