Události ve světě poslední doby, ať už na Ukrajině, válka v Sýrii či migrační krize jsou podle mnohých největší výzvou pro Českou republiku od roku 1989. Vypovídá reakce na ně v českém prostředí něco o demokracii, o nás samých a o tom, kam jsme se od listopadu 89 dostali?

Vypovídá především o tom, že odvěké české sny a iluze o nezávislosti a suverenitě národní existence jsou pouze projevem falešného vědomí – ve skutečnosti nejsme subjektem rozhodování, které činí vláda, nýbrž jen objektem, který vláda pasivně přijímá, tedy musí přijímat. Rozhodnutí, která probíhají mimo kompetenci voleného parlamentu a vlády. Pro národní vědomí je nejhorší, že politická reprezentace předstírá, že jede něco někam vyjednávat a přiveze jen kapitulantské fráze. Po přijetí Lisabonské smlouvy je naše politická reprezentace v pozici ministra Františka Chvalkovského, kterého při projednávání Mnichovské dohody nechali sedět a čekat na verdikt v temné místnosti. Dnešní Sobotkové ukazují doma svaly, ale rozdíl mezi nimi a Chvalkovským je jen v tom, že před přijetím příkazů dostanou dobře najíst.

Ptáte-li se na demokracii, to je pouze pohádka pro dospívající, pro Českou republiku skončila v den, kdy urputně se bránící prezident Václav Klaus byl donucen podepsat Lisabonskou smlouvu. Doufám, že ti příčetnější, kteří tehdy Klause uráželi, žádali, aby byl stíhán pro vlastizradu, si alespoň v noci pod peřinou dnes přiznávají, že v tomhle měl Klaus rozhodně pravdu. Náš Parlament pouze konzumuje zákony, které si vymýšlí nikým nevolená byrokracie v Bruselu, která má podobu sněti. Na to přišel i britský premiér Cameron, když redukci bruselské byrokracie zařadil jako jeden ze čtyř bodů, kterými podmiňuje setrvání Británie v Evropské unii.

Evropa je na pokraji zhroucení identity, zhroucení sociálních systémů, ale bruselští úředníci nemají na starost nic jiného než vyrábět směrnici, jak označovat dovážené výrobky z Izraele. Že země EU vydávají ročně desítky milionů eur podpory reprezentací Arabů v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu, reprezentacím organizace, která je označena za teroristickou, je příkladem schizofrenie, panující v bruselských kancelářích.

Mé doporučení: udělejme plebiscit o vystoupení z Evropské unie. Kus demokracie a občanské účasti na formování věcí veřejných by se nám určitě vrátily. Udělají to ale ti, kdo se pasou na pastvinách evropských fondů, či důležitě posedávají/ neposedávají v bruselských kancelářích a Evropském parlamentu?