V poslední době se, ať už v pozitivním nebo negativním kontextu, mluví o pověsti České republiky ve světě. Jak je podle vás naše země v současnosti světem vnímána?

Asi bychom si neměli namlouvat, že je Česká republika středem světa. Stali jsme se standartní demokracií, členy NATO a EU, ekonomicky země pomalu ale jistě také roste a není důvod, aby se svět o naší zemi nějak významně zajímal. A to je dobře. Přesně to jsme v roce 89 chtěli. Stát se opět standardní, ne velkou ne malou, evropskou zemí. Všechna ta kritika nebo naopak adorace naší země je především výsledkem strkanic na naší vnitropolitické scéně. To je vidět například na kritice některých politických kruhů směřované vůči prezidentu Zemanovi. Jsou kritizovány jeho zahraniční cesty do Číny, do Ruska i jinam. Ale když stejně postupují západoevropští politici, Zemanovi kritici jsou zticha. Kromě toho jsem toho názoru, že se prezident Zeman v poslední době významně podílí na naší ekonomické diplomacii, která byla, pohříchu, mnoho let hrubě zanedbávána.

Mění se nějak tato pověst v poslední době? Ať už v souvislosti s aktivitami prezidenta Miloše Zemana, nebo v souvislosti s děním kolem běženecké krize?

Jak už jsem řekl, nejsme středobodem vesmíru. Samozřejmě prezident Zeman nejde s hlavním evropským proudem, jako někteří jiní čeští čelní představitelé, a například jeho odpor vůči sankcionování Ruska jej na evropské politické scéně zviditelňuje. Týká se však více jeho osoby než celé země. Český postoj k imigrantské krizi je nejednotný, ambivalentní a polarizovaný. Někteří členové vlády, jako například ministři Dienstbier nebo Pelikán, by si (nebo spíš nám) imigranty nejraději nastěhovali domů, premiér vlastně ani neví, co by chtěl, ministr Chovanec hraje zlého muže pro média, ale faktické kroky nejsou příliš vidět. Jeho příklon k odmítnutí kvót na uprchlíky pak naši republiku zařadil mezi „nevděčníky“ v Evropské unii, kteří si neváží „dobra civilizace“, které k nám přinesl Západ. Je ku podivu, že po několika málo měsících se názory evropských kritiků razantně mění naším směrem. Viz Stop pro imigranty ve Švédsku nebo kritika vůči A. Merkelové v sousedním Německu. Uvidíme...

Základem české zahraniční politiky je členství v EU. Jak vidíte budoucnost EU, a jakou pozici by v ní podle vás měla zaujímat naše země?

Tady se skutečně bojím. EU, a všechny organizace, které jí předcházely, byly ustanoveny s jediným hlavním cílem. Aby na evropském kontinentě již nikdy nebyla válka. Míněno válka mezi odvěkými rivaly, Německem a Francií. A nyní jsme opět ve válce, ne sice té francouzsko-německé, ale ve válce proti Islámskému státu. A spojená Evropa, reprezentovaná EU, neví, bohužel, jak se bránit. Evropa je stále někde na půl cesty. Nestala se federálním státem, kde by centrální vláda mohla bez diskusí rozhodnout o válce nebo míru. Současně ale svázala členské státy tolika omezeními a paragrafy, že i ty ztratily do velké míry svou akceschopnost.

Z tohoto pohledu vnímám, že stávající model EU zklamal a nemá budoucnost. Logicky. Emancipační tendence, zejména velkých evropských států, jsou příliš silné na to, aby tyto státy byly ochotny podřídit se zájmům celku. Viz například naposledy německý přístup k imigrantům, za který bude pykat celá Evropa. Má-li EU přežít, musí se razantně změnit. Z výše uvedených důvodů nevěřím v pokračování integrace. Spíše dojde k rozvolnění tak, jak si Evropu představuje například Velká Británie. No a nepodaří-li se spojené Evropě přežít, mělo by dojít k podstatně většímu prohloubení spolupráce mezi zeměmi dosavadního Visegrádu. A možná k němu i pár jiných zemí přibrat. Vždyť takové seskupení zemí ve střední Evropě tu již bylo a prokázalo svoji životaschopnost po dobu více než tří set let.

V poslední době občas slyšíme, že EU se ubírá jiným směrem, než jsme před deseti lety očekávali. Jak se podle vás od roku 2004 proměnila?

Částečně jsem na tuto otázku již odpověděl. Samozřejmě. Když jsme vstupovali do Evropské unie, měli jsme všichni pocit, že vstupujeme do jakéhosi „exkluzivního klubu“, k němuž jsme dosud jen vzhlíželi. A dnes? Členy EU jsou další země s podstatně nižší životní úrovní, jako Rumunsko nebo Bulharsko. Do Evropy si Německo pozvalo miliony uprchlíků, kteří hrozí, že se jejich vlna převalí i k nám. Evropu za dobu našeho členství zasáhla krutá ekonomická a měnová krize. Brusel nám bere náš způsob života a brání nám jíst naše tradiční potravinové výrobky a někteří lokální výrobci nepřežili po otevření hranic tlak evropské konkurence. Ale především, a to souvisí hlavně se schengenským prostorem, stali jsme se mnohem zranitelnější. Etnické nebo náboženské násilí kdekoli v Evropě díky absenci hranic hrozí, že se bude opakovat u nás.

Ač jsme členy EU, v poslední době projevujeme celkem emancipovanou zahraniční politiku, zejména v oblasti obchodní diplomacie. Je to podle vás správně? A jaký je podle vás optimální „mix" loajality k Unii a samostatné zahraniční politiky?

Ano, to je pravda a je to určitě velmi správně. Proč to jen tak dlouho trvalo, chce se mi říct. Je pravdou, že se někteří z našich vládních představitelů opravdu snaží naši republiku na zahraničních trzích prosazovat, a to zejména na trzích mimo Evropskou unii. Do té směřují v současnosti více než 2/3 našeho exportu, což může mít v případě další krize smrtící dopad. Vedle prezidenta Zemana je velkým a úspěšným propagátorem našich výrobců ministr Mládek. Má to také přímo v popisu práce.

Jsme členy Evropské unie a je proto na nás, abychom plnili závazky, které jsme na sebe vzali. Musí to však být vztah, kdy i náš hlas malého členského státu bude slyšet. Nesmíme se stát lokaji velkých členských zemí, jak si to některé z nich představují.

Jaká je podle vás budoucnost transatlantické vazby Evropy a USA? Jak v rámci NATO, tak v rámci chystané obchodní dohody TTIP.

Transatlantická vazba byla určitě nejdůležitějším stabilizačním faktorem v Evropě pro mnoho desítek let, zejména v období bipolárního světa. Vstup ČR do NATO proto považuji pro naší zemi za daleko důležitější než následný vstup do EU. Na druhé straně se v posledním období Spojené státy zabývají celosvětově především vlastními zájmy, a tak jsme po jejich boku tu vtaženi do války v Iráku, tu v Afganistánu. Příště to může být Rusko nebo Čína. Podle mého je nejvyšší čas, aby se Evropa vojensky emancipovala a začala prosazovat své zájmy nezávisle na Spojených státech. Co se týká TTIP, je o ní stále zoufale málo informací. Myslím si ale, že tím, že zvýší konkurenci, bude určitě přínosem pro konečného spotřebitele. Na druhé straně může finanční síla amerických výrobců znamenat velkou hrozbu pro evropské podniky. TTIP by také neměla omezit možnost Evropy spolupracovat co nejtěsněji i s jinými ekonomickými seskupeními ve světě.

Premiér Bohuslav Sobotka v Číně jednal o rozvoji obchodních kontraktů. Jaké jsou podle vás výhody, nebo naopak rizika, užší spolupráce s touto zemí?

Přiznám se, že mediální nadšení z čínských investic přicházejících do ČR úplně nechápu. I pro mne, člověka průměrně vzdělaného v ekonomických procesech, je zřejmé, že se jedná především o snahu o posílení vlivu Číny u nás, nikoli o strategické investice. Za strategickou investici lze považovat koupi Škodovky, ale určitě ne Slávie. Potud byly tedy čínské investice dosud výhodné především pro ex-majitele té Slávie.

Návštěva pana premiéra v Číně byla logickým pokračováním prezidentské návštěvy a bude zajímavé se dozvědět, s jakými kontrakty se z Číny naši podnikatelé vrátili. Čína je obrovským trhem, na kterém působí všichni největší světoví hráči a investují na něm obrovské peníze. A zda se staneme nástupištěm čínských evropských investic místo Londýna, jak píší v novinách, to se ještě uvidí.

Co se týká případných rizik, která mohou z čínských investic vyplývat, domnívám se, že jsme pevně navázáni na celoevropskou ekonomiku a že nás tedy nemohou výrazněji ohrozit.

V poslední době se hodně hovoří o nebezpečích vyplývajících z imigrace a posílení islámu v ČR. Hrozí podle vás, že Česká republika bude nucena řešit problémy s množstvím neintegrovaných uprchlíků, tak jako nyní Francie či Belgie? A jak se uprchlická krize vůbec může reálně dotknout ČR?

Česká republika nemá stejnou historii jako západoevropské země. Neúčastnila se koloniálních výbojů, nepozvala k sobě statisíce gastarbeiterů z rozvojových zemí v 60.-70. letech minulého století. Nemá tedy na svém území významnější neevropské minority. Chyby při jejich integraci do majoritní společnosti, případně neexistence integrační politiky, jsou dnes hlavní příčinou potíží Francie, Belgie a dalších zemí. Musíme proto urychleně nastavit systém imigrace do ČR tak, abychom se vyvarovali jejich chyb a do jejich problémů se nikdy nedostali.

Současná uprchlická krize může negativně ovlivnit ČR, pouze pokud se budeme spoléhat na neuvážená rozhodnutí Bruselu a ne na sebe a připustíme, aby nám země jako Německo, které porušuje evropské dohody, diktovalo své požadavky.

V posledních dnech, zejména po sestřelení ruského letadla, je ve středu pozornosti Turecko. Mluví se o kontrastu jeho členství v NATO a značně orientální, absolutistické a islámské povaze. Jak byste popsal současnou situaci v Turecku?

Turecko, ačkoli je členem NATO, již delší dobu hraje podle vlastních not. Od nástupu Recepa Tayyipa Erdogana k moci, nejdříve jako premiéra a nyní tureckého prezidenta, se Turecko velmi rychle mění. Z loajálního partnera NATO a Spojených států, kde měla od Ataturkových dob hlavní slovo armáda, se stal nepředvídatelný stát, který touží po hegemonii v regionu. Jako jeden z nástrojů Erdogan využívá sunnitský islám a v zemi již zcela nepokrytě vládne islámská ideologie ve stylu Muslimského bratrstva.

Za dobu Erdoganovy vlády se Turecko ve zlém rozešlo prakticky se všemi sousedy. Hlavními nepřáteli současného tureckého režimu jsou Kurdové, významná turecká menšina, která spolu s Kurdy v Sýrii a Iráku bojuje za svá práva, za nezávislý Kurdský stát. Druhým největším nepřítelem je syrský režim, reprezentovaný v současnosti Bašárem Asadem. Ten pochází z šíitské sekty Alávitů, která ovládá syrskou sunnitskou populaci, jíž se Erdogan cítí ochráncem. Tím také odůvodnil Erdogan útok na ruské letadlo. To totiž zaútočilo na syrské Turkmeny, kteří bojují za zájmy Turecka proti syrské vládě.

Prezident Erdogan měl v minulosti ambice vybudovat z Turecka hegemona celého arabského světa. Jak byste popsal jeho zahraniční politiku?

Podle mého názoru se Turecko snaží o návrat do pozice vedoucí země regionu a hegemona mezi sunnitskými státy. Využívá k tom největší armádu v Evropě i islámské cítění obyvatel země. Na druhé straně o dominantní postavení v této části světa má zájem také šíitský Irán, Egypt, Saudská Arábie a další země. Nelze zapomenout ani na zájmy velmocí USA, Ruska, Velké Británie nebo Francie v této oblasti bohaté na ropu. Po odchodu Háfize Asada ze scény a nástupu jeho syna Bašára k moci měl Erdogan pocit, že se pro něj Sýrie stane snadným soustem. To se však díky podpoře syrského režimu Ruskem nestalo a Turecku působí velké potíže také jeho Kurdové, kteří po emancipaci Kurdů v Iráku a Sýrii touží čím dál více po samostatnosti. Tvrdí se, že Islámský stát je výtvorem tajných služeb Turecka a Saudské Arábie. Mělo by to logiku, neboť jeho nepřítelem jsou největší nepřátelé Turecka, Bašár Asad a turečtí Kurdové.

Objevují se názory, že Turecko je spolu se Saúdskou Arábií hlavním podporovatelem Islámského státu. Sdílíte tento názor? A co to Turecku případně přináší?

Tento názor sdílím. Jak už bylo řečeno, IS bojuje především proti největším nepřátelům Turecka, proti sekulárnímu syrskému režimu Bašára Asada a Kurdů, kteří jsou velkou hrozbou pro tureckou územní integritu. Kromě toho se hodně hovoří o tom, že Turecko podporuje IS zbraněmi, municí a dalším materiálem. Jistě to nedělá zadarmo. Současně existuje černý obchod s ropou, kterou IS těží na obsazených ropných polích v Sýrii a Iráku. Říká se, že na obchodu s touto surovinou je zainteresována dokonce přímo rodina tureckého prezidenta Erdogana.

Co může přinést roztržka mezi Moskvou a Ankarou? Může z toho vyrůst nějaké dlouhodobější regionální soupeření, které by mohlo zásadně překreslit světovou diplomatickou mapu? A jaké vztahy vlastně mezi Ruskem a Tureckem doposud byly?

Myslím si, že sestřelení ruského letadla nic výjimečného nezpůsobí. Mám tím na mysli, že nedojde k nějaké konfrontaci NATO-Rusko. Snažit se o to určitě budou obě strany, neboť se vzájemně potřebují ke společnému boji proti Islámskému státu. Problém to ale může být pro Turecko samotné a to dokonce v několika rovinách. Ekonomicky má Rusko mnoho způsobů jak Turecko poškodit. Zákazem dodávek jeho výrobků a služeb do Ruska, omezením dodávek ruského plynu atd. Turecko si nyní také bude muset dát velký pozor na své příští vojenské aktivity na území Sýrie. Ruské stíhačky tam operují na pozvání syrské vlády, tedy legálně, a určitě si nenechají ujít příležitost Turkům sestřelení letadla oplatit i s nádavkem. Rusko již ohlásilo přesun moderního protiletadlového systému do Sýrie. No a nakonec se domnívám, že Turecko bude mít čím dál větší problémy i v samotném NATO, neboť kromě něj jsou všichni jeho členové odhodláni bojovat proti IS, zatímco Turecko IS chrání a spolupracuje s ním.

Případ sestřeleného letadla mimo jiné ukázal, že Turecko, Rusko, ale třeba i Francie a USA se v syrské válce sice angažují společně, ale každý má své vlastní zájmy. Mohl byste stručně shrnout, o co jednotlivým zemím, angažujícím se v Sýrii, jde? A je možné najít nějaký společný průsečík všech těchto ambicí?

O Turecku tu již řeč byla. Snaží se v osobě prezidenta Erdogana o návrat ke slávě Osmanské říše, kdy bylo vůdcem islámského světa a ochráncem svatých míst na Arabském poloostrově i v Jeruzalémě. Myslím si, že Erdogan hraje o všechno a že se může stát, že také vše prohraje.

Rusko má samozřejmě také ambice vrátit se na výsluní do role supervelmoci, před časem opuštěné Sovětským svazem. Má výborně rozehrané karty. Přišlo do Sýrie v době, kdy Západní koalice honila IS po poušti bez jakéhokoliv výsledku, či spíše IS v této době naopak získával sílu, území i peníze. Kromě toho Rusko podporuje svého tradičního spojence, syrský Asadův režim a nelze zapomenout na jedinou ruskou námořní základnu ve Středozemním moři, v Tartúsu. Ničením IS dávají Rusové také za vyučenou vlastním islamistům na Kavkaze, z nichž mnozí odešli pomoci IS právě do Sýrie a Iráku.

USA chrání účastí v konfliktu své dlouhodobé zájmy na Středním východě. Jde jim především o ropu a o podporu svých spojenců, mezi jinými především Saudské Arábie. Saudská ropa však již pro USA ztrácí na významu, neboť díky těžbě z břidlic se USA stávají soběstačnými a naopak ropu a plyn začínají vyvážet. To se může odrážet na laxním přístupu USA k boji s IS. Nota bene, když IS spolupracuje se zeměmi, jako jsou Turecko a Saudská Arábie, tj. blízkými spojenci.

Francie bojem s IS řeší za prvé své vnitřní problémy. Stala se cílem brutálních ataků a nemůže je nechat bez odplaty. Emisaři IS radikalizují její islámské obyvatelstvo. Levanta, tj. Sýrie a Libanon byly kromě toho po pádu Osmanské říše dlouho pod kontrolou právě Francie. Nyní se zdá, že USA nemají již takový zájem o ovládání tohoto regionu a Francie by mohla mít ambici se do bývalé role protektora regionu vrátit.