Pane Petrove, vy jste v Čechách dost dlouhý čas nežil, emigroval jste. Proč jste se vrátil?'
Uvěřil jsem, že tu bude po sametové revoluci skutečná demokracie. A tak jsem se v roce 1993 vrátil z Rakouska, kam jsme emigroval. Moje rodinná historie je poměrně rozsáhlá, takže do nich i tyto přesuny tak nějak asi patří. Jsem totiž z rodiny Tichých, to byli železní rytíři, máme i svůj erb ještě z období Rakouska-Uherska. Část naší rodiny je přitom bulharská a část německá, díky tomu, že otec v roce 1947 přijel sem do Čech na práci, seznámil se tu s mojí maminkou a zůstali tady.  Po emigraci jsem v Rakousku vystudoval a pracoval jako konstruktér. V Čechách jsem totiž vystudovat kvůli svému původu nemohl. Po roce 1989 jsem ale fakt věřil Václavu Havlovi, věřil jsem tomu, že když se sem vrátím, že už nebudu politicky pronásledovaný jako v minulém režimu. Ten mi umožnil jen to, abych se tu vyučil včelařem a ovocnářem, čehož jsem sice nikdy nelitoval...

Další příběhy a pohledy ParlamentníchListů.cz Jinýma očima ČTĚTE ZDE

Vrátil jste se do Čech ale jako konstruktér a nyní jste ke všemu ještě právník – jak se to přihodilo?
Povolání konstruktéra ustoupilo tady záhy tomu, že jsem začal bojovat o restituce a navrácení majetku, který naší rodině patřil. Začal jsem si nejprve platit advokáty, ti ale vždycky jen hýbali rameny, s tím, že neví, kdy se to dořeší. Tak jsem se do toho raději pustil sám. Ten jeden advokát mi tehdy říkal:  naučte se občansko-právní řád, uvede vás to do té problematiky a pak už budete pokračovat dál. Pustil jsem se do toho. Jenže trvalo další tři roky, než jsem se vůbec mohl podívat do našeho dědického spisu a tam se ukázala celá řada nepravostí. Dědický spis byl přitom 16 krát pozměňovaný a rozhodně to nebylo jediné, co bylo podivné. Přitom se jednalo o miliardový majetek, proto jsem se ty české zákony učil mnohdy i dvanáct hodin denně. Stěžoval jsem si na průtahy kolem restitucí i tehdejšímu prezidentovi Havlovi, ale nikdy mi neodpovídal. Přitom jsem se na něj obrátil celkem 12 krát.

Proč? Neměla se vaše aktivita spíš obracet k orgánům činným v trestním řízení například? Pokud jste měl podezření? 
Ano, máte pravdu, ale požádat o pomoc orgány činné v trestním řízení bylo nemožné už tehdy stejně jako nyní. Zvlášť, když jde o velký majetek. Mluvil jsem i s Olgou Havlovou, a ta mi po 14 dnech alespoň odpověděla. Ovšem řekla: „Vy si myslíte, že když Havel vstoupí do dveří a do bačkor, takže mu ten váš případ předložím k večeři?“ Já ale kdybych byl prezidentem země, v které bych věděl, že jsou ti lidi tam takhle ničení, tak bych si to vzal i k té večeři. To jsem prostě nebyl schopný pochopit, ten přístup. Vždyť přece sliboval spravedlnost tomuto národu. My nemůžeme říkat jen tak, že garantujeme demokratický právní stát, když neodstraňujeme vady v zákonech, které jsou proti demokracii. Pokud není vymahatelnost práva, která se prodlužuje, tak prostě demokratickým právním státem nejsme.

Více rozhovorů ZDE

To jsou dost silná slova…
To jsou, to uznávám. Ale stačí, když se podívám na Ústavu ČR. Jestli se nemýlím, 38 senátorů podalo nedávno žalobu na Václava Klause, a ta Ústava je tak udělaná, že má až dva, tři smysly (výklady), takže nakonec i Eliška Wagnerová, které si velmi vážím jako odbornice, která byla předsedkyní toho Ústavního soudu, při tom nepochodí… Aspoň Ústava má být pro všechny lidi, jako příkladný zákon – tedy pochopitelná, snadno a jednoznačně vysvětlitelná.

V tom je určitě možné vám dát za pravdu. Když jste zmínil žalobu na Václava Klause kvůli amnestii, co si o tom myslíte?
Já do dneška tvrdím, že neexistuje žádná věc, aby se jen premiér s prezidentem rozhodli, že hlava nehlava podepíšou jen oni dva nějakou amnestii. Tedy že prezident ji podepíše a kontrasignuje premiér. To je v rozporu s článkem 63, odstavec 4 Ústavy ČR – že za vše odpovídá vláda. Pan premiér je povinen takovéto záležitosti projednat na vládní úrovni. V Bulharsku se amnestie projednává na parlamentní úrovni. To nemůžou prostě dva lidi nikdy obsáhnout. Tam musíte vědět, koho pustit a koho ne. Všude na západě se pouští za ty lehké zločiny, když někdo něco třeba ukradli – je to pak ale třeba jen 300, 400 lidí. Ale pouštět ty, kteří vedli kriminalitu bílých límečků, což jsou ti „nejšikovnější“ lidi, na které jen tak nemůžou ani vyšetřovatelé…To tedy není přijatelné. I proto jsem kvůli tomu podal trestní oznámení na Petra Nečase a už to bylo i státním zástupcem potvrzeno. Podstoupené je to nyní paní doktorce Bradáčové na Vrchní státní zastupitelství, ovšem je možné, že se rozhodne, že to nakonec skončí někde jinde, třeba v Brně, podle příslušnosti. Uvidíme.

Co vás vedlo k tomu, že jste se přiklonil v Holešovské výzvě?
Hlavně to, že domoci se tady v tomto státě spravedlnosti, je nemožné. A to dokonce i pro právníka. Já když jsem pak zastupoval i jiné lidi v restitucích, tak skoro pokaždé, když jsme  kauzu vyhráli a majetek ten člověk získal, skončil i soudce nebo byl kárně stíhaný. Ti soudci jsou domluveni, jak rozhodovat a prostě musí tak rozhodnout. Roztočí pak kola řady odvolání, což klidně trvá 15 let. Není proto výjimkou, že ten klient, který se o majetek soudil, pak umře v polovině procesu. Takových případů bylo hodně.

No a teď máme na řadě další restituce, tentokrát církevní…
Když si vezmu ty církevní restituce, proboha…! Když vím, kolik lidí, kterým majetek i náležel a nedostali ho, tak si nedokážu představit, jak to bude vypadat při těchto církevních restitucích. Kolik právníků tehdy třeba své klienty podvedlo, kolik zmeškalo z jakéhokoli důvodu různé zákonné lhůty a tím ty klienty o majetek připravili…Znal jsem člověka, který sem do Česka kvůli restitucím v devadesátých letech přijel z Kanady, tam všechno prodal a tady nakonec o vše přišel. Teď je šťastný, že žije alespoň v malé garsonce, která mu jediná zůstala. Přitom to byl boháč…

SLEDUJEME téma: Miliardy pro církve

Víra ve spravedlnost vás tedy asi opustila, nebo se mýlím?
Já vidím tu nespravedlnost ze všech stran kolem sebe. Prostě tu je. A je taková, jaká byla ještě třeba před třemi lety v Bulharsku. Ale tam se Bulhaři – občani, rozhodli to vzít tvrdě do svých rukou a udělali tam pořádek. Takže tam politik, když neodvede práci, musí odejít do půl roku z funkce, zodpovídá se občanům před pravidelnými veřejnými tribunály, kde musí čelit i velmi nepříjemným otázkám. Takže si nedovolí dělat nějaké podrazy na své občany. Ví, že ti by ho minimálně společensky při první příležitosti „popravili“.  Bulhaři také začínají uplatňovat to, že politik nebude ve vysokých patrech politiky víc než dvě volební období. Co tady třeba udělal Marek Benda? A přitom je ve sněmovně už tolik dlouhých let.

Aby té spravedlnosti bylo dosaženo, i proto jsem se rozhodl naučit se právo tak, abych mohl takovýmto lidem oponovat. Jinak bych se býval pohyboval ve zcela jiných sférách. Mám ale radost z úspěchů kterých jsem dosáhl u svých klientů v podobě alespoň několika spravedlivých rozsudků. A to mě těší a dává naději, že spravedlnost zcela nezmizela…

Holešovská výzva volá po změně vládní a politické garnitury. Myslíte si, že nešvary, o kterých hovoříte, je možné změnou lidí v politice vymýtit?
Zažil jsem tu řadu patálií, asi nejhorší s premiérem Petrem Nečasem. Kdyby mi někdo o něm dopředu řekl něco špatného, nenechal bych se tím ovlivnit. Nikdy neposlouchám ani politika, který uráží nějakého jiného politika, musím se s ním osobně setkat, abych si udělal sám nějaký názor. Musím však říct, že premiér Nečas je zrůda. Vysloveně a klidně to, proč jsem k tomu dospěl, mohu doložit.

(Redakce v tomto směru v rámci zachování objektivity nemůže ani v této rubrice dát za pravdu jedné či druhé straně, jelikož pravdu nezná. Petr Nečas podle tvrzení Petrova ví prý totiž například o tom, že jedna miliarda korun byla vydána fyzické osobě, bez právního podkladu – neoprávněně. Jde o restituční spor, který se osobně dotýká Dimitera Petrova, protože kvůli dědickým smlouvám s tím spojeným svůj majetek nevybojoval. Údajně proto, že ti, kteří ho měli v držení a kteří na něj uplatnili nárok, byli v minulosti politicky pronásledovaní. Petrov to odmítá s tím, že šlo o lidi, kteří naopak pracovali v době komunismu v nejvyšších sférách tehdejší justice, pozn. red..).

Nebojíte se toho, že se proti takovémuto vyjádření premiér ohradí?
Jak už jsem uvedl, moje geny v sobě zahrnují Poláka, Čecha, Bulhara, Rakušana i Němce – asi i proto se nebojím a nikdy jsem se nebál. Prosadil jsem si vždy svoje, ale vím, že musí být daná míra. A také vědět, že to, co chci prosadit, je skutečně opravdu tak. Proto každému říkám – když vystupuješ, musíš to mít naučené dobře, abys neříkal blbosti, vědět přesně o tom, o čem mluvíš. A já to vím, proto si za tím, co říkám, stojím. Co asi chtít od člověka, který byl předsedou krajského výboru SSM? Není divu, proč je takový. Už když přišel k premiérskému postu, tušil jsem, že to dopadne špatně. A taky jsem očekávání druhých mírnil. Říkal jsem: jakmile on se spojí s Klausem, bude to všechno stejný – a taky to tak dopadlo. Otočil se ke všem lidem tady zády. To, že vyvěsí nějakou vlajku, to Česko nezachrání. Spíš je důležité mít na paměti a stále si připomínat to, že se tu každý den třeba drancuje rozpočet.

Máte nějaké srovnání situace v bulharské politice a té naší? Vím, že tam pravidelně, většinou po třech měsících pobytu tady, jezdíváte a zajímáte se o rozdíly…
Podívejte se na českou Poslaneckou sněmovnu – pokud byste se s kýmkoli s poslanců chtěli setkat kvůli nějaké konkrétní problematice a měli po boku právníka, nesejde se s vámi, protože by shořel jak papír. V Bulharsku je 50 až 60 procent těch poslanců vysoce erudovaných s 20 až 30 lety praxe v právu. Ne, že jakmile skončí vysokou školu, stanou se poslanci. A ti další jsou sociologové, psychologové – proto mají, co se týká zákonů, jasnou vizi. Nutno přiznat, že ani tam se ale po 17 let donedávna nedodržovaly. Až v poslední době se to obrací k lepšímu, a to lepšímu stavu i než je tady v Česku.