Nový ministr financí Ivan Pilný těsně před nástupem do funkce v rozhovoru pro deník Právo prohlásil, že důchodový systém jednou zanikne, že si lidé budou muset na stáří našetřit, nebo budou muset i v důchodovém věku pracovat, přičemž jako jednu z možností zmínil sekání trávy v parku. Máte na udržitelnost penzijního systému podobný názor?

Mám názor přesně opačný, a sice proto, že se penzijním systémem profesně zabývám dvacet let od doby, kdy jsem v roce 1994 dělal ředitele penzijního fondu. Doteď jsem členem důchodové komise profesora Potůčka, takže mám situaci v důchodovém systému v horizontu příštích čtyřiceti, padesáti let poměrně dobře zmapovanou. Proto vím, že pokud nedojde k závratnému nástupu digitalizace, která by znamenala vyloučení jednoho, dvou až tří milionů osob z pracovní činnosti do polohy nezaměstnatelných, tak důchodový systém nemá důvod se hroutit. A řeči pana kolegy Pilného považuji za – jemně řečeno – ne profesionální, protože k tvrzení, které uvedl, nemá žádné argumenty.

Ivan Pilný v té souvislosti poznamenal, že už na důchody jeho dětí nebude. Vzhledem k tomu, že už jsou střední generací, tak by ta doba nebyla příliš vzdálená a za patnáct, dvacet let by byli lidé bez důchodu. Přestože slova o neudržitelnosti penzijního systému odmítáte, jaké vidíte jeho slabiny?

Nikdo nemůže popřít, že dnešní systém je deformován v tom smyslu, že uvaluje extrémně vysokou zátěž na zaměstnance a zaměstnavatele a má neodůvodnitelně nízké nároky na odvody osob samostatně výdělečně činných. Důvody k tomu jsou velmi prozaické. Po devadesátém roce to bylo obecně chápáno jako nepřímá podpora živnostníkům, jako kompenzace toho, že před rokem 89 byla česká struktura hospodářství extrémně vychýlena ve prospěch státního sektoru s minimem družstevního sektoru a prakticky žádným privátním sektorem. V tom jsme byli anomálií i v rámci RVHP. Všude, v Polsku, východním Německu, v Rusku, měli poměrně silný privátní sektor, který u nás nebyl. U nás se to hnalo ode zdi ke zdi, byly znárodněny všechny komunály, maximálně tu bylo pár umělců na volné noze. Takže po roce 89 se řeklo, že uděláme velkorysé gesto a na několik let živnostníkům ulevíme i na odvodech na sociální a zdravotní pojištění.

Ale v té době byly živnostníků řádově desítky tisíc, mezitím to nabobtnalo tak – je otázka, jestli to vezmeme na plný úvazek, nebo v kombinaci zaměstnanec a OSVČ, jako jsem třeba já – že dnes je těch lidí zhruba tři čtvrtě milionu. Je to největší politická síla v zemi, i když ti lidé nemají stranickou legitimaci a žádná politická strana nemá dost odvahy říci: „Přátelé, doba přechodného zvýhodnění už dávno minula, z hrušky dolů, pojďme narovnat vaše odvody na sociální a zdravotní pojištění s odvody, které platí zaměstnanci, potažmo firmy.“ Možná si vzpomínáte, co řekl ministr Mládek na předposledním sjezdu sociální demokracie v Ostravě: „Náš systém je deformován tím, že OSVČ parazitují na sociálním a zdravotním pojištění.“ Tím měl na mysli to, co teď říkám, tedy extrémně nízké odvody a platby a naproti tomu zhruba stejně vysoké čerpání požitků jako u zaměstnanců.