Když si vezmeme dnešní folk - je rozdíl, co se hrálo před a těsně po 17. listopadu?

Neodlišuje se to v ničem, stále zobrazuje celý stav společnosti. Zájem trochu odpadl, protože před revolucí to bylo určité politikum. Mohl by to být pořád takový kanárek v kleci ve společnosti, ale zdá se, že až tak není…

Porta jakožto národní přehlídka folku a country v Plzni byla brána vždy tak trochu proti režimu…

Byla to revolta!

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE

Takže dnes nejsou noví mladí bardi?

Já na festivaly moc nejezdím. Znám mladé lidi, kteří jsou vynikající, ale ohlas na to, co dělají, není tak velký. Třeba Petr Linhart, který sice není tak mladý, ale přece… Třeba Jana Šteflíčková, Martina Trchová, Žofie Kabelková, Michal Bystrov… Oni nehrají tak moc často. Všeobecně není takový zájem o to, co dělají, protože samozřejmě to folkové publikum, přestože se cítí takové svobodomyslné, je bohužel pod vlivem médií, reklamy. Jako my všichni. A ten, kdo je tlačený reklamou, třeba Tomáš Klus, tak samozřejmě má mnohem více diváků než ti, které jsem jmenoval. Reklama přece nenabízí to nejkvalitnější, ale to, co se bude zřejmě podle nějaké ekonomické strategie co nejlépe prodávat. Kvalita je jim šumafuk.

Že by tedy nastala labutí píseň folku?

Ten folk odráží tu úžasnou skutečnost, že lidé, o kterých jsme mluvili, z toho fakt nic nemají - žádné peníze, žádnou slávu, ale přesto mají důvod to dělat. A to se mi zdá tak ohromně silné, tak životaplné a životaschopné, že v tom vidím úžasnou naději. Jsou to lidé, kteří mají názor, ten názor mají chuť nějak umělecky říkat a že za tím půjdou, navzdory tomu, že nejsou slavní, nejsou dobře placení. To mně připadá, že to je úžasný spodní proud v téhle společnosti, který s sebou nese pozitivum, to je živá voda společnosti. A je jen otázkou času, kdy ta Punkva se najednou dostane na povrch.

Nechybí tu karikatura, nezdá se vám, že jsme takoví upachtění, naštvaní…? Po tolika letech od „sametové revoluce“ a jsme vesměs pesimističtí, skleslí, nezdá se vám?

Ta doba se zcela nenápadně mění. Já mám někdy pocit, že už žijeme v jiném politickém systému než v roce 1990, 1992, 1993… Jakým způsobem k nám mluví ti politici. Najednou se nám vyjádří například pan bývalý ministr Dobrovský, najednou to jsou jasná slova, to už nejsme vůbec zvyklí. To mne mrzí, že to už je takové ano, ne. Jak říkal Ježíš Kristus, vaše řeč budiž ano ano, ne ne. Připadalo mi, že po revoluci to je. A teď je to takové ano  i ne. Ten Sobotka… To je takové…

V rádiu když jde Kryl, tak to je názor… A někdo by ho mohl vypínat. Posluchač nesmí vypnout rádio.

Takže jsme podle vás nyní v takové situaci jako dříve před listopadem, že se někdo líbí a má vše otevřené a někdo ne a má neustále zabouchnuto?

Mně připadá, že ta totalita politická se velmi brzo změnila v totalitu ekonomickou.  A ta nám diktuje. Když jsem do rádia nastoupil, říkali - všechny iluze pryč… A oni tím mysleli ideály. Rádio je obal na reklamu, tak je to dělané. Otevřeně se tam mluví v zákulisí o vymývání mozků.