1. Vláda ČR je kritizována, že nevěnuje patřičnou pozornost českým občanům. Opravdu se vlády nemají starat o lidi, jak to už 27. 3. 2022 prohlásila předsedkyně Sněmovny na CNN Prima NEWS?

Například ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, již v článku prvním stanoví, že základní povinností státu je zajištění mj. „ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot“. Pokud stále není naplněn předpoklad ústavodárce vyplývající z čl. 2, odst. 2 ústavy, tzn., že nebyl doposud přijat ústavní zákon, určující, kdy lid vykonává státní moc přímo, tak mu ani není svěřeno „starat se sám o sebe“. Ostatně z odstavce prvního tohoto článku vyplývá, že lid svěřuje „moc“ vykonávat tuto starost i exekutivě čili vládě.

2. Včera, 17. 5., předsedkyně Sněmovny sdělila, že svolá 19. 5. mimořádnou schůzi k vládní žádosti o další prodloužení nouzového stavu. Jinak by skončil 31. května. Nicméně měla vláda pro jeho vyhlášení dostatečnou oporu v zákoně?

Za důvod jeho vyhlášení ve svém usnesení č. 147 z 2. 3. 2022 vláda uvádí „nutnost reagovat na migrační vlnu velkého rozsahu“. S odkazem na čl. 5, odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti ČR, který jí dává možnost „vyhlásit nouzový stav v případě ... jiného nebezpečí, které ... ohrožuje… vnitřní pořádek a bezpečnost“. Což s sebou přináší určité výdaje a s nimi omezení mj. i kritických projevů. Je proto otázkou, zda byla schopna k této situaci přistoupit jinak. Konkrétně zohlednit „Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)“ 2016/399 z 9. 3. 2016, které stanoví kodex Unie o pravidlech přeshraničního pohybu osob čili tzv. Schengenský hraniční kodex. V něm je totiž pod bodem 26 uvedeno: „Migrace a překročení vnějších hranic velkým počtem státních příslušníků třetích zemí by samo o sobě nemělo být považováno za hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost.“

3. Takže vláda ČR měla dát přednost ustanovení Schengenského hraničního kodexu před ústavním zákonem?

Především „Lisabonskou smlouvou“ byla prosazena nadřazenost unijního práva nad vnitrostátním. Samozřejmě nemělo by to platit ve vztahu k ústavním zákonům, jelikož lapidárně řečeno, ony patří do „arzenálu“ svrchovanosti státu. Jenže – „Schengenský hraniční kodex“ v bodu 26 vystihuje předpoklad pro rozhodnutí, zda za tohoto stavu postupovat podle něho, anebo podle ústavního zákona. A tímto předpokladem je, zda došlo k „překročení vnějších hranic velkým počtem migrantů“. Na vysvětlenou dodávám, že podle zmíněného „kodexu“ se vnitřními hranicemi rozumí, volně cituji, „společné pozemní hranice členských států a vnějšími pozemní hranice, které nejsou vnitřními hranicemi“. Jinými slovy, hranice se státy, které nejsou členy EU. Jelikož ČR nemá podle této eurounijní konstrukce „vnější pozemní hranice“, pak lze dospět k závěru, že je to Evropská unie, která má nést břemeno nákladů spojených s řešením následků jejich překračování. Zdůrazňuji, když jsou masivně překračovány její vnější hranice, nikoli malého členského státu, obdařeného podle pravidel EU jen „vnitřními hranicemi“. Z toho lze vyvodit, a podotýkám, jedná se o můj právní názor, že nenastaly důvody pro přijetí vládního usnesení o nouzovém stavu, neboť měl být nejprve zohledněn bod 26 „kodexu“. „Migrace a překročení vnějších hranic velkým počtem státních příslušníků třetích zemí by samo o sobě nemělo být považováno za hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost.“ Takže zohlednění čl. 5, odst.1 ústavního zákona o bezpečnosti ČR by pak už postrádalo důvod.   

4. Poslední otázka. Je s ohledem na unijní předpisy nepřípustné zasáhnout proti „nepřizpůsobivým“ migrantům, jak to naznačují někteří ústavní činitelé?

Nejsem expert na „eurounijní předpisy“, avšak směrnice 2001/55/ES umožňuje členským státům vyloučit vysídlenou osobu z poskytnutí dočasné ochrany. Pokud, cit.: „představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu.“

JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc., je ústavní právník a advokát, zastupoval senátory v řízení před ÚS ČR o souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR, v letech 2009–2013 právní poradce prezidenta Klause.