Ta knížka, kvůli které jsme se tu sešli, je postavená do značné míry na nadsázce. Máte dnes obavu o nadsázku a celkově o humor v této zemi?

Určitě ne. Nadsázka a sranda je jeden ze základních výrazových prostředků. Mimo jiné zbavuje strachu, odlehčuje, co je přetíženo. Ale samozřejmě není možné brát všechna témata jako srandu. Někdy toho samozřejmě může být i moc.

Já mám spíš trochu jinou obavu, než že by se vytrácela sranda. Mám pocit, jako kdyby nadsázka, karikatura a všechny podobné žánry začaly podléhat tomu, že si na ně někdo dělá monopol. Jako kdyby se sranda směla dělat jenom z některých lidí a z některých myšlenek.

Viděl jsem dokonce pohřbívání některých politiků, že prý to je údajně sranda. Ale pak jsou mediální miláčkové, proti kterým kdyby si člověk dovolil setinu této „legrace“, tak se zřejmě zboří svět. Takže lidé z té správné party tak trochu propadli názoru, že humor je jenom jejich nástroj.

Ono je to taky tím, že oni žádný jiný žánr než pošklebování neznají. Oni neznají analýzu, oni neznají reflexi, na věcnou polemiku si netroufnou, takže jim zbývá jenom pošklebování a zesměšňování.

A tak se pošklebujou. Ale já se vždycky strašně bavím, když můžu sledovat, jak jsou vykolejení, když někdo tu srandu namíří proti nim a jejich světu, jejich nezpochybnitelným idolům. Přece si nikdo nemůže dělat srandu z Havla, například. To se jim zastavuje srdce a tuhne jim krev v žilách.