Před třemi roky vstoupil Andrej Babiš se svým hnutím do politiky jako vítr a spolu s ním i vy. Po volbách jste se dokonce stala ministryní spravedlnosti a nyní působíte jako poslankyně. Již na podzim se ale chcete ucházet o senát. Proč byste sněmovnu chtěla opustit? V čem je vám senát bližší?

Myslím si, že bych v senátu zúročila své odborné znalosti a životní zkušenosti. Senát představuje v našem ústavním systému nepochybně pojistku pro případ, že by došlo k ohrožení základů právního státu. A na takové situace jsem poměrně dost citlivá, nepodceňuji nebezpečí, která by mohla ohrozit základy naší demokracie. Proto bych, myslím, byla dobrou senátorkou, která dovede včas zareagovat, pokud by nastala např. situace, kdy by sněmovna chtěla přijmout zákon, který by byl v rozporu s ústavními principy, jež musí respektovat každá právní norma. Takových situací bude s největší pravděpodobností v budoucnu přibývat (nezvládnuté migrační vlny, hrozba teroristických útoků, korupční skandály aj.). Zde se přímo „nabízejí“ jednoduché recepty, jak vše dostat „rychle a účinně“ pod kontrolu (vznik domobran, zpřísňování a rozšiřování kontrol osobních i ekonomických dat a téměř neohraničené monitorování privátních sfér života, mediální manipulace, fakty nepodložená obvinění a skandalizace za účelem získání „politických bodů“ apod.). Ve všech těchto a podobných případech je nutné poměřovat přiměřenost právní regulace ve světle ústavních mantinelů a v případě kolize dvou ústavně chráněných hodnot (např. svoboda projevu versus zákaz jakékoli formy diskriminujícího vyjádření, právo na soukromí versus veřejný zájem na preventivním sběru dat v zájmu zvýšení daňové disciplíny apod.) pečlivě zvažovat, a to i v kontextu našich mezinárodních závazků, všechna pro a proti takové nové, téměř vždy výrazně striktnější, právní úpravě.

Co považujte za nejdůležitější z toho, co se vám dosud v politice podařilo?

Doufám, že se mi jak v pozici ministryně spravedlnosti, tak nyní jako poslankyni, která je současně i předsedkyní podvýboru pro justici a soudní samosprávu, podařilo nastolit témata, jejichž řešení je v zájmu zajištění efektivního chodu naší justice prvořadé. Přestože ne ve všech mnou zahájených projektech (např. zřízení Nejvyšší rady soudnictví) můj nástupce, nynější ministr spravedlnosti, pokračuje (srov. např. paralyzované práce na novém trestním řádu nebo nepodařený návrh zákona o státním zastupitelství), diskuse byla zahájena a reformy se již podle mého názoru zastavit nedají – budou pokračovat v příštím volebním období. Jsem rovněž ráda, že se nám daří, byť ne tak rychle, jak jsem si to původně představovala, v úzké součinnosti s ministerstvem zdravotnictví a spravedlnosti zlepšit systém ochranného léčení, jehož mezery a nedostatky se tragicky projevily na několika případech z posledních let (Žďár nad Sázavou, Uherský Brod aj.). A pak jsou to desítky zákonů, které se snažím jako poslankyně působící v ústavněprávním výboru svými pozměňovacími návrhy zlepšit, resp. zabránit přijetí takové právní úpravy, která by paradoxně existující stav zhoršila, namísto aby jej, jak proklamuje, zlepšila.

Jaký máte pocit z jednání sněmovny, kde jsme často namísto konstruktivní diskuse svědky hádek a urážek? A čím si vysvětlujete, že se senát v tomto ohledu zdá být mnohem kultivovanější?

To je situace, na kterou si zřejmě nikdy nezvyknu, a i proto se domnívám, že by mi byla činnost senátorky bližší. Ve sněmovně dochází, v posledních měsících stále častěji, k invektivám takového druhu a intenzity, že se občas stydím za to, že jsem toho očitým svědkem. Jak pak můžeme chtít od občana, který nás platí ze svých daní, aby byl s naší prací spokojený, když je stále konfrontován s projevy, jež si často nezadají s nejhrubšími výpady podnapilých návštěvníků restaurace čtvrté cenové skupiny? V senátu k něčemu takovému – údajně – nedochází. Předpokládám, že je tomu i proto, že senátoři by měli být, a to i s ohledem na svůj zpravidla vyšší věk, uvážlivější a vůbec moudřejší. Snad se nepletu…

O co byste se jako senátorka chtěla zasadit?

Předně bych chtěla prosazovat, resp. podporovat přijetí pouze takových zákonů, které nutně potřebujeme, neboť současná eskalace legislativních změn nikomu a ničemu neprospívá, nejméně pak samotným uživatelům práva, tj. především občanům a firmám, kteří bez právníka ve většině případů sami nic nezmůžou. Další mou ambicí by bylo usilovat o vyvážení kompetencí Poslanecké sněmovny a senátu, tak aby se obě komory mohly podílet na zajišťování podmínek pro demokratický způsob fungování našeho státu srovnatelným způsobem, tzn. posílit některé pravomoci senátu, který jich má podle mého názoru v současné době méně, než jak by odpovídalo významu, se kterým byl původně do našeho ústavního systému inkorporován.   

Jak vidíte své šance? Nemůže volby negativně ovlivnit současný spor o reformu policie?

Současné tahanice okolo reformy policejních útvarů pro boj s korupcí a organizovaným zločinem ukazují pokleslou politickou úroveň v naší zemi a odhalují rizika pro dodržování principů právního státu, které mj. předpokládají i dodržování ústavou garantované dělby moci. Velmi trefně to vyjádřil Petr Kamberský v příznačně nazvaném příspěvku „Před lidmi placatými chraň nás“ (LN, 9. 7. 2016, s. 8), když napsal: „Reforma vrcholných policejních útvarů, připravená ministrem vnitra Milanem Chovancem, vejde do dějin jako jedna z nejprůhlednějších politických manipulací majících zajistit ‚lepší fungování policie‘ – nicméně ufňukaná a téměř ‚učebnicově‘ hysterická reakce plukovníka Roberta Šlachty ukazuje, jaká bída panuje i na druhé straně.“ Jak se tento spor vyhrotí, nebo naopak vytratí ve víru jiných, „zajímavějších“ skandálů a předvolebních odhalení, těžko odhadovat. Pro mne osobně je na celé věci nejsmutnější fakt, že politici zde zapomněli na své voliče, kteří jsou zmatení a nevědí, čemu a komu mají věřit. To silně otřásá jejich důvěrou v právní stát. Pokud si pak přečtou zprávu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 23. 6. 2016, kde se jen tak mimochodem a zcela vytrženo z kontextu jiných, povětšinou věcně předkládaných a ze statistických údajů vycházejících závěrů o klesající kriminalitě v ČR včetně kriminality dětí a mladistvých poukazuje na to, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci upozorňuje na prorůstání zločinu do vedení policie, zcela logicky bude ještě zmatenější. Proč v takovém případě na tyto závažné skutečnosti příslušní státní zástupci ihned neupozornili nejvyššího státního zástupce nebo ministra spravedlnosti či samotného premiéra, popř. vládu? To jsou tak neschopní nebo mají tak málo důkazů, že nemohou razantněji zasáhnout? A proč s tímto dramatickým prohlášením tak dlouho otáleli (jde o zprávu za rok 2015)? Pokud je pravdou druhá varianta a jde pouze o důkazy nepodložená tvrzení a spekulace, nabízí se otázka, kdo a proč má zájem na tom vyvolat znepokojení veřejnosti a zda by neměli autoři takových „poplašných zpráv“ zvažovat své setrvání ve funkcích. Pokud se naopak prokážou tvrzená podezření, měl by odstoupit nejen policejní prezident, ale i ministr vnitra. Osobně považuji veřejnou prezentaci takových podezření za velmi nešťastné vyhrocení již beztak gradujícího konfliktu, který ani jedné ze soupeřících stran, natož pak tisícům poctivých policistů a stovkám slušných státních zástupců, nic dobrého nepřinese. Rozhodně by se nyní měla urychleně prověřit průkaznost takovýchto obvinění a následně pak vyvodit odpovídající politické důsledky ve smyslu známé zásady „padni, komu padni“. Jinak si totiž v České republice pouze na právní stát hrajeme, ve skutečnosti jsme však jen „banánovou republikou“.