Ani pro kauzu policejní razie, která od čtvrtka otřásá nejvyššími politickými patry, by se nemělo zapomenout na psychický stav povodní zasažených rodin, kterým jsou Nečas a Nagyová právě teď „ukradeni“. Na řadě je prostě stát, živelná pohroma si čas nevybírá, zmiňuje v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz poslanec za ODS a bývalý hejtman Ústeckého kraje Jiří Šulc.

Co obvykle děláte v noci ze soboty na neděli?

Sobota, a to nejen večer, je výjimečným dnem. Výjimečný v tom, že po takřka týdenním odloučení mám možnost být doma s rodinou. Už když jsem byl primátorem Mostu či hejtmanem Ústeckého kraje, tak jsem nelibě nesl to, že jsem na své děti neměl prakticky žádný čas. Můj velký 27letý syn vyrostl, ani nevím jak a stojí již na svých nohách, 13letá dcera je již osobností a desetiletý synek pobírá hodně rozumu, ale právě on tátu potřebuje asi nejvíc.

Nejšťastnější jsem, když víkendy můžeme trávit pospolu a je to docela náročné. Posekat zahradu, pomoci manželce s nákupem nebo vařením, připravit program pro děti. Víkendy u nás tráví i kamarádi našich dětí, takže jich u nás bývá víc... Pozdě večer a kolem půlnoci, když všichni znavení usnou, si sednu k počítači a věnuji se e-mailům, sociálním sítím a získávání novinek a informací. Výjimečně se kolem půlnoci zkusím podívat na nějaký film v televizi.

To, že jako hejtman jste moc času na rodinu neměl, chápu. Nedejbože, když jste trávil dny i noci u povodní, které se „vám“  v roce 2002 objevily jako něco, co by lidé ve třetím miléniu prostě nečekali... Vím, že tématem týdne je policejní razie kolem Petra Nečase, ale vraťme se k tomu tématu, které je pro obyčejné lidi stále ještě aktuální a cítí ho na vlastní kůži asi i více: V roce 2002 jste právě vy v roli hejtmana Ústeckého kraje koukal na povodňovou spoušť, na kterou tehdy nikdo nebyl připraven. Jak to dnes s odstupem vnímáte?

Na povodně v roce 2002 jsme opravdu nebyli připraveni. Jednak to byla první obrovská povodeň po sto letech, jednak právě probíhala nelehká transformace veřejné správy. Kraje byly jen krátce po svém vzniku a okresní úřady zase naopak končily. Okresní krizové štáby, které předtím byly řízeny z Prahy, najednou měl řídit nějaký hejtman z Ústí. Také bylo pro mnohé šokující zjištění, že i krajskou policii, Armádu ČR, hasičský záchranný sbor a zdravotní záchrannou službu neřídí jako desítky let předtím příslušné ministerstvo z Prahy, ale ústecký hejtman.

…plno příležitostí, jak něco nechtěně zpackat a také učit se za pochodu, že ano?

Ano. Dříve, než jsem mohl sledovat nějakou spoušť, tak jsme museli vymyslet a vybudovat komunikační, informační a zejména řídící vazby mezi všemi složkami integrovaného záchranného systému. K tomu samozřejmě ještě postupně – jen během hodin - musely být na kraj napojeny další instituce jako Povodí Labe a Ohře, Státní plavební správa, hygienici, České dráhy a spousty dalších institucí, plus samozřejmě desítky, spíš stovky starostů našich obcí.

Takže teoreticky letos to současný hejtman musel mít podstatně snazší, když už měl „půdu připravenu“?

Zajímavé dnes například je, že při letošních povodních jsem doma seděl u počítače a informace o průtocích a výšky hladin takřka všech našich řek jsem si mohl on-line získat na webových stránkách jednotlivých správců povodí! Doba prostě pokročila! To jsou informace, které jsem před 11ti roky pomalu vyvažoval zlatem. A dnes jsou dostupné komukoliv. Informační technologie jsou prostě úžasná věc.

Při té příležitosti si jen uvědomuji, jak neuvěřitelně obtížná situace mohla být, kdyby takové povodně přišly třeba už v roce 1995 nebo i dřív. Nejen, že vlastně neexistoval internet, e-maily a podobně, ale bez mobilních telefonů bychom takové rozsáhlé povodně, jako byly v roce 2002, kdy desítky obcí a tisíce lidí byly odříznuty od elektřiny i informací, nemohli vůbec zvládnout. Tedy co se týká organizovanosti a přenosu informací nahoru i dolů a rozhodování o opatřeních a pomoci.

Co tehdy pro vás bylo nejhorší?

Možná pocit bezmoci, když se díváte na tu ohromnou masu valící se vody, která smetla takřka vše, co jí přišlo do cesty. Lodě na vodě, jezy, auta, hráze, chaty a domy, jako by byly ze sirek... Asi nejhorší pro mě ale asi bylo mé osobní rozhodnutí evakuovat Terezín a okolí. Tehdejší okresní povodňová komise od toho dala ruce pryč a nerozhodla o tom, starosta také ne, a všichni Terezínští se posmívali a poukazovali na to, že do Terezína nikdy v historii od dob Marie Terezie voda nepřišla.

Neměl jste pocit, že tenhle živel je sousto velké i na politického matadora a hlavu kraje?

Bylo to velmi, velmi těžké a krizové rozhodnutí a musím říci, že o pár let později jsem si říkal, kde jsem vzal v sobě tu odvahu a sílu tak rozhodnout. Ono to také bylo politicky rizikové rozhodnutí, neboť kdybych Terezín nechal evakuovat, a voda tam nepřišla, nebo naopak, kdybych nenechal evakuovat, a voda tam přišla, tak bych za pár dní nato už hejtmanem určitě nebyl. Nicméně, tehdy jsem získal od pracovníků Povodí Labe i Vltavy údaje o aktuálních průtocích vody z Vltavské kaskády a v Praze, k tomu jsem si přičetl předpokládané průtoky horního Labe nad soutokem s Vltavou a ještě vodu z Ohře a vycházela mi hodnota průtoku o dost vyšší, než s kterým počítaly u nás na Ústecku povodňové plány na dvaceti i stoletou povodeň. Hranici zatopení v obcích tak nebylo možné nějak moc odhadnout, ale já jsem si řekl, že raději nechám evakuovat celý Terezín, než aby došlo ke ztrátě jednoho jediného života. I jeden jediný zachráněný život stál za tu celou evakuaci a klidně i mou politickou smrt. Za pár hodin byl v Terezíně na náměstí metr vody, ale lidé už byli zachráněni.