Existuje i dnes takzvaná angažovaná kultura a požaduje ji stávající establishment?

Je důležité porovnat význam angažovaného umění u nás před a po revoluci. Mám takový pocit, že zde trochu přetrvává pachuť, vzpomínka na vnucovanou angažovanost pouze určité povolené umělecké tvorby za minulého režimu a zároveň odpor k němu. To znamená, že zde přetrvává přesvědčení, že umělecká kvalita díla je protikladem společenské angažovanosti vůči aktuálnímu dění ve světě. Tak to podle mě cítí i mnoho současných umělců. Umění je často nezaujaté vůči lokálnímu i světovému establishmentu.

Umění je v dnešní době v krizi, co se týká svého pochopení v očích nezaujatého a umělecko-filozoficky nevzdělaného diváka. Dnes je umění považované za sebestředné a pro obyčejného člověka zbytečné. Jistě, umění a umělci si za to mohou tak trochu sami, když zapomněli na to, že umění bez diváka není nic. Právě projev angažovaného umění je jedna z cest, které vedou zpět k propojení umění s jeho divákem.

V současné době je u nás velice málo umělců či uměleckých skupin reagujících svojí tvorbou na dění u nás nebo ve světě. Určitě bych zde ale vzpomenul projekty uměleckého uskupení Ztohoven, které beru za projev angažovaného umění. Z reakce establishmentu na jejich umělecké projekty je jasné, že stávající establishment zrovna z jejich tvorby nejásá. Zmínil bych zde alespoň projekt červených trenek vyměněných za státní standartu.

Vrací se období klasických mecenášů, kterými byl třeba Hlávka, nebo je to už passé a doba mecenášů rovná se doba oligarchů?

Samozřejmě po minulém režimu „rovnosti“ si opět zvykáme na rozvrstvení společnosti a na to, že si člověk užívá své postavení a peníze i tak, že podpoří umění na rozdíl od sponzorů či investorů bez komerčních záměrů. Pochopitelně nic není jen tak a spojení s vysokým uměním vede ke zvýšení společenské úrovně. Kdo by to z řad zbohatlíků nechtěl. Řekl bych, že v poslední době přibývá takzvaných mecenášů právě z řad vysokých a úspěšných byznysmenů.

Doufám jen, že to u nás nebude za chvíli jako v Rusku, kdy tamní oligarchové, kteří zbohatli za příznivých podmínek tamní geopolitické situace, začínají štědře přispívat na současné ruské umění, na které stát přispívá opravdu hodně málo, jako takový dík za to, že jim bylo umožněno zbohatnout ne příliš čistou formou podnikání. Společně se svými partnery zakládají vlastní výstavní galerie, kde prezentují jen jimi schválené umění a podporují tamní propagandu. Také zakládají různé umělecké soutěže, kde v čele poroty vybírají vítěze. I u nás můžeme vidět několik takových mecenášů, kteří jsou propojeni s establishmentem.

Dnešní doba tedy nepřeje bohémství a undergroundu?

Co se týká hnutí undeground, tak si myslím, že zde v současné době pozvolna navazuje na to, co tu bylo před revolucí. Mladí lidé mají slušné vědomosti o tom, jak zde toto hnutí fungovalo, avšak podle mě již není na okraji pomyslné kulturní scény jako před revolucí, kdy se jasně vymezovalo vůči mainstreamu. Naopak, nyní patří do celku kulturní scény stejně jako punk a jiné subkultury. Osobně si myslím, že dnes jde spíše o stylovost než o řešení vztahu vůči většinové kultuře.

Současní členové tohoto hnutí řeší nyní otázky jako: Jde ještě o underground, když si člověk může kdykoliv a kdekoli muziku spadající do této subkultury pustit? Či lze dělat underground bez ilegality? A podobně. Rozhodně nejde o stejný underground jako před revolucí. Takže pro lidi, kteří zažili dobu před rokem 1989, je doba příznivá v tom, že si dnes mohou bez okolků pustit do éteru cokoli, ne jak před revolucí, to si vlastně vybojovali. Pro novodobé členy (undergroundu) doba příznivá není, protože mají pocit, že právě bez toho, co prožívali staří členové před revolucí, nelze nabýt určité zkušenosti, které k tomuto hnutí patří. Nemohu říci, že by doba nepřála bohémství; spíš, ale to tu bylo od nepaměti, jsou bohémové často braní jako flákači a mluvkové. Často jimi bohužel opravdu jsou.

…a žije tedy underground?

Ano žije, ale jinak než před revolucí. Nefalšovaný underground se vším všudy dnes vidíme v jiných končinách než u nás v republice. Ovšem i tady v české a moravské i slezské kotlině vidíme, že někteří zpěváci, hudební skupiny a další jsou spojeni s nějakými politiky, a nejen tím, že jim hrají na volebních kampaních, ale že je podporují i verbálně.

Ano, jsou doslova součástí volební kampaně, a to docela důležitou složkou kampaně. Osobně nechápu pohnutky těchto uměleckých autorit, že se veřejně přikloní k určité straně či politické osobnosti, neboť to může mít negativní vliv na jejich osobu v očích fanoušků. Rozumím tvůrcům politických kampaní, kteří moc dobře ví, že umění je manipulativní. A kdo jiný by měl přihrát slušný počet hlasů než manipulátor v podobě úspěšného umělce? Částečně to beru tak, že umění se zrodilo právě za účelem svévolné manipulace.

Zvláště v poslední dosti vyhrocené volbě prezidenta jako by se roztrhl pytel s vlivnými umělci, kteří se předháněli v podpoře té či druhé osoby. Je to samozřejmě trend, který můžeme vidět při volbách všude na světě. Každopádně otázka je, co za podporou toho či onoho kandidáta je. Sebeprezentace, móda? Vlastní naprosto čisté přesvědčení, že daný kandidát je to nejlepší, či nějaká slíbená odměna, tedy určitá kalkulace? Po minulých předáváních ocenění na Hradě se zdá, že veřejná podpora daného kandidáta je nakonec za něco!

Skoro každá v minulosti oceněná osobnost z řad umělců je jakž takž odůvodnitelná, i když u Renče s Hůlkou je to hodně na hraně. Ale to, že tito lidé se veřejně stali členy kampaně úspěšného kandidáta, si myslím, že odporuje tomu přijít si na Hrad pro vyznamenání. Působí to groteskně a v očích lidí tento ceremoniál ztratil úroveň, na což paradoxně nedoplácí prezidentská kancelář, ale po právu oceněné autority.

Vraťme se ještě k tomu mládí. Vždyť výtvarné, umělecké, herecké školy chrlí řadu nových a nových lidí. Ovšem na obrazovkách vidíme pořád stejné tváře, na velkých koncertech rovněž…

Řekl bych, že rok od roku je to více a více absolventů různorodé úrovně. Předně, ne každý herec chce být před tou kamerou. Někdo by ji za divadlo třeba nevyměnil. Televize rovná se projekty pro největší masu diváků, a ne každý chce být toho součástí. Na druhou stranu televize dá přednost již ověřené herecké osobnosti či „faceu“, co je zrovna v kurzu před neznámým začátečníkem. V tom samozřejmě hraje roli sledovanost a ta je u televize na prvním místě. Co se týká velkých koncertů, je to to samé a je jasné, že velké koncerty nevyprodá nepříliš známý interpret.

Když se vrátím právě k těm obličejům, co teď „frčí“, je samozřejmě obrovský trend, kdy postavy z různých soutěží a show, které zaujaly masy, se začnou objevovat i v serióznějších pořadech. Ať je to již televizní seriál, pořad, nebo divadelní představení. Dostávají se tam lidé, kteří mají nějaký „face“, a to zaštítí daný pořad; a není až tak důležité, o čem ten pořad vlastně je, ale kdo v něm vystupuje. Nedávno mne zarazila jedna věc – kauza s učitelkou, která zemřela po šikaně žáků. Její dcera byla v televizi, kde mluvila jak o matce, tak o sobě, ale úplně mě dostalo, že ve chvíli, kdy hovořila o tom, že chodí na „dramaťák“, byl střih a najednou tam stojí režisér Renč a říká, že na to téma bude chtít natočit film nebo seriál a že tu dceru chce obsadit do hlavní role! Samozřejmě jde o marketingový tah, který filmu zajistí slušný zájem médií, a tím i slušnou sledovanost. To je jasná ukázka, že již nejde ani tak o to, jaký je kdo herec, ale spíš, jak dokáže přilákat sponzory a pozornost.

Tak to jsem opravdu pozadu, protože jsem si až doposud myslel, že takoví lidé dají svá práva pro určitý scénář nebo knihu, ale že by přímo hráli sami sebe, to je dost síla…

Co více může být naturalistické a autobiografické? Jde částečně o zajímavý počin, i když si myslím, že by spíše mohla býti zajímavá poloha, kdy by řešila nějaký dokument nebo hraný dokument.

…a „zabere tam místo“ těm profesionálům, kteří by na to měli spíše nárok nebo určité morální právo.

Nedokáži určit, kdo má a kdo nemá nárok či morální právo někde vystupovat. Je to ostatně na producentovi, režisérovi a scénáristovi, koho obsadí ve svém filmu. Každopádně jsem si uvědomil, že někteří tvůrci jdou opravdu „přes mrtvoly“ a udělají cokoli, aby jejich „biják“ měl vysokou sledovanost. Právě Filip Renč je pro mě typický prototyp takového komerčního umělce; a musím uznat, že docela úspěšného. I když jeho úspěšnost v obdržení finanční podpory pro filmové projekty je obdivuhodná, jeho filmy nikoli.

Já se už v noci budím hrůzou z těch Poupat a dalších písniček, co jsme slýchávali nejen na spartakiádě a hrají se dodnes a pořád. Chce to opravdu ta mladá generace, nebo jde o trend zvaný retro?

Jsem docela rád, že jsem tu dobu nezažil. Každopádně nevím, zda je to retro. Spíše jde o určitý projev melancholie. Lidé rádi vzpomínají na své mládí a tato muzika byla jeho součástí. Co se týká dnešních zábavných pořadů, ty se nakupují či vytvářejí za účelem sledovanosti. To rozhoduje, takže pokud opakovaně v televizi vidíte koncert Michala Davida, tak asi táhne a je i dnes „in“ pro velký počet diváků. Určitě bych se nebavil jen o mladé generaci, televize je médium, které zas tak mladou generaci netáhne, spíše tu střední generaci. Mnoho lidí po třicítce Michala Davida poslouchá, tedy lidí, kteří tuto hudbu zažili jako mainstream a své nadšení přenášejí na své děti, které tu dobu samozřejmě nezažily. Na druhou stranu tak jako angažovaní umělci minulé doby neztratili své procento posluchačů, tak i underground, například Blue Effect, Plastic People Of The Universe, má také své příznivce. Asi ne v takovém počtu, aby se dostali na silvestra na obrazovku, ale mají...
Například televize TV Barrandov přímo cílí na lidi, kteří s nostalgií na minulý režim vzpomínají. Od jejich televizních projektů, grafiky, lidí, co na TV Barrandov vystupují, až po kulisy. V jedné chvíli si říkáte, co je motivuje mít až tak škaredé a levně působící kulisy? A pak vás napadne, že jde o marketingový tah. Nevěřím, že myslí vážně, že chtějí být konkurenty jiným soukromým televizím jako Prima a Nova, a pokud ano, tak je to velice smutný počin.

Co mě ale nejvíc zaráží, je postupná komercionalizace České televize. Neuvěřitelné množství takových pořadů, jako je „Atlet roku, Senior roku, Matka roku, Biatlonista roku, Fotbalista, Hokejista, Basketbalista“ a tak dále. Takových neuvěřitelných slátanin, pofiderních soutěží, na kterých se inzertně přiživují určité firmy, které se tam opakují v roli sponzorů či pořádajících. Těchto akcí je tam přehršle. Každopádně, kdo na takovýto pořad nechtěně přepne, musí usoudit, že nebude mít zas tak velkou sledovanost. Takže, o co vlastně jde?

Člověk by ale řekl, že nutně potřebujeme „atleta roku“, „seniora roku“, „řidiče roku“, „lékaře roku“.

Ano, jsou tu věci, které člověk nechápe. Ankety chápu a je dobré mít žebříček oblíbených třeba sportovců. Ale dát tuto akci do hlavního vysílacího času v sobotu na ČT1 je zlo.

Jenže... není to boj o diváka, když máme možnost mít v televizi stovky kanálů?

Ale v čem je to boj? Ve veřejnoprávní televizi by peníze, obrovská sledovanost či výběr tučných sponzorských darů neměly hrát hlavní roli. Neměly by se tam ukazovat v jednom kole osoby ze soukromého byznysu, což můžeme brát jako skrytou reklamu. Vždyť to má být zcela neutrální médium.

Kam se poděla groteska, Česká soda? Jsme národ forbín, kde to dnes je?

Samozřejmě Česká soda je kult a jakýkoli podobný pořad je a bude s Českou sodou srovnáván. To je podle mě základní motiv toho, že nevzniká více podobných projektů. Musíme také vnímat dobu, kdy tento projekt vznikl, tedy krátce po převratu a pocit svobody vyjádření byl bezmezný. Dnes se doba posunula a Česká republika postupně splývá s Evropou a dosti nekorektní humor se začíná dotýkat většího počtu lidí. A také tu chybí určitý nadhled, který je pro takový projekt nutný. Osobně nepočítám s tím, že by se takovéto projekty znovu v budoucnu dostaly do soukromé, ba i do veřejnoprávní televize, spíše budou vyhledávat jiné platformy, kde budou fungovat. Televize jsou dnes hodně opatrné na to, co budou vysílat. Příkladem bych dal Krausovo „Uvolněte se, prosím“, ve kterém veřejně protestovaly autority z různých odvětví proti našemu panu prezidentovi – a v den, kdy mělo být vysílání, pořad nevysílali. I když pod nátlakem díl nakonec odvysílali, byla to krásná ukázka toho, že si masová média vybírají, co zveřejní. Tím dokáží dokonale manipulovat diváka. To samé se ukazuje i v dalších masmédiích.

Kde jsou ty doby, co se písně a videoklipy od interpretů, jako byl například Orlík, volně pouštěly v televizních hitparádách a člověk se mohl v masových médiích dostat k mnoha směrům a z nich vybírat podle vkusu. To se dnes neděje. Hodně lidí s nostalgií vzpomíná na devadesátá léta, kdy přišel určitý společenský restart. Na počátku určitého projektu je totiž vždy největší svoboda...
Když se vrátím k otázce, kam zmizely podobně laděné pořady, musím odpovědět, že na internetové televize. Zmínil bych zde žánrově podobné satirické seriály jako Vyšehrad, Kancelář Blaník, Autobazar Monte Carlo... Doufám jen, že těchto pořadů bude přibývat.

Hodně lidem se líbí anglický kultovní seriál Jistě, pane premiére…

Jistě, pane ministře či Jistě, pane premiére vznikly díky Anthonymu Jayovi a Jonathanu Lynnovi, kteří prostředí vysoké politiky důvěrně znali, což beru jako důležitý aspekt úspěchu tohoto pořadu. Zároveň jde o politickou satiru, ve které neúčinkuje reálná politická postava, jen postava zastávající reálnou politickou funkci, jde tedy spíše o „posměch“ nad určitými situacemi v politickém prostředí. V současné politické satiře v ČR mi právě chybí nadhled, schopnost vyvarovat se reálných politických postav. Ta doslovnost mě ubíjí. Proto mě například Kancelář Blaník moc nebaví, takže jsem viděl jen pár dílů.

Nevím proč, ale nevěřím, že se v budoucnu něco podobného dokáže zrealizovat u nás, i když politické prostředí v ČR k tomu vybízí.

Ale vždyť se říká, že jsme národ Havlíčků, samá satira, podtextové narážky…

To tu stále samozřejmě je. Ale chybí tu často taková noblesní hranice. Poslední dobou se mi zdá, že lidé ztratili cit pro určení vkusné a nevkusné narážky či humoru. Ale pozor. Brát vše ironicky, ze všeho vytvářet satiru, i když třeba kvalitní, a nic nebrat vážně vede k čirému ignorantství a k nedůvěře. Není nic špatného si něco vzít osobně či vážně. Je zvláštní, že pojem „smějící se bestie“ lidé berou spíš jako kompliment. Avšak necítím z naší společnosti spokojenost, ale naopak spíše frustraci. Použít satiru totiž nemůže kde kdo. Myslím, že si ji může dovolit pouze člověk nad věcí, a ne člověk danou věcí frustrovaný.

Není zase taková zkratkovitost a vulgárnost brána za určitý normativ, kterému rozumí úplně všichni?

Ano. Vulgárnost užitá v zábavném pořadu či grotesce je, řekněme, jistota, že se aspoň někdo zasměje a nebude hrobové ticho. Je to ale zároveň slepá cesta, která nikam nevede. Jak můžete navázat na vulgaritu než jen další vulgaritou? To můžeme vidět u dvojice Genzer-Suchánek v pořadu Partička; když už si neví rady, tak tam tu „prdel“ prostě zakomponují a pak to jede trochu ve smyčce. Pokud zábavný pořad přímo nestojí na vulgaritách, a užívá je v malém, až bych řekl tak trochu v kouzelném duchu jako v divadelních hrách Divadla Járy Cimrmana, není na tom nic špatného, spíše je to hezký kontrast.

Já tedy téměř neznám nikoho, kdo by řekl, že se mu Partička líbí. Ale přesto má velikánskou sledovanost…

Možná si někteří myslí, že přiznáním, že se jim tento pořad líbí, u některých lidí klesnou. Samozřejmě, je to díl od dílu a scénka od scénky. Já naopak znám mnoho lidí, kterým se to líbí a nestydí se to říci na veřejnosti. Mně osobně se také pár scének líbilo a líbí se mi výkon Igora Chmely. Bez něj by to byl hodně laciný podnik.

A na závěr… říkáte, že do kultury jde málo peněz.

Jak komu, jak kde, tak jako ve všech odvětvích. Samozřejmě jsem proti záměrnému „nastavování“ kulturní akce tak, aby byla větší pravděpodobnost nebo přímo zaručenost obdržení grantu nebo dotace. Tak také funguje kulturní byznys. Dokonce bych řekl, že právě dilema, zda dostanou či nedostanou dotaci, ovlivňuje podobu těchto kulturních akcí.

Z mé zkušenosti vím, že finanční problémy má většina státních uměleckých škol od ZUŠ, středních škol až po vysoké školy; a když chtějí udělat nějakou kulturní akci v podobě koncertů, výstav a podobně, tak nejsou peníze. Musí se hledat nějaký soukromý sponzor nebo to často platí samotní studenti a v extrémních případech i učitelé. Tak to pak často funguje i v kulturních institucích, kde se hledá soukromý sponzor, který pak často ovlivňuje podobu pořádané akce.

Dám příklad. Když jsem začal studovat vysokou školu, tak jsem se dozvěděl, že jednotlivé ateliéry na vysokých uměleckých školách dostávají rozdílné peníze na svůj chod. Množství peněz pak ovlivňuje bodový systém, kdy například za účast na soutěžích – a nerozhoduje úroveň soutěže –  či řešení reálné zakázky, pořádání výstav a podobně dostává ateliér vysoké bodové ohodnocení, a tím i vysoký finanční příspěvek na chod ateliéru. A toto bodování pak ovlivňuje zadávání projektů, na kterých studenti pracují v daném semestru, kdy se například dá přednost lokální soutěži na logo pro regionálního podnikatele před teoretickým projektem, za který nejsou body, avšak akademicky je často hodnotnější.

Soutěže pak vypadají tak, že vedoucí ateliéru dostane od lokální firmy zprávu, že chce od studentů návrhy logotypu, například na firmu či produkt. Vedoucí ateliéru se rozhodne, zda tento projekt bude mít alespoň nějakou hodnotu pro studenty, a firmě odpoví s tím, že do toho ateliér půjde, avšak tento projekt se musí rozjet jako soutěž, kterou firma vypíše pro ateliér. Za to je úplně jiné bodové ohodnocení než jen pouhý reálný projekt.

Tímto chci říci, že jakýkoli takový systém rozdělování peněz, ať už do uměleckých škol, kulturních institucí, či uměleckých projektů, může narušit podobu výuky na uměleckých školách, zacílení kulturních institucí i podobu uměleckých projektů.