Nedávno jste v komunikaci s krajany nadával na výroky Dagmar Havlové ohledně větší vstřícnosti k uprchlíkům. Můžete to nějak shrnout?

Zásadně nekomentuji politickou ani životní situaci v České republice. Pouze si myslím, že názor na "ilegální" uprchlíky Dagmar Havlové byl pokrytecký. Byl totiž očekávaný. O tom ale nemá rozhodovat herečka, ani vdova bývalého prezidenta, ale vláda a parlament.

Jak vnímáte uprchlickou krizi, největší od druhé světové války, v Evropě? Dozvěděl jste se od syna, který za vámi nedávno přijel, něco pobuřujícího, co jste nevěděl?

Myslím, že ve vedení Evropské unie (EU) jsou bývalí marxisté a maoisté. A právě oni totálně zklamali, až by se dalo říci zradili, Evropu. Jenom doufám, že Česká republika, která je malým, ale dobrým členem NATO, bude právě v rámci NATO úzce spolupracovat se zeměmi Visegrádské čtyřky. Tedy se Slovenskem, Maďarskem a Polskem. Doufám, že česká vláda nebude právě tím nejslabším článkem spojenectví.

Česká média, takže i vy, by měla vyžadovat na vládě splnění slibu při přijetí Česka do NATO, že bude každoročně dávat dvě procenta ze státního rozpočtu na modernizaci Armády České republiky. Tedy nikoliv na NATO, ale na vlastní armádu.

Austrálie je brána jako vzor řešení uprchlictví. Čekání na výsledek azylového řízení v Kambodži či na některém z přilehlých ostrovů, přičemž je těmto zemím finančně pomáháno, většina Čechů přijímá jako dobrý nápad. Jak to vidíte vy?

Ano, z novin a internetu vím, že imigrační politika Austrálie je v Česku populární. Nicméně je dost neprávem idealizovaná. Předně, naše velká výhoda je, že jsme Austrálie, tedy ohromný ostrov, kontinent a jeden stát s federálními zákony. Nevýhodou ale je, že předešlá vláda socialistů umožnila svou falešnou humanitou příjezd ilegálům, takzvaným uprchlíkům, kteří schválně ničili své dokumenty, v australských vodách potápěli své v Indonésii najaté anebo koupené lodě a čluny, čímž nutili Australské královské námořnictvo k zachraňování těch, kteří si to vůbec nezasluhují. Obdobná situace je nyní u jihoevropských břehů. Od syna vím, že jsou v Česku bohatí muslimští návštěvníci lázní Teplice, ovšem ti tam jsou legálně, i když se chovají jako "halal" prasata! Jsou obdobou Rusů v Karlových Varech. Myslím si, že ilegálové chtějí do bohatého Německa a Skandinávie. Až však tyto země budou přeplněny, dojde logicky i na chudší státy.

Když po federálních volbách padla vláda socialistů a nastoupila koalice složená z liberálů a národovců, okamžitě pověřila naše námořnictvo a speciální jednotky, aby nepustily na kontinent Austrálie jedinou nelegální osobu. Po dohodě s vládami republik Nauru a Papuy Nové Guineje tam byly postaveny tábory pro padesát tisíc ilegálů zděděných po vládě socialistů. Ilegálové jsou pomalu prověřováni a většinou dobrovolně, ale i nedobrovolně, posíláni do zemí jejich původu. Jde o Iráčany, Íránce, Pakistánce, Afghánce, Bangladéšany, ale i teroristy ze separatistické organizace Tamilští tygři ze Srí Lanky.

Krajan z australského Sydney Sven F. Rehulka (FOTO: archiv S. F. Rehulky)

Nicméně Evropa není ostrov, což jí trochu stěžuje pozici. Myslíte si, že růst plotů, posilování cizinecké policie a uplácení Turecka je dobrá cesta k řešení?

Neostrovní geografická poloha EU je určitě komplikace. Uplácení Turecka je obrovská chyba. Pod vedením Recepa Erdogana opustilo dědictví Kemala Atatürka, země se islamizuje, vydírá Evropu a zrazuje NATO. Sice jsem sám utíkal ze země za "železnou oponou", ale nyní říkám, že by měl být zrušen Schengen a hranice hlídány proti vetřelcům.

Jak vnímáte multikulturalismus v australských městech? Říká se, že po Torontu je Sydney nejvíce kosmopolitním městem, kde všichni žijí v pohodě pospolu...

S odporem a obavami!  Tady byly vždycky různé národnosti, ale nikdy nebyly mezi nimi spory, nežli ty, přinesené z domova. Prali se tu Srbové s Chorvaty, ale hlavně v kopané. Z vlny libanonských křesťanů se stali dobří Australané. Taktéž z Židů. Ale muslimové, ať přijdou odkudkoliv, stane se z nich zločinecký gang. V jejich komunitě je devadesát procent kriminality a přestože jsou zatím jen čtyřprocentní menšinou, je jich padesát procent ve vězení. Jde o vraždy na zakázku, rodinné vraždy, terorismus, loupeže, znásilnění, pedofilii a tak dále. A hlavně, oni nechtějí být Australany, ale chtějí zavést jejich právo šaría. Mladí muslimové, pouze podle pasů australští občané, odjíždí přes Turecko bojovat za Islámský stát. Prý je jich tam více než šest set a už jich tam padlo pětaosmdesát. Žádná škoda!

Dalším problémem v Austrálii jsou Číňané z Čínské lidové republiky (ČLR). V naší malé pravicové a konzervativní straně Party for Freedom, máme členy Číňany, uprchlíky z ČLR i Hongkongu, kteří právě před čínskou rozpínavostí varují. Poslední dobou trhu s domy, byty, farmami a doly v Sydney, Melbourne a Brisbane dominují právě Číňané. V aukcích nemají mladí Australané šanci přeplatit čínské turisty, kteří přijíždějí do Austrálie nakupovat nemovitosti. Naši Číňané tvrdí, že komunističtí papaláši se stále obávají možnosti občanské války v Číně a proto si chystají teplá hnízdečka v bezpečné Austrálii. No a v posledních letech u nás pseudohumanismus OSN umožnil usazení několika tisíc "uprchlíků" ze Somálska a z Jižního Súdánu. Z nich se vyvinuly silné černé gangy.

V Indonésii, přes níž se lze po ostrovech dostat až do Austrálie, je stálou hrozbou islamistická teroristická organizace Jemaah Islamiyah, která spáchala několik atentátů. Jak v tomto ohledu vnímáte bezpečí Austrálie?

Ano, v Indonésii stále bublá pod povrchem Jamaah Islamiyah, která už provedla několik teroristických bombových útoků na Bali i jinde. Nicméně je zatím díky spolupráci indonéské policie s naší australskou federální policií v ilegalitě. Avšak faktem je, že z více než dvou set dvaceti milionů Indonésanů je devadesát procent muslimů. Vedeme to v patrnosti, víme, že nakupují tanky i stíhačky Suchoje Su-30 v Rusku, ponorky v Německu a Holandsku a i další "železo".  Můj vnuk je kadet v naší vojenské akademii v Canbeře a mimo jiné se i s dalšími už druhým rokem učí  řeč "Bahasa Indonesia". Všichni víme, že příští vojenský konflikt Austrálie bude s Indonésií. Jde o ropu na dně moře, jejich přelidněnost a samozřejmě i právo šaría.

Do jaké míry v Austrálii posilují radikální projevy islámu?

V současnosti naše vláda zatnula islámu tipec. Přestože provokují, stále za finance ze Saúdské Arábie staví nové mešity, byl vydán zákon, že u radikalizovaných muslimů je možno za teroristický zločin či jen jeho plánování dostat vysoké vězení. Poslední vražda našeho policejního úředníka byla spáchána patnáctiletým muslimem. Ovšem, oni jsou všude, jsou i členy "bike gangů", tedy motocyklových klubů, které se živí pašováním drog, zbraní, prostitucí a vraždami na objednávku. Mnohdy to jsou muslimové z Bosny, Kosova a Albánie. Ale máme tu také kolaboranty v křesťanských kostelech, přesněji řečeno anglikány, kteří stále káží vstřícnost k islámu.

Jak berete Českou republiku, názory prezidenta Miloše Zemana a tak dále?

Nedovolím si radit nebo dokonce kritizovat. Jsem rád, že je to země svobodná. Byl jsem tam třikrát, naposledy před jedenácti lety. Syn zde byl také třikrát. Nicméně je to jediná země bývalého socialistického bloku, kde stále existuje komunistická strana, tedy KSČM, a v dalších "pravolevých" stranách je bývalých komunistů nespočet.

Prezident Miloš Zeman byl v KSČ, mimoto byl v Prognostickém ústavu. To, že pije, je jeho osobní věc, ale že chodí pít na ruské velvyslanectví není v pořádku. Na druhou stranu, když jsem četl jeho projev v Bratislavě, tleskal bych mu a podepsal to!  Ovšem, on je prezident bez větších pravomocí, nikoliv výkonný, takže i když mluví pěkně, je to jenom "maskírovka".

Obligátní otázka. Jak vypadala vaše cesta do Austrálie a jaký byl a je tamní život?

Pocházím ze slušné, tedy protikomunistické rodiny. Táta, švagr i já jsme byli političtí vězni. Jako voják základní služby jsem dostal dvanáct let odnětí svobody za podvracení socialistické republiky a vojenskou špionáž. Domů jsem se dostal na amnestii Antonína Novotného v roce 1962. Dvanáctiletý trest byl změněn na deset let v podmínce, což znamenalo pracovat pouze na stavbě, na šachtě či v zemědělství. Přitom jsem vyučený rytec v polygrafii.  

Protože jsem v trestu pracoval jako horník na Tmavém Dole ve Rtyni v Podkrkonoší, jako civil jsem podepsal desetiletou smlouvu na Dole Zápotocký ve Vrapicích u Kladna. Tam jsem pracoval čtyři roky, oženil se, narodil se nám synek a pak mě povolali dosloužit zbytek základní služby. Tehdy se mi pokazilo manželství, ale po návratu z vojny jsem už nemusel na šachtu a byl jsem zaměstnaný jako řidič v ČSAD v Holešovicích, kde jsem jezdil přes sovětskou okupaci Československa až do odchodu do svobodného světa v roce 1969. Tehdy už jsem byl podruhé ženatý a ve Vídni, kam jsme odjeli jedním z posledních "útěkových" autobusů, jsme zůstali čtyři měsíce, než nás Austrálie přijala jako legální, prověřené migranty.

Do Austrálie jsme přiletěli letadlem plným migrantů z Jugoslávie jako jediní Čechoslováci a z letiště, protože jsme v zemi neměli rodinu, ani žádný kontakt, nás odvezli do Commonwealth Hostelu ve Fairy Meadow u průmyslového městečka Wollongong. Přidělili nám místnost v Nissan Hut se dvěma postelemi, dvěma židlemi, stolem, varnou konvicí a cirkulátorem vzduchu, kde jsme mohli zůstat rok se stravou zdarma a hodinami australské angličtiny. Už za tři dny po příjezdu jsem pracoval v místním Steelworks, tahal žhavé kolejnice od bucharu a dostával osmapadesát australských dolarů týdně. Pracoval jsem tak tři měsíce, ale protože tam nebyla práce pro manželku, odjeli jsme do Sydney.

Ve Vídni jsme totiž měli štěstí, protože tam žena - vyučená rukavičkářka - našla práci u kožešníka vídeňského Čecha, pro kterého jsem rozvážel kožichy. Ten nám dal pro svou příbuznou v Sydney norkový límec a když jsme jej doručili, zmíněná dáma se za nás zaručila u realitního agenta, takže jsme si mohli pronajmout garsonku ve slušné čtvrti Sydney. Napřed jsem sháněl práci v tiskárnách, protože jsem byl, jak už jsem říkal, původní profesí rytec v polygrafii, ale kdykoliv jsem ukázal, co umím - byl jsem ve třech tiskárnách -, vždycky přišla otázka, jestli mám legitimaci členství v tiskařské unii, tedy jestli jsem v odborech.

Tu jsem neměl a když jsem o ni na unii žádal, tak po zjištění, že jsem uprchlík z komunistického ČSSR, mi členství nedali. Tehdy byly unie vesměs v rukou Komunistické strany Austrálie. Přesto pro nás byla tehdejší Austrálie zemí svobody, kde jsme se cítili štastní. Našel jsem si práci u stavební rodinné firmy, kde jsem po dva roky jezdil s osmitunovou sklápěčkou a měl sto dolarů týdně. Tehdy to byl pěkný peníz. Potom jsem našel práci u Wormald International Security, kde jsem vozil v obrněném autě peníze do bank. Tam jsem byl pět roků. Pak mi šéf dal doporučení a já dostal plnou licenci Private Inquiry Agent (soukromý vyšetřovatel) a měl vlastní firmu. Koupili a spláceli jsme vlastní dům, narodily se nám dvě dcerky. Tehdy vše vypadalo prosluněně, ale pak se zamračilo a žena mi odešla s teď už bývalým kamarádem do Adelaide.

Protože byly děti ještě maličké, dal jsem jí většinu peněz za dům a i pak jsem na ně poctivě platil výživné, stejně jako předtím na synka v ČSSR, ale už to nebylo ono. V té době mi kolega sehnal security kontrakt v Jižní Africe, tak jsem využil půl roku volna a přijal pozvání kamaráda, který s rodinou plachtil ve Středozemním moři. Potuloval jsem s ním po řeckých ostrovech, Turecku, Izraeli, Egyptě, než přišel čas na práci a já odletěl do Jihoafrické republiky. Tam jsem prodělal krátký výcvik a dalších osmnáct měsíců patroloval na hranicích s Angolou. Kontrakt jsem neobnovil a vrátil se do Austrálie, protože se mi stýskalo po dětech. Ovšem po návratu, protože tehdy v Austrálii vládli socialisté, mi neobnovili zmíněnou licenci. Pak jsem pracoval po celých dvaadvacet let jako řidič u řeznické firmy až do penze.

• Politika a společnost JINÝMA OČIMA