V obou verzích této knížky autor analyzuje kolem tří stovek filmů a nalézá na nich leccos zajímavého. A karlovarský festival se, také jako jeden z mála, nebojí kritizovat.

Netajíte se tím, že vám na karlovarskému festivalu vadí hysterie kolem celebrit a filmových hvězd, z nichž mnohé jsou již za zenitem své kariéry. Pozastavil jste se také nad skutečností, že jsou zde někteří novináři poskytnutým servisem korumpováni. Má ještě podle vás tak rozbujelá akce, jakou je MFF v poslední době, nějaký smysl?

Netýká se to jen karlovarského festivalu: je nesporné, že tzv. „mediální partnerství“ sdělovacího prostředku s určitou akcí je formou korupce. Protože jak může novinář o akci seriozně a nezávisle psát, když se rovnou zaváže dělat akci reklamu? Posedlost celebritami je v Karlových Varech podle mě prostě podružná. Vím, celebrity média zajímají především, ale pro mě a mnoho dalších lidí je to prostě nuda. Karlovarský festival je však věhlasný kvůli něčemu jinému. Festival má velký smysl jako přehlídka nejzajímavějších světových filmů z poslední doby. Vždycky jsem oceňoval jeho dramaturgii, i když po odchodu umělecké ředitelky Evy Zaoralové už trochu váhám. V Karlových Varech se dnes promítají i horší filmy, které by se sem myslím dříve nedostaly. Hlavní smysl MFF vidím v tom, že poskytuje české veřejnosti možnost vidět, co je zajímavého v nejnovější světové  kinematografii. Lze tu zhlédnout filmy, které se nikdy v ČR nedostanou do distribuce. To je velká hodnota.  

O české filmové produkci máte přehled. Jak si vysvětlujete, že u nás zcela chybí filmy s politickou tématikou? Na letošním festivalu jich bylo uvedeno hned několik, ohromný ohlas například vyvolal italský snímek Ať žije svoboda.

Nemohu spekulovat o tom, proč čeští filmaři nenatáčejí filmy o dnešních problémech české společnosti. Možná prostě žijí ve spokojené pražské bublině, takže se jich problémy, s nimiž se musejí potýkat normální lidi, prostě nedotýkají. Jiná možnost je, že čeští filmaři jsou bojácní. Nebo je prostě současné problémy neoslovují. Je pro mne velkým zklamáním, že se český film nevěnuje zásadnějším otázkám.

Totéž se týká médií. Kdesi jsem se nedávno dočetl, že vlastně pražští novináři nemusí vůbec řešit vysokou nezaměstnanost v mnoha regionech ČR a co to pro lidi znamená, nebo problémy s exekucemi, protože se tyto věci jejich života nedotknou. Kromě toho někdy trochu pochybuji o věcně analytických schopnostech mnohých z nich. Mám pocit, že na základě své osobní životní zkušenosti zaujímají určité, věcně nereflektované emocionální postoje. Vůbec je nezajímá, že na Moravě je dvacet procent nezaměstnaných a milion lidí tady čelí exekuci. Upřímně jsem se snažil najít logické důvody, proč mnozí z nich pro prezidentské volby podporovali Karla Schwarzenberga. Nikdo mi nikdy nepředložil jediný věcný argument. 

Nehraje určitou roli autocenzura? Nebo nedostatek peněz?

Jisté je, že se v českém prostředí v poslední době tak trochu projevuje berlusconizace. Média patří miliardářům. Zajímavé ale je, že se nebojí třaskavých politických témat někteří čeští dokumentaristé, například Klusák s Remundou. Pomysleme na jejich celovečerní dokument Český mír, o pimprlovém divadle, jímž se stala česká politika v době, kdy Američané chtěli v Brdech postavit radar, nebo na jejich velmi dobré dokumenty Svobodu pro Smetanu! či Spřízněni přímou volbou. Všechny tyto filmy se zajímají o normálního českého voliče a dávají mu hlas. Nevím, proč to nedělají jiní.

Jak si podle Vás stojí český film ve světě?

Pokud český film v zahraničí dodnes někdo zná, pořád se samozřejmě hovoří o zlatých šedesátých letech. Mezinárodně je pojmem jméno režiséra Jana Švankmajera. Jinak se o současném českém filmu moc neví, i když česká centra dělají, co mohou, a organizují občanské promítání českých filmů v zahraničí, aspoň v artových kinech, dnes se mnohem více mluví o rumunském filmu, dobrou pověst mají i filmy korejské, ruské nebo dánské.

Které naše filmy stojí podle vás za pozornost?

V knize Jací jsme jsem vyjmenoval pětačtyřicet filmů, o nichž si myslím, že zřejmě přežijí. Například  Gedeonův Návrat idiota, Ene Bene nebo Výlet Alice Nellis, Slámovo Štěstí, Musíme si pomáhat Jana Hřebejka, Morávkovu Nudu v Brně, Michálkův film O rodičích a dětech. Není to podle mého názoru zase tak špatná vizitka toho, co český film dokázal za poslední čtvrtstoletí. Potíž je, že v zahraničí jsou tyto filmy známy relativně jen málo.