Hans-Jürgen Papier, bývalý předseda německého Ústavního soudu (2002–2010), vyjadřuje v deníku Die Welt velké obavy ohledně jednání v uprchlické krizi (českého čtenáře o tom informuje server Česká justice) a jako příklad uvádí jeho slova: „Ještě nikdy nebyla v právním řádu Spolkové republiky Německo trhlina mezi právem a realitou tak hluboká jako nyní. To nelze v dlouhodobém horizontu akceptovat. Jde o křiklavé selhání politiky.“ Jak to vidíte vy?

Domnívám se, že nejde o trhlinu, ale o naprosté rozdvojení skutečného znění zákonů (a to podle všech způsobů výkladu – teleologického, historického, komparativního, lingvistického...), ale o úplné rozdvojení skutečného obsahu právních norem a jejich (pseudo) aplikací. Je to úplné popření právní vědy a musím říci, že tím, co se děje – a to nejenom v Německu – trpím nejen jako „člověk politický“, tedy politikou se zaobírající, ale především jako právník. Je to něco podobného, jako kdybyste fyzikovi začali tvrdit, že přestala fungovat gravitace. Politika deformovala právo, zneužila ho, zničila ho jako vědu a jako funkční systém. A právníci k tomu – a to i v Čechách, s výjimkou vyjádření místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Romana Fialy – z pro mne nepochopitelných důvodů mlčí. Skutečného vrcholu pak dosáhla Česká advokátní komora, která mne za stejné názory, které prezentuje bývalý předseda německého Ústavního soudu, kárně stíhá.

Dále prohlásil, že nálada po útocích v Kolíně nad Rýnem se znatelně vychýlila. Události podle něho manifestovaly částečné selhání státu jako garanta svobody a bezpečnosti občanů. „Bylo to hrozné a hanebné,“ konstatoval. I podle vás?

Musím se znovu opakovat: selhání státu je důsledkem jeho brutální manipulace s právem. Kdyby v Německu a v dalších postižených zemích EU dodržovali své vlastní právní normy, nikdy by se tragédie v Kolíně – ale ani ve Francii v Nice a na dalších místech – nemohla stát. Varovala jsem již před rokem před dvojím standardem aplikace práva: jedním na „starousedlíky“, tedy vlastní občany a osoby legálně a zákonně žijící v daném prostoru, a tzv. migranty, na které se zákony náhle přestaly vztahovat. Právní řád se vyznačuje tím, že buď platí vůči všem, nebo neplatí vůbec. To je jeho základní povahový rys. To se bere v prvním semestru na právech. Bohužel politici toto vůbec nechápou. V případě, jako je Bohuslav Sobotka, kdy je dotyčný vzděláním právník, je to obzvlášť tristní. Pan Sobotka by měl nejen uvolnit premiérské křeslo, ale také vrátit diplom z právnické fakulty.

Spolková vláda podle jeho vyjádření pro Die Welt překročila hranice: „Úzký rámec německého a evropského azylového práva byl vyhozen do vzduchu. Současné právní předpisy byly uloženy k ledu. Azylová a uprchlická politika už dlouho trpí, protože se nerozlišuje mezi individuální ochranou před pronásledováním na jedné straně a řízenou přistěhovaleckou politikou z ekonomických důvodů na straně druhé.“ Co k tomu říci?

O azylovém právu skutečně něco vím, mimo jiné též proto, že v roce 1998 jsem byla rok členkou rozkladové komise ministerstva vnitra pro udělování azylu. Tím se mi dostaly do rukou desítky spisů žadatelů o azyl a byla jsem podrobně z praktického hlediska seznámena se stovkami konkrétních případů konkrétních žadatelů, s tím, co všechno se v každém jednom případě šetřilo a jakým způsobem se postupovalo. Když vidím, co se nyní děje s „migranty“ v celé Evropě, nemohu než konstatovat, že to je nejen výsměch azylovému právu, ale je to taky výsměch všem těm žadatelům o azyl, kteří se v uplynulých desetiletích podrobili našim i ostatním azylovým předpisům, prošli celým nelehkým azylovým řízením a usilovali o to, aby splnili právní předpisy země, ve které chtěli žít. Je to také plivnutí do tváře všem slušným občanům a osobám, které se zdržují na územích jednotlivých evropských zemí v souladu s právem a kteří zákony dodržují. A je potřeba se ptát: jestliže nyní eroduje právo azylové, které právo bude erodovat jako další? Já sama vidím, jak brutálně eroduje rodinné právo: v uplynulých dvou měsících (naposledy včera) jsem se setkala se dvěma soudci, kteří naprosto nepokrytě tvrdili něco, co bylo v přímém rozporu se zněním zákona, a nutili účastníky jednat podle jejich protiprávních – a v jednom případě protiústavních – vymyšleností. To bylo ještě nedávno prostě zcela nemyslitelné. Tato eroze práva – musím to říkat znovu a znovu – mne přivádí k naprostému zoufalství, protože dovedeno do konce ad absurdum nakonec už nebude protiprávní ani vražda v přímém přenosu, natočená policejními kamerami. Ano, to je směr, který nabralo právo pod politickým dohledem posledních let.