Donald Trump po celou dobu kampaně zdůrazňoval, že chce změnit obchodní vztahy mezi USA a Čínou. V jaké pozici nyní Amerika a Čína vzájemně jsou? Jak horké je to s odlivem pracovních míst v průmyslu do Číny a se zadlužením USA vůči Číne? Kdo vlastně koho potřebuje víc a jak se jedna strana může obejít bez toho, co jí poskytuje strana druhá?

Pro politiky typu Trumpa je charakteristické, že si vyberou určitý typ konfliktu typického pro současnou fázi kapitalismu a převedou ji na úroveň mezi zeměmi, tedy: ta zlá Čína nás ničí. Ve skutečnosti se Čína prostě chová tak, aby v globalizovaném kapitalismu, který si sama rozhodně nevymyslela, přežila a obstála v něm.

Spojené státy mají s Čínou dlouhodobý deficit obchodní bilance, Čína patří také spolu s Japonskem k významným zahraničním americkým věřitelům. Ale naopak americké firmy profitují ze svého angažmá v Číně, plus nelze opomenout, že levné čínské zboží uměle pomáhá udržovat kupní sílu amerických pracujících, z nichž velká část je dlouhodobě v pasti mzdové stagnace.

Americké firmy navíc nepřesouvaly výrobu „jen“ do Číny, ale i do dalších míst, počínaje Mexikem a konče dalšími zeměmi jihovýchodní Asie. Je to jeden z projevů globalizace, a jak se nyní zřetelně ukazuje, přínosy z takovéto aktivity jsou extrémně koncentrovány u horního 1 %, zatímco ostatní žijí ve stále větší nejistotě a závisejí na potravinových poukázkách.

Ve Spojených státech v poslední době pozorujeme jiný trend – a to je návrat amerických firem do USA. Jenže to není z patriotických důvodů, ale prostě proto, že přecházejí na plně automatizovanou výrobu, v jejímž případě už levná pracovní síla v Číně či Kambodži přestává hrát roli. Obě dvě strany, Čína i USA si za ty roky vytvořily takový kvazi paraziticko-symbiotický stav, který do značné míry vytvářel osu globalizace, a Brzezinski dokonce doporučoval, aby se pro USA hlavním formátem stala tzv. G2.

Současná vzájemná závislost se samozřejmě může začít zeslabovat: v takovém případě se dá očekávat posilování čínských struktur, jako je Asijská investiční a infrastrukturní banka, či rozvoj Hedvábné stezky a větší orientace na domácí poptávku z čínské strany – vše se již děje. Spojené státy měly prozatím politiku zadržování Číny, tj. vytváření nestability v čínském okolí, plus „obklíčení“ Číny členskými státy Transpacifické dohody – která ale zřejmě nebude realizována. A navíc se jim vymkly z rukou Filipíny… Oslabování vztahů s Čínou by mohlo dále posílit čínské aspirace směrem k Rusku a k projektu Hedvábné stezky.