Digitalizace je jednou z priorit vaší strany. Jak si ale poradit s rizikem potenciálního úniku dat a jejich zneužití?

Primárně chceme, aby se stát naučil zacházet s daty svých občanů. Aby existovala kontrola již v existujících nastaveních, jako má například vojenská kontrarozvědka či BIS. Jde o přístupy k velmi citlivým datům a ta unikají díky lidským chybám. To se nesmí stát. Stát musí neustále ochraňovat více a více informací. Vy ty informace státu poskytujete ve formě formulářů, daňových přiznání a tak dále.

Cíle digitalizace?

Rozhodně by digitalizace neměla znamenat to, že na vás navalí další povinnosti ve smyslu poskytování dat. Mělo by se skutečně jednat o ulehčení práce těch lidí. A pokud i moji sedmdesátiletí rodiče umějí obsloužit internet, není důvod, aby v budoucnu prostřednictvím nějaké zašifrované komunikace nemohli komunikovat s úřadem a museli chodit na úřad, pokud nechtějí. Státní správa by směrem k občanovi měla být tak jednoduchá jako odeslání e-mailu. Bezpečnostní rizika se dají výrazně omezit.  

Jaký je váš názor na možnou cenzuru na internetu? Narážím například na to, že Facebook již nyní bude moci za zveřejňování nevhodného obsahu dostávat v Německu pokuty?

Jsme zásadně proti této cenzuře, která ještě navíc byla uvalena na soukromé společnosti výkonem státního aparátu. V současné chvíli existuje legislativa, a to nejenom v Evropě, ale i u nás, která ty věci, které se na internetu objevují, což můžou být výhrůžky, nabádání k násilí, dokonce volání po nějaké genocidě, což jsou trestné činy i jako například šikana na internetu, pod sebe dostatečně zahrnuje. Není tak důvod proti nim nasazovat nějaká další opatření, například cenzurní.

Jak ale nenávist na sociálních sítích postihovat?

Pokud se tak děje, měl by podle současné legislativy být stíhán autor, který nenávistné příspěvky píše. Nemůže to ale fungovat ve smyslu valit to na ty poskytovatele. Takhle to fungovat nemůže, protože nikdo nezaručí, že bylo odstraněno to, co vlastně bylo skutečně nežádoucí, a nejednalo se například o umlčení nějakého politického směru. Například na Facebooku to dnes již funguje tak, že pokud si nějaká politická strana zaplatí v Indii a v Číně „farmu klikačů“, kteří pomocí aplikace klikají a nahlašují nějakou stránku, tak ta stránka už nyní může z Facebooku zmizet, a to na základě v podstatě mylných udání. Všude tam, kde nastupuje nějaká forma automatizace, existuje vysoká míra chybovosti. Například když se zavedla bariéra proti dětské pornografii pod organizací Internet Watch Foundation, tak se to detekovalo pomocí barev a z Wikipedie zmizely mimo jiného obrázky barokních andílků, cédéčko kapely Nirvana (album Nevermind kapely Nirvana má na přebalu plovoucí batole – pozn. redakce). V tomto ohledu musíme být velmi opatrní, jelikož jakmile se nějaký takový kontrolní mechanismus zavede, pak už se těžko odstraňuje. V případě, že by nedej bože například došlo ke konci liberálně-demokratického modelu, by pak takový systém mohl být zneužit k šikaně občanů. Můžeme to vidět například v případě Turecka, které zavádělo mnoho opatření proti terorismu (Turecko krůček po kroku směřuje stále více od demokracie k autoritářskému režimu – pozn. redakce).

V současné době se poměrně hodně hovoří o propagandě na internetu, dezinformacích a nutnosti ověřovat informace, a to nejen ze strany novinářů, ale i samotných čtenářů. Váš komentář?

Propaganda není žádná novinka. Tady naši politici začali řešit, jako by se najednou právě probudily ruské zpravodajské služby, anebo jako by najednou americké služby začaly být nějaké aktivnější. Samozřejmě šíření informací a dezinformací sahá daleko do historie a snad až k napoleonským válkám. Nyní se o tom prostě jen víc píše. Myslím si, že nejlepší cestou v boji proti dezinformacím a propagandě je přímá otevřenost politiků i vlády. Když by tyto subjekty sdělovaly informace občanům a oni by byli zvyklí na to, že je sdělují pravdivě, tak by věřili hlavnímu proudu informací (mainstreamovým médiím – pozn. red.) a nehledali by si nějaké alternativní výklady dění, které by mohly být zneužity propagandou.

V programu máte legalizaci konopí. Proč o ni usilujete?

Legalizace konopí není žádná vlajková loď Pirátské strany, a to říkám, ačkoliv jsme jediná ze stran, která ji má takto explicitně jmenovanou. My jsme ukázali ekonomický model legalizace konopí. Na legalizaci se díváme jako na jedinou konzervativní možnost, jak k problému přistoupit. A to ať berete v úvahu to, že by si po legalizaci nezletilí nemuseli kupovat marihuanu u dealerů, nebo to, že dosud ani po čtyřech letech není stále léčebné konopí k mání v lékárnách. Náš program tedy zahrnuje legalizaci, ale zároveň i regulaci.

Co přesně hodláte regulovat? Ptám se proto, že například v USA řada států legalizovala konopí pro tzv. rekreační užití. V souvislosti s tím do toho vstoupily velké firmy a investoři.

Vyvážená musí být  část upravující například to, kdy si člověk může z konopí vyrobit mastičku, nebo jaký počet rostlin si doma může vypěstovat. A tady se někomu může zdát, že jsme benevolentní. Dali jsme tu limit 15 květin konopí na další zpracování. Myslíme si, že není důvod, aby lidé, kteří si pěstují pro vlastní spotřebu, byli kriminalizováni. Zároveň nechceme dát zelenou pouze té cestě, že někdo, kdo má certifikát, se stane monopolním zásobitelem konopí pro Českou republiku. S ohledem na situaci v USA nechceme, aby se z konopí stal další alkohol nebo snad tabák. Proto je jedním z pilířů v našem programu samopěstování. Rozumíme té nutnosti uchránit si tu možnost, aby si lidé mohli konopí vypěstovat sami.

Blíží se prezidentské volby a kandidáti už shánějí podpisy. Mají Piráti někoho, koho by při prezidentské volbě eventuálně oficiálně podpořili?

Myslíme si, že role prezidenta by měla být formální a reprezentativní. My explicitně jako Piráti nebudeme pravděpodobně vyjadřovat podporu nějakému konkrétnímu prezidentskému kandidátovi. A to z jednoduchého důvodu: ačkoliv kandidát kandiduje sám za sebe, dělá určitá politická rozhodnutí a v českém mediálním mainstreamu často dochází k tomu, že každý krok toho kandidáta je připisován těm, kteří mu vyjádřili podporu, a to je riziko, do kterého my jít nechceme.