Už druhý rok po sobě sužoval naši zemi i skoro celý svět koronavirus. Dá se vzhledem ke všem možným přijatým opatřením a zákazům mluvit o ztracených či promarněných dvou rocích pro část populace a především pro děti, které zavírání škol a distanční výuka připravily podle některých politiků o kus dětství? Jak dětem a studentům usnadnit jejich další životní cestu, aby nebyli předešlými dvěma roky postiženi?

Moje babička říkala, a říkám to i já, že něco zlé je pro něco dobré. To je totiž takový skrytý optimismus, že se ze všeho umíme nakonec vyštrachat, ale trvá to. A hodně to i stojí. To je život.

Za druhé: děti jsou, díky bohu, velmi tvárné a jsou daleko životaschopnější a přizpůsobivější než my dospělí a starší. Vždy mě opětovně překvapí při velkých haváriích, leteckých katastrofách a zemětřeseních, když už skončily všechny předpoklady, že ještě někdo přežil, tak se nakonec ze sutin vyhrabe malé nemluvně přežívající řady dnů bez jídla a bez pití, o pohodlí ani nemluvě.

• Bilanční seriál ParlamentníchListů.cz: SVĚT KRIZE A NADĚJE

Jak tedy naši společnost ty dva roky poznamenaly? Cítíte se o něco za tu dobu ochuzen? Co vám chybělo? Cestování?

Zvykli jsme si na blahobyt a stále jej vyžadujeme, chceme se mít dokonce stále líp a radostněji – a nechápeme, že vždy a všude byla období blahobytu a nedostatku. A ta se dokonce pravidelně střídala. My chceme, abychom s naším blahobytem neustále stoupali vzhůru, což je velký nesmysl, ba přímo blbost. Indiáni přirozeně přijímají období nedostatku s klidem, protože vědí, že zas přijdou lepší období. Takzvaně netlačí na pilu a nehudrají. A tak to mají po tisíciletí. A já? Ochuzen nejsem, najdu si něco jiného! Je přece tolik lidských aktivit a možností.

Čím si vysvětlujete, že se Česko rozdělilo na dva nesmiřitelné tábory zastánců a odpůrců očkování, a jejich agresivita na jedné straně drtí lékaře a zdravotní sestry, na straně druhé vede k hlasům o vylučování z Lékařské komory?

Vždy budou nějaké dva tábory, nikdy není společnost jednotná. Je to přirozené.