Po dobu cvičení NATO v sousedním Maďarsku v roce 2015 jste v jednom z rozhovorů zkonstatoval, že není třeba přikládat podobným manévrům přílišnou váhu, protože jde většinou o ukázku vojensko-politické síly nebo test mezinárodních vztahů. Co si myslíte o současném přesunu vojsk NATO do Pobaltí?

Těch přesunů je vícero a nesměřují jen do Pobaltí, ale ani ve vazbě na všechny ostatní vojenské aktivity NATO a USA ve světě se nedají zatím vyhodnotit jako vytváření vojenského seskupení směřujícího k válce v našem prostoru. To jen publicisti hledají senzace, když hned za každým pohybujícím se tankem vidí přípravu smrtící agrese. Možná je to tak i dobře, neboť předčasné odhalení zamýšlené hrozby odrazuje plánovače od její realizace. Máte pravdu, pane redaktore, není cvičení jako cvičení, ale pokud máte na mysli části 4. divize USA přesouvané přes Polsko, ty mašinky, pokud nebudou zobchodované, brzy půjdou i opačným směrem. Snad si toho některá média též všimnou. Přesuny do Pobaltí bych proto považoval za jakési pozvolné doznívání volební clintoniády v severní části Evropy. Vypouští se z kotle pára nahromaděná strategicko-operačními velitelstvími, snažícími se prezentovat vlastní loajálnost cestou akční podpory politické volební rétoriky zle odhadnutého, ale v době plánování cvičení ještě možného vítěze. 

Je podle vašeho názoru skutečně také akutní posílat do pobaltských zemí tisíce vojáků Aliance, aby chránili spojence před případnou ruskou agresí? Moskva vloni neváhala a v reakci na cvičení a přesuny jednotek NATO ve východní Evropě zorganizovala masivní manévry, dokonce poprvé i na anektovaném Krymu. Představuje podle vás Rusko hrozbu? 

Máte pravdu, zákon akce a reakce neplatí jen ve fyzice, ale i ve společenských a mezistátních aktivitách, jen tam má, vzhledem na kvality lidského vědomí, značnou časovou setrvačnost projevení se. Řekl bych, že mezi Ruskem a USA probíhá zuřivá informační válka s cílem získat na svoji stranu co nejvíc ze světového veřejného mínění. Jedna i druhá strana se snaží prezentovat činnost informačního protivníka v co nejnepříznivějším světle. Výhodou USA je ovládání mainstreamových médií, pomocí kterých libovolný počin vlády Ruské federace předestřou světu jako agresi, narušení základních lidských práv, svévolný a nekompetentní avanturizmus pramenící z jakési patologické touhy aktuálních ruských vůdců po obnovení Sovětským svazem nenávratně ztracených velmocenských pozic Ruské federace. Výhodou Ruska je větší schopnost předvídat možné konání nejen protivníka, ale i jeho potenciálních partnerů, otevřeně se zaměřit na zveřejňování pravdivých informací, dobře načasovat průnik informací mezi publicisty, takže se jim velmi úspěšně daří kompromitovat tendenčně podsouvané a komentátory překrucované zprávy. Jejich mimořádným pomocníkem je internet a také překvapivá akční schopnost – například řešit zdánlivě bezvýchodné situace velmi pohotovými a efektivními zásahy konvenčních ozbrojených sil – veřejně a celosvětově demonstrovaná od začátku října 2015 i v Sýrii. 

Vloni bývalý generální tajemník NATO Sir Richard Barrons varoval, že pokud by došlo ke konfliktu, ruské jednotky by mohly být na území východoevropských zemí do 48 hodin. Skutečně by to bylo pro Rusy až tak jednoduché? Co základny NATO, které jsou po celé Evropě?

Všemu předcházejí informace. Nic není v těchto věcech jednoduché, kromě vyslovení takovýchto varování ústy představitelů těch struktur, které se podílejí svým vlivem na dnešním směřování světa i jeho aktuálním stavu. Možná pan generální tajemník zalovil v paměti a připomněl si příběh vojenského zásahu států Varšavské smlouvy proti Československu 21. srpna 1968. Já tvrdím, že všechny možnosti jsou limitované kvalitou a výkonnostní silou a prostředky, které má daná strana v aktuálním čase k dispozici. Dnes jsou prostředky použitelné na takovouto akci dokonalejší, základní realizační síly vycvičenější, technologické postupy realizace jsou propracovanější, ba i dostupné průběžné informační podklady jsou aktuálnější než tehdy, takže i samotné rozhodování a řízení je jistě efektivnější. To se však týká nejen možností celého průběhu akce, ale i reakce. Takže pan tajemník svým výrokem vlastně přiznal neschopnost NATO přikrýt své spojence a členy, neschopnost čelit ruskému politickému tlaku, ruským vojenským a zpravodajským silám a jejich aktuálním možnostem. Tím zároveň posílil nátlakovou agitační vlnu na stupňování přítomnosti sil a prostředků USA na zmíněném teritoriu. Při tom všem je už dnes, prakticky týden před inaugurací nového prezidenta USA, odůvodnitelné kalkulovat i s oslabováním amerických sil na území Evropy. I když je to sice na první pohled málo pravděpodobné, je stále možné rozhodnutí odcházejícího prezidenta aktivovat FEMA, což by znamenalo zvrácení všech nadějí vkládaných do osoby nového prezidenta USA. Věru, nejen pro širokou veřejnost bude zajímavé sledovat odhalování cesty, kterou se koncem ledna po inauguraci prezidenta Donalda J. Trumpa vydá světová velmocenská politika. Pokud nebude FEMA aktivovaná a inaugurace úspěšně proběhne, potom očekávám významný nárůst diplomatických aktivit, zjemnění tlaku mainstreamových médií, pokles teroristických činů, postupné stahování NATO ze scény světové politiky, posílení autority OSN, ústup od uplatňování hrozeb ve vztazích Číny, Ruska a USA se souběžným nárůstem pozitivní hospodářské spolupráce.

Na Slovensku i v České republice vznikla proti přesunům vojsk NATO protestní hnutí. Jste zastáncem nebo odpůrcem našeho členství v Severoatlantické alianci? Trváte i dnes na tom, že o členství v Alianci měli rozhodovat lidé v referendu, tak jak to požadovali svého času Eduard Chmelár a Ján Čarnogurský, kteří pro tento účel sbírali podpisy pod petici? 

Vyvrcholení aktivity směřované k vynucení si referenda na rozhodnutí o vstupu Slovenské republiky do NATO proběhlo v roce 2003. V petičním výboru jsem byl i já a jsem vděčný JUDr. Čarnogurskému, že mi tu příležitost dal. V žádné společnosti, kde se o demokracii a lidských právech mluví tolik jako u nás, nemá mít vláda právo bez konsensu vládnoucích a opozičních parlamentních politických stran uvalit na stát a jeho obyvatelstvo závazky takového časového horizontu, které svým trváním přesahují rámec jednoho volebního období, tedy interval existence dané vlády. Potom, na základě logiky takovéhoto přístupu k fungování demokratického státu, už není z principu správné, aby o státních závazcích na dobu několika generací občanů, rozhodoval kolektivní vládní orgán, natož ojedinělý úředník. Není významné, z jaké hierarchické úrovně ten úředník je, protože jeho působení je předurčené výsledkem parlamentních voleb na jedno, možná dvě volební období. Jsem zastáncem postoje, že na rozhodnutí o takovýchto dlouhodobějších závazcích má být zákonem stanovená povinnost vyvolat referendum.

Jaké vidíte výhody a nevýhody členství v NATO, vezmeme-li to z pohledu takových malých zemí, jako je Slovensko či Česká republika, které nemají početná vojska?

Není pro mne vhodné posuzovat, co je nebo není výhodné pro Česko, na to máte doma dostatek kompetetních a ještě víc ochotných. S ohledem na budování jednotného světového veřejného mínění je členství Slovenské republiky v NATO významnější pro lídry Aliance než pro samotnou SR. Daň, kterou jsme zaplatili ztrátou politické i ekonomické suverenity, destrukčně přesahuje jakékoliv individuální výhody. Náš státní obranný potenciál degradoval na minimum a záruky, které by se mohly stát nadějí, například čl. 5 Washingtonské smlouvy, jehož význam bývá mediálně mylně interpretovaný, jako by ostatní členské státy měly stanovenou povinnost obrany ohroženého kolegy, ten v očekávané podobě nefunguje. Vojenská obrana zájmů SR není povinností ostatních členských států NATO. Ponechává se na jednotlivých členských státech, jakou reakci budou považovat za nutnou. Takže členstvím v NATO nejsme pod bezpodmínečnou ochranou USA či ostatních členů. Jejich základny na našem území však automaticky budou sledované potenciálním protivníkem a stanou se cílem jeho aktivních protiakcí, jejichž intenzita bude úměrná významnosti přisouzené danému objektu právě tímto protivníkem.

V roce 2009 jste se ucházel o funkci europoslance. Jak dnes s odstupem času vidíte fungování a budoucnost Evropské unie, když už i německý vicekancléř připustil, že rozpad není nereálný?

Předpokládám, že postupem času se podobné výroky budou množit a jejich obsah bude naléhavější. Je to dost obsáhlé téma, a proto sdělím jen pár náznaků. Jsem na hony vzdálen morálce, kde je člověk člověku vlkem, kde se nedodržuje dané slovo a přijaté závazky se obcházejí všelijakými kličkami. Nemám výhrady vůči formám postupu celosvětové globalizace uskutečňovaných bez informačních válek, násilí, ekonomických, finančních a jiných nátlaků. Jsem ochotný připustit postupy, které se samozřejmostí respektují oboustranný prospěch zainteresovaných, které podporují zachování a rozvoj národních a kulturních zájmů. To se má projevit na osobních svobodách a právech člověka, cílevědomým, ale časově vyhraněným vyrováváním životní úrovně a možností seberealizace zúčastněných lidí. Kde žádná státní struktura nesmí být vystavena tlaku zákulisních finančních skupin. Žádná soukromná organizace ve světě by neměla mít větší ekonomickou, finanční či mediální nebo informační moc než její domovský stát, ani by neměla mít potenciál na jeho ohrožení či sílu diktovat jeho vládě. Pokud takovéto možnosti prozatím nejsme schopni reálně zaručit, potom není možné se pouštět do globalizačních směřování. Technický pokrok a státní moc mají být využívané ve prospěch člověka, a ne proti němu. Vývoj státní moci a všech jejích složek má směrovat pryč od možností zneužití poznatků vůči občanovi. Možnosti realizovatelného lidského poznání musí být v kontrolovatelné rovnováze s jeho aktuálními právy na ochranu bytí, poskytování individuálních příležitostí a respektování soukromí. Možná tyto částečné postoje působí příliš romanticky, pro mnohé i naivně, ale při důslednější analýze následků naopak zjistíte, že bez důsledného řešení naznačených problémů se buď rozsypeme, nebo dostaneme pod diktaturu.

Co říkáte na reakci Evropské unie a jednotlivých zemí na migrační krizi?

Už od doby likvidace Kaddáfího tvrdím, že migrační krize byla organizovaná, uměle vyvolaná a řízená. Reakce mocenských struktur Evropské unie byla opožděná, rozpačitá, politicky krátkozraká a směřovala proti zájmům obyvatelstva jednotlivých národních zemí. Dokonce i realizované pokusy o zvládnutí propukající krize byly kvůli tlaku masmédií (opravdu, kdo všechno je vlastní?), zlé distribuci pravomocí způsobené destrukčním zásahem politiků a zákulisních architektů celé akce. Přijímaná opatření byla diletantská, s jednoznačnými příznaky absence perspektivních občanských, spravovacích i politických cílů. Všechny argumenty dnes podporující aktuální imigrantskou politiku jsou zmatečné, směrované propagandisticky a při politické i občanské akceptaci nepřinášejí užitek, ale škodu místním obyvatelům, územním správám i samotným cílovým státům. Navzdory úžas a hrůzu vyvolávající moci masmédií, navzdory jimi do absurdity vystupňovanému tlaku na veřejné mínění i politiky, nepodařilo se národy jednotlivých států oklamat a nastává nástup, i když pomalý, k nápravě vzniklých škod. Žádný pokus orgánů EU o diktát národním státům v této situaci není cestou k nápravě vyvolaných problémů. Je to jen snaha rozptýlit negativní energie v plané naději, že se nějakým zázračným způsobem zbaví identifikace osobní zodpovědnosti za vzniklý stav.

Byl jste poslancem Národní rady za SNS. Co si myslíte o současném vedení strany a politice, kterou strana razí? 

Byl jsem poslancem NR SR za tuto stranu v letech 2006–2010. Protože jsem měl odlišné názory na praktickou politiku, v dalším volebním období jsem kandidovat odmítl. Současné vedení strany svým způsobem plánování a směřování strany nenaplnilo moje představy o pronárodní straně, a tak jsem ze strany nakonec i odešel. I když je dnešní rétorika představitelů či mluvčích SNS při zběžném pohledu občas oceňovaná, praktická cesta, kterou stranu nový předseda vede, dokazuje, že neprincipiálně podlehli všeobecnému globalizačnímu trendu na způsob likvidace nejen národních států, ale i národů a jejich kultury vůbec. Vedení strany pohlcuje významnou část pronárodního náboje voličské základny jen na to, aby ho tlumilo a rozptýlilo do politických postojů úplně jiného, v podstatě opačného zaměření.

Co říkáte na kauzy okolo ministra vnitra Roberta Kaliňáka? Myslíte si, že by kvůli těmto a dalším medializovaným kauzám mohlo dojít ještě letos k rozpadu vládní koalice na Slovensku?

Vyvolávání kauz okolo ministrů a představitelů vládnoucích stran se stalo hlavní formou komunikace mezi našimi politickými stranami a zištného nátlaku masmédií v boji o vliv jejich mecenášů. Bohužel takovéto postupy všeobecně zpochybňují nejen osobu ministra a důvěryhodnost politické strany, jíž je nominantem, ale devalvují též autoritu státu a demoralizují společnost. Nejhorší na jejich příběhu jsou fakta, že vedou do ztracena. Většinou se napadenému pochybení nedokáže, ale ani útočník nebývá postižený za křivé obvinění. Takže prostředí domácí politiky se před veřejností ukazuje jako jedna permanentní teatrální hádka. Ani se nedivím, když se občas objevují hlasy, že politici, obrazně řečeno, na scéně sice po sobě hážou sekery, ale za oponou se naši podaření „hádači“ objímají.

Pravděpodobnost rozpadu vládní koalice je přímo úměrná pevnosti základů, na nichž tato koalice stojí. Vždyť si jen vezměte cílové hodnoty politických stran zúčastněných v této koalici. Jejich principiální cíle, pokud nějaké skutečně mají, samy o sobě dokazují, že tu jde jen o prospěchářské spojenectví za účelem získání moci; a naprosto nejde o posílení či podporu zájmu státu a jeho obyvatel. Jejich proklamovaná směřování se rozcházejí natolik, že vlákna spojenectví, i pod tlakem veřejného mínění, prasknou předčasně, neboť budou nuceni podstoupit takové korekce, že jejich stranám bude sdělováno, aby změnily název firmy.

Autor: Tomáš Pilz, ParlamentnéListy.sk