Jak dlouho již Otevřené dopisy píšete? Co za myšlenkou bylo?

Psal jsem je po celý rok 2016, vycházely každý týden v PL.cz. Původcem nápadu byl vydavatel PL.cz Michal Voráček, který mi před Vánocemi 2015 nabídl, zda bych vedle rubriky Týden v médiích, kterou v PL.cz dělám už od přelomu let 2012-13, nechtěl ještě nějaký typově odlišný žánr, jakési osobnější vzkazy světu, řečeno trochu s nadsázkou. Nu a z toho se zrodily Otevřené dopisy. Jako způsob říci něco o věcech kolem nás, o věcech, které přesahují náš čas a k nimž je oslovený adresát otevřeného dopisu jakýmsi symbolickým mostem.

Psal jste kromě dalších i otevřený dopis T. G. Masarykovi. Podle vašeho textu by dnes Masaryk kvůli svému odvolávání se na vlast a národní hrdost dostal etiketu xenofoba. Jak vlastně vnímáte Masarykův odkaz v dnešní době?

Masaryk je dnes především symbol. Symbol svobodné české státnosti, která se zrodila na troskách monarchie, ale také v koordinaci s vůlí tehdejších mocností (zejména USA). Masaryk je symbol nestrannosti, přestože i on měl své ideové favority, své názory, z nichž neustupoval, a tak je to správně. Vedle toho ale bych schopen mezi své „pátečníky“ zvát i lidi názorů jiných, třeba Vladislava Vančuru, pozorně jim naslouchat a přemýšlet o jejich argumentech. Je to tedy symbol demokrata.

Málo si dnes uvědomujeme, že demokracie je především diskuse, svobodná a mezi rovnými partnery. Opakem pak je prosazování jednoho vnuceného názoru a exkomunikace těch, kteří s ním buď nesouhlasí, nebo třeba i jen chtějí o něm vést diskusi. Protože diktátor nemůže vést diskusi. Nemá pro ni argumenty, je to pracné a mohlo by se ukázat, že „císařovy nové šaty“ neexistují. Bojím se, že dnes jsme blíže nějaké formě myšlenkové diktatury, než demokracie. Proto jsem napsal Masarykovi.

V otevřeném dopise profesoru Williamu Easterlymu z loňského podzimu v souvislosti s jeho knihou „Břímě bílého muže“ zmiňujete, že by možná dnes v Česku ani nevyšla. Opravdu svobody a liberálního pohledu na věc v Česku a nejen intelektuálních, autorských kruzích ubývá?

Ano. Svobody obecně ubývá, a mocenské elity, aby to zakryly, přitvrzují v propagandistickém působení přes sobě zaslíbené novináře a média a ad hoc zakládané úřady typu CTHH. Kdybyste porovnal míru svobod, občanských a lidských, a samozřejmě třeba i ekonomických, které jsme měli v prvním období po roce 1989, zhruba do konce milénia, a dnes, pak jasně pochopíte smysl Nohavicovy písničky, v níž zpívá „zrozen v komunismu, umřu v komunismu“.

Na letošních Kramériových cenách zazpíval Jaromír Nohavica. Pusťte si video:

Loni na podzim jste psal dopis i zesnulému Josephu Overtonovi, tedy autorovi sociologické teorie Overtonova okna, manipulativní techniky, jejímž prostřednictvím se z dříve nemyslitelného stává běžná a zavedená praxe. Jedním z důvodů, který jste v textu uvedl, je sdělení, že „Overtonova okna jsou stále aktuální a v politické praxi kolem nás stále více přítomná“. Mohl byste uvést příklad nějakého takového okna v západní většinové společnosti?

Strašně nerad bych byl označen za homofoba. Mám řadu alternativně orientovaných přátel, měl jsem 8 let Rádio Ethno, kde z 5ti moderátorů byli 4 homosexuálové. A byli to lidé velice kvalitní, pracovití a spolehliví. Ale Overtonova okna se nejsnadněji dnes demonstrují na vzájemném vztahu homosexuální menšiny a heterosexuální většiny. Menšina si ústy svých (možná často samozvaných) mluvčích nárokuje jednak dramaticky větší mediální pozornost, ale i mnohá práva. Posun ve vnímání LGBT u nás je zřejmý. Je to jedno z velmi častých mediálních témat, slýchám někdy takové ty bojovné aktivisty říkat, že jsou u nás diskriminováni, ale to přece není pravda. Naopak, ze všech výzkumů vyplývá, že česká společnosti je vůči sexuálním minoritám možná nejtolerantnější v celé Evropě. Nu a ten princip Overtonových oken spočívá v tom, že se postupně prosazují některé nároky a jejich absorbování společenským diskursem – od registrovaného partnerství (nic proti němu, proboha!), po adopce dětí homosexuálními dvojicemi. To už mnozí chápou jako problém, který je k velké a důkladné diskusi. Ale LGBT komunita to už prosazuje jako samozřejmý nárok. 

Projděte si fotogalerii z letošního předávání Krameriových cen: