Slavíme už třicet let od sametové revoluce. Vzpomenete si ještě dnes, co jste 17. listopadu před třiceti lety dělal? Jak jste prožíval ty revoluční dny?

Já jsem se účastnil v roce 89 prakticky všech demonstrací, manifestací, počínaje shromážděním na Škroupově náměstí v Praze, kam jsem se šel podívat, kdo je to vlastně ten Vašek Havel. Vůbec jsem ho totiž neznal. Věděl jsem i o tom, že se mají sejít studenti na Albertově. Ale vůbec mě nenapadlo, že se to může takto zvrhnout, že z toho bude klíčová demonstrace. To jsem se pak dozvěděl až z Hlasu Ameriky.

Když zmiňujete Václava Havla, jak ho dnes s odstupem těch let vnímáte?

Václav Havel byl vůdčí figura, udělal fůru výborné práce. Ale po roce 1989, co se stal prezidentem, a hlavně pak poté, co umřel, tady začal být budován kult Václava Havla. Přesně stejně, jako byl v Sovětském svazu budován kult Stalina. Nadšení havlisté, pravdoláskaři, Havla zbožňují. Tvrdí, že to byl nejlepší prezident vůbec a absolutně odmítají uvažovat o tom, že by se dopustil nějakých chyb. Ale on se dopustil chyb. Počínaje tou naprosto nesmyslnou a hloupou amnestií, kdy vypustil kriminálníky do ulic. A ti se za mříže z velké části zase během pár měsíců vrátili. To byla jedna velká hloupost. A nebyly to jen hlouposti.

On svým způsobem podvedl národ. Řekl, že poté, co dojde k prvním prezidentským nebo parlamentním volbám, odstoupí a že se prezidentem stane někdo jiný. No, kdyby to udělal, tak byl respektován v celém národě. A milován jakožto vynikající člověk, který se zasloužil o pád režimu a který drží slovo. Ale on se držel té prezidentské funkce, i když už na konci to bylo opravdu trapné a jeho zdravotní stav se viditelně zhoršoval. Držel se toho jako, víte co, košile. Tím se ztrapnil a u mnoha lidí ztratil veškeré sympatie. A dneska nám ČT a některá další média, která jsou ovlivňována těmi pravdoláskaři, neustále cpou legendu 17. listopadu, legendu Havla, kult Havla... A když se tlačí moc na pilu, tak to má u mnoha lidí naprosto opačný dopad. Lidé jsou z toho znechucení, otrávení a začínají i třeba nespravedlivě Havla kritizovat za všechno.

Budete letos, 30 let od sametové revoluce nějak slavit, vzpomínat? Vyrazíte na nějakou akci?

Mně přijde slavit po 30 letech pád komunistického režimu stejně naivní a hloupé, jako kdybychom slavili v roce 1948 pád Rakousko-Uherska. Co k tomu víc říct. Nehledě na to, že proč něco slavit, když nás slavením zásobuje už měsíc Česká televize.

Ohledně toho, kdo se vlastně zasloužil o pád komunistického režimu jak u nás, tak v celém východním bloku, existují různé výklady. Mluví se například o tlaku Charty 77 a dalších disidentských skupin, nebo o tom, že Gorbačov povolil v SSSR „otěže“ a dal KSČ najevo, že je v tom sama... Jak to vidíte vy? Co stálo za sametovou revolucí u nás a za pádem režimu i v dalších zemích?

Já se vždycky snažím být objektivní. Takže, vidím tady zajímavý přínos Charty 77 a ten přínos vidím hlavně v tom, že nás zviditelnila v západní Evropě a v Americe. To bylo velice důležité. A měla ještě určitý malý dopad na tuzemské občanstvo, ale jenom na ty, kteří, stejně jako já, poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Ale to bylo popravdě řečeno minimum lidí.

Protože, dívejme se na to objektivně, drtivá většina lidí prostě neposlouchala Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, takže to na ně mělo nulový dopad. A drtivá většina občanů této republiky, vůbec neměla tušení, kdo to vlastně je Václav Havel. Za tu snahu mu patří obdiv, za to, že si to odseděl v kriminále…

Ale že by to mělo nějaký praktický dopad na pád režimu, to si myslím, že je naprosto směšné. Ten režim padl proto, že padl ve všech zemích kolem nás. Počínaje Polskem, východním Německem, Maďarskem... A my jsme byli úplně poslední, takže byla jenom otázka, jestli by padnul 17. listopadu nebo 17. ledna. Ale že by na to Charta měla nějaký zásadní vliv, to si nemyslím.

Jak s odstupem času vidíte 90. léta? Mnozí v nich přišli o práci a museli si zvykat na jinou. Jiní říkají, že to byla léta úplné a dokonalé svobody, příležitostí atd. Jak je vnímáte vy?

Jestliže jsme tady žili čtyřicet roků v komunistické nesvobodě, tak se nedá očekávat, že všichni budou okamžitě myslet nějak jinak. Takže, někteří přišli o práci. Někteří, kteří neinvestovali dobře, přišli o peníze v kuponové privatizaci. Třeba já si na ni vůbec nestěžuji. Nehledě na to, že jsem byl vždy velký obdivovatel Václava Klause staršího, ale samozřejmě jsem vnímal, že se dopustil i pár chyb. To se asi dopustí každý. Vážím si Klause za to, jak to má v hlavě srovnané a jak je daleko, řekl bych, lepší a větší prognostik než celý Miloš Zeman.

A když se podíváme na celých těch třech třicet porevolučních let, co jsme podle vás od roku 1989 získali, a co jsme případně i ztratili?

No, lidi byli velmi naivní. Mysleli si, že když padne socialistický režim, že rázem budou mít všichni na růžích ustláno a netušili, že to přinese také určitá úskalí. Hlavně, že to přinese osobní odpovědnost, osobní iniciativu. Já jsem třeba už někdy v 90. letech začal vydělané peníze vkládat do investičních fondů, do penzijního fondu. Ale drtivá většina lidí to nedělala. Nebyli na to zvyklí. Byli zvyklí na to, že se stát o ně postará, že jim dá nějaký důchod... Když si vzpomenu, jak jsme všichni oslavovali 17. listopad, všichni jsme byli spojení, žádné rozdělení národa neexistovalo... Jenže pak se ukázalo, že jsme si to každý představovali trošku jinak.