Česká republika před dvěma týdny převzala předsednictví v Radě EU. Vláda si stanovila následující priority: poválečná obnova Ukrajiny, energetická bezpečnost, posílení evropských obranných kapacit a bezpečnost kybernetického prostoru, strategická odolnost evropské ekonomiky a odolnost demokratických institucí. Co na to jako celek říkáte? Může v tom Fialova vláda uspět?

Nejdůležitější je energetická bezpečnost. Nebudou-li energie, nebude z čeho obnovovat Ukrajinu. Evropské obranné kapacity budou moci být posíleny pouze vyjmutím cepů a halaparten z muzeí, protože továrny budou sotva temperovat, aby jim nezmrzly rozvody vody. Strategická odolnost krachující evropské ekonomiky se stane prázdným pojmem a odolnost demokratických institucí bude vystavena kritické zatěžkávací zkoušce rozvášněným davem.

Co se týče zajištění energetické bezpečnosti, vzpomeňme na čím dál slavnější eurokritický projev současného premiéra Petra Fialy na kongresu ODS 2014:

„Na všechno má Brusel jednu odpověď. Když se něco nedaří, tak je to proto, že jsme ještě málo evropští. Zajímavé ale je, že co funguje na národní úrovni, v Bruselu nějak selhává. Současně ale stoupá míra iracionality. ... Jsou vysoké ceny energií pro domácnosti a podnikatele? Tak stanovíme povinně procenta obnovitelných zdrojů, zakážeme jadernou energii, několikanásobně zdražíme energie a budeme konkurenceschopnější s ostatním světem, který na takovéto ideologické nesmysly kašle a dělá, co je pro něj výhodné. Připadá vám to logické? Mně tedy ne. Je to proti zdravému rozumu, dokonce mám občas dojem, že politika Evropské unie je už i proti mírně nemocnému rozumu. Chováme se chvílemi jako blázni, ti si také myslí, že jsou úplně normální.“

Takže nyní bude Fiala podroben zkoušce podle svých vlastních kritérií – zdali bude kašlat na ideologické nesmysly a bude dělat, co je z hlediska zajištění energetických dodávek nezbytné, anebo jestli půjde proti zdravému rozumu – a bude si přitom připadat jako „úplně normální“.

Mnozí experti a ekonomové si nevěřícně kladou otázkou, jak chce naše česká vláda zajistit energetickou bezpečnost EU. Nekřivdí vládě? Anebo je to skutečně hodně sebevědomý cíl?

Co k tomu říci? Snad jen to, že mezi chtěním a realitou může být dost velký rozdíl.

Nejlépe to lze ilustrovat anekdotou, jak po Národní třídě projížděl kočár kněžny Lobkowicz. Abeles šťouchl do Roubíčka: „Co tak nablble čuměj, Roubíček?“ A Roubíček zasněně pravil: „Ještě jednou bych se chtěl milovat s kněžnou Lobkowicz ...“ Abeles pološeptem vyzvídal: „Tak to voni, Roubíček, už jako se slečnou kněžnou někdy něco ... jako tamto ...?“ Roubíček se vrátil do drsné reality: „Ále houbelec. Ale už jednou jsem chtěl.“

Takže až nám bude opravdu zima, budeme vzpomínat, že vláda už jednou velmi sebevědomě chtěla zajistit energetickou bezpečnost.

Odolnost demokratických institucí. Co vás napadne, že to může znamenat v praxi? Jsou snad naše demokratické instituce málo odolné? Vůči totalitním tendencím například? Nebo vůči dezinformacím?

Skutečně demokratické instituce jsou z principu sebevědomé a odolné; bojí-li se však, pak zřejmě právem, protože nejsou demokratické, nemají čisté svědomí a svému osudu nakonec stejně neujdou.

K tomuto tématu se hodí připomenout výrok Gilberta Keitha Chestertona: „Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. ... Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. ... Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. ... Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“ (Jistá teorie o tyranech, 1905)