Objevuje se opět snaha o kriminalizaci „nevhodných“ názorů, přičemž se má týkat také historiků. Jak se na tento možný trend díváte?
Potřeboval bych, abyste byl poněkud konkrétnější.
Například komunistický historik Josef Skála byl podmíněně odsouzen za popírání sovětské viny ohledně masakru u Katyně…
Zde vás hned na začátku zastavím. Nejsem totiž přesvědčen, že PhDr. Josef Skála, CSc. je historikem, i když tak je také u vás na Parlamentních listech tak představován. Podle wikipedie dotyčný absolvoval v roce 1975 žurnalistiku (asi tedy na dnešní Fakultě sociálních věd), kandidaturu věd získal na Vysoké škole politické (tedy v takzvané vokovické Sorbonně) v neuvedeném oboru, ale za práci týkající se ideologického boje. Prostor pro absolvování oboru historie či učitelství dějepisu v jeho případě nevidím.
Dobře, ale odsouzen k podmíněnému trestu byl...
To však nemá nic společného s historiky. Naše justice nyní svou nejvyšší autoritou přijala rozhodnutí, že nelze popírat jednoznačně doložená historická fakta. Závidím sice ústavním soudcům jejich přesvědčení, že existují „jednoznačně doložená historická fakta“, zvláště při vědomí, že oni, v oboru historie spíše nevzdělaní, je dokážou identifikovat.
Zde se již nepohybujeme na poli historie jako vědy. Skála navíc své výroky nepředstavil jako vědecký fakt, podepřený dostatečnými důkazy, ale jen jako svůj osobní názor. Dotyčný byl sice v roce 1985 spoluautorem anglicky psané knihy o falšování událostí druhé světové války, ale pro historikovu práci je toho třeba zvládnout nepoměrně více.
Sám jste se k problematice Katyně dostal, například ve své knize o Ludvíku Svobodovi citujete jednu z polských edicí dokumentů. Jaký je tedy váš názor?
Vidím, že jste moji knihu četl velmi pečlivě. Ano, využil jsem několika sovětských dokumentů, které se týkaly našich válečných běženců na sovětském území na sklonku roku 1939. Tyto dokumenty se nacházejí v polské edici „Katyń – dokumenty zbrodni“.
V tomto případě vám musím sdělit, že edici považuji za vysoce kvalitní, přímo vzorový příklad publikování historických dokumentů dvacátého století. Aby bylo možné tuto edici a její obsah zpochybnit, potřeboval byste k tomu mnohem více než pouze osobní přesvědčení.
Dobře, tak jinak. V loňském roce vznikla jakási Rada vlády pro paměťovou agendu, která prý má rozhodovat o tom, nad čím se v historii bude, či nebude bádat...
Když jsem o této instituci slyšel poprvé, tak jsem se domníval, že jejím úkolem bude vládní koalici připomínat její předvolební sliby. Zdá se totiž, že v této oblasti trpí naprostou kolektivní sklerózou. Ale byl jsem rychle vyveden z omylu kolegy historiky, kteří se k onomu záměru někdy v polovině roku vyjadřovali.
Zaznamenal jsem reakce kolegů Matěje Bílého a Prokopa Tomka, tedy osob s velmi kvalitními odbornými výstupy, jejichž prací ohledně vojenských dějin druhé poloviny dvacátého století si velmi vážím. Doporučuji je vaší pozornosti, neboť s nimi a s jejich závěry plně souzním. Naprosto souzním také s názorem pana Martina Zvěřiny ze stejné doby. Na rozdíl od většiny kolegů se zatím výsledků činnosti (nedovolil bych si to označit za práci) této novodobé „rady lidových komisařů“ neobávám. Nedávno jsem uvedl, že žádná moje publikovaná kniha nebyla podpořena grantem, takže mi žádný komisař nemůže předepisovat, o čem mám, či nemám psát.
Nedávno se objevilo složení této rady, viděl jste ho?
Viděl, a pobavilo mne snad ještě více než existence této rady. Pár odborníků z oboru historie tam dělá křoví, většinou však jde o v oboru zcela negramotné státní úřednictvo nebo stejně v oboru negramotné aktivisty. Najdete tam i bratříčka trestně stíhaného finančního magnáta, který si ztrátu slepice, snášející mu zlatá vejce, kompenzuje ve státní vatě. A samozřejmě tam nesmí chybět nějaký bývalý student Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, tedy – aspoň v očích dnešní vládní garnitury – odborník na historii par excellence.
Celé to tedy je absurdní divadlo a účastníci usilovně pracují na tom, aby byli ještě více směšnými než doposud. Za vším ale hledejme peníze, takže mne zajímalo, kolik pan premiér na úvod hodí do banku. V zápise z prvního jednání se to naštěstí objevilo – na stole tedy máme „třicet v českých“. Připomínám, že za „pět na stole v českých“ hrozilo v minulosti šéfovi Úřadu vlády pět let natvrdo. Oněch třicet nikoli stříbrných je docela dost na to, aby si naši novodobí komisaři z rady připadali důležití a dali najevo zájemcům (a pochybuji o tom, zda mezi nimi bude nějaké větší množství historiků) o tyto peníze vydřené z daňových poplatníků, jaké prsteny jsou povinni políbit.
Takže máme jakousi radu lidových komisařů pro paměťovou agendu, koordinátory strategické komunikace, ústav pro studium totality, co dál? Ostatně koordinátor Otakar Foltýn právě rozeslal poslancům návod, co si mají myslet o Janu Palachovi…
Asi je třeba ukázat, že ony miliony na platy koordinátorů jsou vynaloženy účelně. Návod jsem viděl, prostě všichni jsou blázni, jen pan obršt je letadlo. Ohledně těch vámi jmenovaných množících se úřadů mohu říci jen jediné – nejvyšší čas je soustředit do formy ministerstva, třeba „Ministerstva pravdy – Pramini“. Je to hezký název a v krásné literatuře již dosti propagovaný. Takže pan premiér, pokud dostane na podzim znovu příležitost, má zde prostor k rozletu. Ostatně je již nejvyšší čas, aby třeba pan Benda či paní Němcová dostali důvěru a svoji ministerskou odpovědnost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Potřebujeme Radu vlády pro paměťovou agendu?
autor: Jan Rychetský
anaboca
