Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Jiřího Zlatušky (z 8.4.),  (+ z 21.2.), Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Jaroslava Hutky, Pavla Svobody, Miroslavy Němcové, Zdeny Mašínové, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta,  Pavla Teličky, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Jak vnímáte současný vývoj kolem Ukrajiny? Zdá se, že v Kyjevě panují spory mezi Porošenkem a Jaceňukem a k tomu boje mezi oligarchy… Představitelé z jedné strany Západu slibují naplňování druhých minských dohod, z druhé strany pak ale parlament schválí něco úplně jiného. Jak vidíte současné ukrajinské vedení z hlediska spolehlivosti v plnění uzavřených závazků?

Máte naprostou pravdu. Porošenko i Jaceňuk podle Wikileaks spolupracují velmi úzce s USA již řadu let, ale Jaceňuk, kterého Viktoria Nulandová nazývá familiárně Yats, je velmi loajální k  nejkonzervativnějšímu křídlu americké administrativy a zcela nediplomaticky si přeje otevřený (i ozbrojený) konflikt s Ruskou federací. Prezident Porošenko je daleko pragmatičtější a tyhle extrémní postoje nesdílí. Na rozdíl od Jaceňuka, Porošenko zahájil střet alespoň s jedním z mocných ukrajinských oligarchů. A to nezmiňuji vliv extrémních nacionalistů a stoupenců Pravého sektoru s jejich sympatiemi k fašistické minulosti. Ukrajinské vedení je tedy heterogenní, a proto nepřekvapuje, že parlament schvaluje zákony, které neodpovídají ani liteře, ani duchu minských dohod. Myslím si, že je na vedení EU, zvláště na kancléřce Merkelové a prezidentu Hollandovi, kteří tak významně pomohli dojednat minské dohody, aby využili všech svých nemalých prostředků k tlaku na ukrajinské vedení, aby důsledněji plnilo závazky z Minsku.

Objevují se zprávy o kozácích na Donbasu, kteří tam jsou prý ochotni za „svoji posvátnou zem“ bojovat do posledního dechu, a podle nich válka teprve začne a může trvat klidně pět až sedm let. Jde jen o jakýsi výstřelek, anebo se lze důvodně obávat, že se skutečný konflikt teprve rozpoutá?

Kozácká minulost naznačuje, že tyto zprávy jsou s největší pravděpodobností zcela autentické. Jejich odhodlání bych si nikdy nedovolil zpochybnit, ale neumím odhadnout, zda jsou natolik silní, aby se jim podařilo takovýto konflikt rozpoutat, a především jej živit celých pět až sedm let. Osobně bych rád věřil, že jim v tom síly, kterým jde o skutečné mírové uspořádání, dokážou zabránit. 

Jak vnímat zprávy, že Američané brzy zahájí vojenský výcvik Ukrajinců, a to včetně žoldnéřského praporu Azov, který bývá spojován s neonacismem? A k tomu byl šéf extremistického Pravého sektoru Dmytro Jaroš jmenován poradcem generálního štábu ukrajinské armády. Je to něco, co by nám mělo vadit? 

Z tohoto vývoje mám nesmírné obavy. Myslím si, že by bylo neospravedlnitelnou chybou podcenit propojení amerických jestřábů, ukrajinských neonacistů a finanční moci některých oligarchů, kteří odmítají minské dohody a vnímají je jako nepřijatelný ústupek Rusku a povstalcům.

Někteří politici či komentátoři, kteří dlouhodobě varují před Ruskem a podle nich nebezpečným Putinem, si dnes berou jakou argument například údajné výhrůžky ruského velvyslance v Dánsku jadernými zbraněmi. Jde o vážnou obavu? Umíte si představit, že Rusko použije tento typ arzenálu?

Výhrůžky ruského velvyslance v Dánsku neznám, ale jejich existence by mne nepřekvapila, neboť o jaderných zbraních velmi nevhodně a nediplomaticky občas pohovořili různí velmi vysoce postavení ruští představitelé. Považuji to za hloupou, ale velmi nebezpečnou formu hrozby a nátlaku. Nedovedu si představit, že by Rusko použilo své jaderné zbraně, neboť prezident Putin je sice autokrat, ale není ani blázen, ani sebevrah. To však neznamená, že bychom neměli mít obavu z jakéhokoliv použití jaderných zbraní, a to kýmkoliv.

 Jsem již několik let ve vedení ELN (European Leadership for Nuclear Disarmament and Non-proliferation), které důsledně upozorňuje na nebezpečí, které tento arzenál představuje, a současně

navrhuje světovým politikům účinná řešení. Bohužel, mnozí čeští politici toto nebezpečí přezíravě podceňují. O to více si vážím politiků, jakými jsou například bývalá místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková a další, kteří se aktivně podílejí na úsilí realizovat vizi prezidenta Obamy o světě bez jaderných zbraní.

Slovní „přestřelka“ mezi americkým velvyslancem v Česku a prezidentem Milošem Zemanem, který v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že má Schapiro na Hradě zavřené dveře, vyvolala značné reakce nejen v ČR, ale i v USA či Rusku. Jak se na tuto „kauzu“ díváte vy? Nereagoval prezident přehnaně? Anebo jsou obavy velvyslance Schapira zcela v pořádku?

Domnívám se, že americký velvyslanec Andrew Schapiro se vyjádřil nevhodně a nediplomaticky. V jedné větě uznal, že nemá právo českému prezidentovi sdělovat, kam by měl, či spíše neměl cestovat, ale hned v následující větě vyjádřil velkou nespokojenost s připravovanou cestou prezidenta Zemana do Moskvy. Prezident Zeman reagoval tak, jak jej dobře známe, tedy ostře a nediplomaticky. Přiznám se, že mu však rozumím. Nechal se vyprovokovat přehnaným vystoupením amerického velvyslance, který měl místo udělovaní rad prostřednictvím médií, požádat o osobní setkání s prezidentem Zemanem, a při té příležitosti mu pak sdělit svůj názor. To by odpovídalo běžné diplomatické praxi, se kterou se však současný americký velvyslanec neměl možnost se seznámit, neboť v diplomacii nikdy předtím nepracoval.

 V neposlední řadě si je třeba uvědomit, že Miloš Zeman od začátku tvrdil, že chce jet do Moskvy oslavit 70. výročí ukončení druhé světové války, a především uctít památku 150 000 sovětských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování Československa. Jsem rád, že se nenechal ovlivnit a zúčastní se pietního aktu a symbolicky položí věnec u hrobu Neznámého vojína, pravděpodobně spolu se slovenským premiérem Robertem Ficem. Nepřekvapilo by mne, kdyby totéž, o něco později, učinila i kancléřka Angela Merkelová.

Bouři ve sklenici vody, kterou u nás toto prezidentovo rozhodnutí vyvolalo, moc nerozumím. Najde se u nás někdo, kdo by třeba chtěl zpochybnit legitimitu oslavy amerického osvobození Plzně s odkazem například na invazi a okupaci Iráku, která byla porušením Charty OSN a mezinárodního práva a připravila o život desítky tisíc iráckých civilistů?

Jak je to podle vás s jednotou Evropské unie v postupu a chování vůči Rusku a Ukrajině? Mluví se o tom, že Moskva zruší protisankce vůči Maďarsku, Kypru a Řecku… V Moskvě jednal řecký premiér Alexis Tsipras a spekuluje se, že si jel i pro finanční pomoc. 

Alexis Tsipras se již z Moskvy vrátil, a tak víme, že tam nepožádal o žádnou finanční pomoc. Rusko dokonce ani nenabídlo zrušení sankcí na dovoz potravin z Řecka, což jsem částečně očekával, i když by to Tsipras asi musel odmítnout s odkazem právě na jednotný postoj EU. Je třeba si připomenout, že řecká vláda byla od začátku kritická k protiruským sankcím, a podle mne správně poukazovala na skutečnost, že sankce nemohou donutit ruskou vládu změnit svou politiku vůči Ukrajině. Z těchto sankcí nebyl nadšený ani český premiér Sobotka, natož slovenský premiér Robert Fico. Navzdory těmto odlišnostem je Evropská unie v podstatě stále jednotná ve svém postupu vůči Rusku a Ukrajině, i když bych si přál, aby menší státy, jako je třeba náš, více využívaly možností dialogu uvnitř Evropské unie, který předchází jakémukoliv závažnému rozhodnutí. Je nepochybné, že se EU občas dopouští chyby či chybného vyhodnocení situace. Jsem například přesvědčen, že jakmile byla zrušena dohoda domluvená třemi ministry zahraničí z Evropské unie s tehdejším prezidentem Janukovyčem,

jen několik hodin po jejím podpisu, a to pod nátlakem davu z majdanského náměstí, tehdy již značně ovlivněného stoupenci pravicových extremistů, tak měli evropští politici, metaforicky, bouchnout do stolu a říct dost! Místo toho zástupci Unie tuhle facku od demonstrantů mlčky přijali včetně následného puče proti demokraticky zvolenému prezidentovi. (Tím samozřejmě nezpochybňuji, že šlo o zkorumpovaného menšího oligarchu).

Pokud jde o Řecko, tak Ruská federace bude jistě pokračovat ve svých investicích do země a i v budování plynovodu k řeckým hranicím, kterým se vyhne ukrajinskému území. Tsipras vyzval Ruskou federaci k větší účasti na privatizaci a i k zakládání společných řecko-ruských společností, kterým by se tak mohlo podařit vyhnout se zákazu vývozu potravin do Ruska, aniž by došlo k porušení evropské jednoty. Dobré vztahy mezi Řeckem a Ruskem ilustruje i skutečnost, že na oslavu konce války přijede do Moskvy i prezident Prokopis Pavlopoulos.

Rusko ztrácí vliv na Blízkém východě, dohoda Spojených států s Íránem ohledně jaderného programu je dle některých hodně nevýhodná pro Moskvu. Jde po snaze Evropy zbavit se energetické závislosti na ruských surovinách o další prohru Kremlu? Jak bychom tyto věci měli v geopolitických souvislostech číst?

Ztrátu vlivu Ruska na Blízkém východě bych nerad přeceňoval. Vliv tam ztrácí i USA, a to kvůli častému chybnému vyhodnocení tamější situace. Na druhé straně bych rád vyzdvihl roli amerických vyjednavačů s Iránem, neboť rámcovou dohodu z Lausanne považuji za průlomový krok směrem ke snížení napětí v daném regionu. Moskva této dohodě nijak nebránila a nedovedu si představit, že by si ji nějaký významný ruský politik dovolil kritizovat. Moskva nemusí mít radost, že v případě zrušení sankcí proti Íránu, bude mít na ropném trhu staronovou konkurenci (vzhledem k odlišným vlastnostem této ropy, není nijak devastující). Na druhé straně však světové uznání faktu, že Írán má právo rozvíjet svůj jaderný průmysl pro mírové využití, je přece pro ruské dodavatele neobyčejně povzbudivé. Ani posílení vlivu Íránu v regionu nepřidá kremelským politikům vrásky.

Velmi doufám, že se republikánským jestřábům v Kongresu USA a izraelskému premiérovi nepodaří sabotovat další jednání s Íránem a že se koncem června dočkáme detailní dohody mezi státy 5+1 (stálí členové Rady bezpečnosti OSN a Německo) a Íránem, která nejen zaručí, že Írán nebude vlastnit jaderné zbraně, (na rozdíl od Izraele), ale povede i k postupnému zrušení protiíránských sankcí. Taková dohoda může jen pomoci například i naší ekonomice. Jsem rád, že MZV ČR, které je jinak významně proizraelské, v této věci nekopíruje politiku Tel Avivu a rámcovou dohodu uvítalo. Rovněž velmi oceňuji, že již v neděli 12. 4. odletí do Teheránu multistranická parlamentní delegace vedená místopředsedou Poslanecké sněmovny Vojtěchem Filipem, kterou bude doprovázet téměř 20 významných českých podnikatelů. A v neposlední řadě doufám, že se již brzo podaří povýšit naše vzájemné diplomatické vztahy ze současné úrovně na úroveň velvyslanců, neboť jsme jedinou členskou zemí Evropské unie, kde je zastupitelský úřad zastoupen pouze charge d’affaires.

Světu dělá momentálně starosti situace v Jemenu, kde koalice arabských států po útěku prezidenta Hádího začala podnikat letecké údery na povstalecké Hútíovce. Do konfliktu se zapojily výrazněji i USA a začaly koalici proti povstalcům dodávat zbraně. Nicméně zase povstalecké skupiny prý podporuje Írán a existuje hrozba vzniku mnohem širšího konfliktu. O co přesně tam podle vás jde a jaké možné scénáře jsou na stole?

V Jemenu jde o konflikt mezi vládními sunnity, které podporuje především Saúdská Arábie, a povstaleckými šíity. Podobných konfliktů jsme svědky i jinde v daném regionu. Považuji to za nesmírně nebezpečný fenomén, neboť tyto konflikty nelze vyřešit vojenskou silou. Jejich neřešení pak hrozí rozšířením války do celého regionu a i mimo něj. Poněkud zjednodušeně lze současný konflikt vnímat i jako proxy válku mezi íránem a Saúdskou Arábií. Dodávání zbraní či bombardování je jen přilévání oleje do ohně. V Sýrii a v Iráku jsou i nadále zabíjeny tisíce civilistů. Situace není černobílá a problém by si zasloužil důkladnou analýzu, na niž tady není místo. Jen bych rád varoval před politiky, kteří například z odporu vůči šíitskému Iránu podpořili různé sunnitské formace, v nichž ovšem působili i velmi krutí teroristé. Je třeba se vážně zamyslet nad důvodem proč je dnes největší a nejbohatší teroristická organizace, tzv. Islámský stát, vyzbrojena nejmodernějšími americkými zbraněmi. Proč byla teroristická organizace džihádistická a sunnitská Fronta an-Nusrá dlouho podporována Spojenými státy jako údajná součást protiasádovské a sunnitské opozice v Sýrii.

Proti vládním jednotkám prezidenta Bašára Asada (Asad patří k alavitům, což je náboženská skupina, která patří k šíitské větvi islámu) bojuje nejen syrská opozice podporovaná USA, ale i al-Káida. Ta bojuje i v Jemenu proti povstaleckým šíitským Hútíovcům, na které padají americké bomby. Nepřítel mého nepřítele není vždy můj přítel, a někdy se dokonce stává daleko nebezpečnějším nepřítelem, čehož jsme dnes, bohužel, svědky. Mimochodem, izraelský premiér Netanjahu, zapálený svatým bojem proti šíitskému Iránu, zařadil do šíitské skupiny i palestinský Hamás, který je však sunnitský. Neumím posoudit, zda šlo o přeřeknutí či zkreslení účelové nebo z nevědomosti. Širší konflikt skutečně hrozí a mocní tohoto světa by neměli do něj dodávat zbraně (což jistě vítají mocné zbrojařské firmy), ale ve spolupráci s celým mezinárodním společenstvím by měli vyvinout velký tlak na prosazení politického a diplomatického řešení, které je stále možné v Sýrii i v Jemenu. Jen poslední poznámku k této zjednodušené odpovědi: jsem přesvědčeným stoupencem diplomatického řešení, ale není to všelék aplikovatelný vždy a všude, například nevidím jeho využití směrem k teroristům z tzv. Islámského státu, kteří nemilosrdně vraždí především jiné muslimy. S nimi nelze vyjednávat.