V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?

Přes jistý vzestup nikoliv dostatečně. I když probíhá-li třeba mistrovství v hokeji, může vzniknout dojem, že ano. To je však zatraceně málo. Ostatně připomeňme si nedávné výsledky průzkumu: stále 37 procent lidí má důvěru v EU a 50 procent v NATO.

Vlastenectví není přežitkem. I když někteří „pomýlení“ jej rovnou označují za extremismus. Je to přitom škoda. Přes naše jistá negativa jsme národem, který se nemá za co stydět. Stačí už jenom pohled na historickou mapu Evropy. Patříme k nejstarším státním celkům na stále stejném území, a to ještě přímo v jejím srdci. Kudy věčně procházely a pochodovaly armády mnohých mocností. Zhusta tam a zase zpět. Odkaz Přemyslovců je stále živý. Dlužíme jim i předkům svou úctu. Co by jiné a podstatně větší národy za totéž daly. Na druhé straně si přiznejme, že ne každý, kdo odmítá islám, je rovnou vlastenec. To by bylo zavádějící. Islám a islamismus mají k sobě dost blízko. Ale není to totéž.

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce druhé světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na druhou světovou válku?

Proboha proč? Přestože budu jistě neprodleně nazván proputinovským agentem, nemyslím si, že lze Rusko z mapy Evropy jakkoliv vymazat a nebrat jeho zájmy v potaz. Stejně jako popřít roli rudoarmějců ve druhé světové válce. Ano, zažil jsem rok 1968 a zapomenout na to nejde. Jenže moji rodiče vedle ruských tanků zažili i ty německé. Za těmi zbyly desítky milionů mrtvých vojáků i civilistů. Přesto se dnes paní Angela mnohdy tváří a jedná, jako by sjednocené Německo opět většinu Evropy ovládalo. Asi by titíž, kteří dnes tak brojí proti Rusku, značně protestovali, kdyby si kdokoliv na Němce dovolil vytáhnout hrůzy světové války. Mimochodem, nejen té druhé. A to zcela zapomínáme na dnes opět tak velmi uctivé a zdvořilé Japonce. Aktivity kolem ruských motocyklistů a T34 v Plzni proto komentovat, promiňte mi, nehodlám. Přijde mi to stejně „kované“, jako když na gymnáziu jisté soudružce ředitelce vadily u studentů rifle.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů druhé světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenali jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Mám pocit, že náš dluh vůči těm, kteří místo nadávání v hospodě zvedli zadek a šli proti Germánům a zlu, jež tehdy prezentovali, bojovat se zbraní v ruce, nikdy nesplatíme. Navíc už je většinou pozdě. I ty metály na Hradě totiž často nesou smutné označení „in memoriam“. Ale ono se to týká všech vojáků a lidí, kteří proti Třetí říši bojovali. Ostatně co jenom těch válečných pomníčků za posledních několik desetiletí vymizelo. Druhá světová válka musela být hrozná, a tím ztráty obrovské. Nerad bych někoho urazil, ale on to opravdu nebyl „jenom“ holocaust.

Strašnější než samotná válka byl však jistě osud mnohých aktivních válečníků v padesátých letech. Co se jim asi muselo honit hlavou, když místo oslav, poct a vyznamenání skončili v komunistických kriminálech a lágrech? Ten pocit křivdy, potupy a zoufalství musel být děsivý! Proto dnes tak rád vidím sice již jen zbyteček starých pánů ve slavnostních uniformách. S hodnostmi a metály, které si bezesporu zaslouží. Vždyť možná právě díky jim jsem tady dnes i já. Před několika dny mi bylo velmi líto stařičkého pana plukovníka, tankisty, který při vzpomínce na ostravskou operaci krásně mluvil ve zpravodajství na ČT24. A bylo cítit, že toho má mnoho na srdci. A chce nám to říci. Mladičká paní redaktorka vše zvládala skvěle. Až do doby, co jí zřejmě do sluchátek přišel pokyn, že tlačí čas. V 11.00 totiž byly zase klasické krátké zprávy. Omlouvám se, ale ten starý pán podle mého soudu měl mít před nimi přednost! Stejně jsme se pak nic světoborného, jak je již obvyklé, nedozvěděli.

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný „Slovenský štát“, který podle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byli fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?

Raději se to snažím nevnímat. Mimochodem, oni se však rovněž považují za vlastence. Historii už, bohužel či bohudík, v ničem nezměním. Stalo se. Ostatně sám jsem se narodil a stále se cítím jako Čechoslovák. Přitom Československo už neexistuje. Proč?

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecnému příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta? Byla by třeba výchova k vlastenectví?

Bezesporu byla. Jak z pohledu dějin modernějších, tak ale i těch dávno minulých. Kromě našich legionářů a barikádníků i vojáků ze druhé světové málo víme o slavných činech armád generála Laudona (ač sám nebyl Čech) i maršála Radeckého. Též plných Čechů. Ale i době Přemyslovců hodně dlužíme. Je proto pro mě milým zjištěním, kolik mladých lidí čte skvělou Přemyslovskou epopej pana Vondrušky. Mimochodem, i já, pomalu již starý dědek. O to víc mě potěšilo, když jsem v nějakých novinách četl s autorem rozhovor na dnešní aktuální témata. Moc se shodujeme…

Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila, že máme pojízdných pár tanků... Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?

Svůj názor jsem již v ParlamentníchListech.cz prezentoval. Urážlivá slova o žoldácích mě totiž vytáčejí doběla. Nejen proto, že jsem vlastně „zelený mozek“, a nebýt soudruhů, byl bych nyní asi již jenom penzionovaný vojenský doktor. Naši vojáci na misích jsou opravdoví profesionálové a jdou „jenom“ sloužit tam, kam je politici pošlou. A že se o tom nerozhoduje pouze tady doma, je snad každému jasné. Měl jsem možnost se na naše dámy a pány v pouštních uniformách v Afghánistánu podívat. Kde nejsou z cizích vojsk sami. Byl jsem na ně pyšný. Na jejich vystupování i pověst. Překvapivě i mezi místními lidmi. Pochopitelně mudžahedíny na mysli nemám. Naštěstí jsem se s nimi ani nepotkal. To byste se zřejmě dnes ptal někoho jiného.

Je to kruté, ale povolání vojáka má prostě „svá specifiká“. Jak by řekl Velký Vlado. Ten pravý výcvik a zkušenosti prostě nabudete až v opravdové akci. To nějaký cvičák nikdy zcela nenahradí. Samozřejmě, přál bych si, aby byli hlavně tam, kde je jich opravdu potřeba. Pro ochranu trpících, utlačovaných. Ne jako okupanti. Ale jak jsem již zmínil. O tom, kde jsou, vojáci nerozhodují.