Podal jste žalobu na některá státem vyhlášení omezení kvůli koronaviru. Co Vás k tomu vedlo? Dopustilo se podle Vás Ministerstvo zdravotnictví nebo jiný resort nějakých závažných chyb při řešení současné krize?

Nebudu soudit, radši nabídnu fakta. V prosinci 2019 přicházejí první zprávy o novém koronaviru. 17. ledna varuje britská Imperial College, že Čína podhodnocuje počet nemocných. Od 20.1. Světová zdravotnická organizace (WHO) rozesílá každodenní varování, jak se nemoc chová a šíří. 23.1. dává čínská vláda do karantény Wu-Chan a následně celou desetimilionovou oblast, za cenu obrovských hospodářských ztrát. 28.1.poslanec Svoboda interpeluje ministra, ten mu odpovídá, že není důvod k panice. 31.1 WHO vyhlašuje celosvětový stav nouze. Výletem do Evropy slaví lunární nový rok tisíce Číňanů, autobusy s turisty objíždějí Prahu, Karlštejn, Krumlov… 3.2. Japonsko dává do karantény výletní loď Diamond Princess, na které se nákaza rychle šíří. Jižní Korea zakazuje vstup cestujícím z Číny. V Evropě jsou desítky nakažených a počet rychle vzrůstá. 17.2. v Praze začínají jarní prázdniny, tisíce odjíždí do Itálie, která už 23.2. dává do karantény první oblast s 50 000 lidmi. 1.3. má Česko první tři nakažené, soukromým laboratořím ale není povoleno testovat. 8.3. hraje Sparta derby se Slávií před 20.000 diváky. A teď pozor, bod zlomu. 11.3. vláda zavírá všechny školy, 12.3. vyhlašuje nouzový stav, 14.3. zavírá obchody, 15.3. je zakázán volný pohyb, 16.3. jsou uzavřeny Litovel a Uničov. Život se zastavuje. 

Dobře, ale co z toho vyplývá?

Celý problém je v načasování. Vláda z diletantství „zasklila“ lednová varování WHO, hned v lednu měli omezit lety a turistiku z Číny a Jižní Asie; u turistů zajistit otestování; u nakažených vyhledat kontakty a zajistit karanténu. Virus má vysokou nakažlivost už v inkubační době, někteří přenašeči jsou bez příznaků, takže určitě nepočkal za hranicemi, než se ministerstvo rozhoupe. V únoru, když už zde nákaza patrně byla, ji mohlo zpomalit totéž, co v Jižní Koreji. Tedy všeobecné testování zdarma a rozsáhlé karantény. Také tou dobou mít v rezervách ochranné pomůcky – mimo vládu si toho všiml leckdo, třeba šéf pražských strážníků byl předvídavý, komentoval „jak jsem v lednu slyšel Vojtěcha říkat, že nic nehrozí, koupil jsem respirátory“. 

Vláda se nám nyní snaží namluvit, že na epidemii zareagovala včas a jenom její opatření nás teď zachrání před smrtí. Není to tak. Vláda epidemii „prokoučovala“ mezi lednem a únorem. Lidé, kteří nyní umírají, se nakazili zhruba před 3-6 týdny, tedy v době, kdy naši vládní činitelé ještě blábolili o zbytečnosti paniky, Sparta hrála Slávií, ministerstvo se učilo nakupovat roušky a ministr šikanoval doktorku z laboratoře, že „nelegálně“ otestovala nemocnou. 

Přemýšlivý čtenář si možná všiml, že vláda teď denně prezentuje „počet nakažených“. Přitom se ve skutečnosti jedná o „počet pozitivně testovaných“, tedy úplně jiné číslo. K dnešku máme 60 tisíc otestovaných, 0,5% populace, to je zhruba jeden člověk z dvou set, o těch 199 zbylých nevíme nic. Skutečně nakažených bude mnohem, mnohem více, než je vládní číslo pozitivně testovaných. Co z toho vyplývá: jedna špatná zpráva a jedna opatrná naděje. Ta špatná: lidí, kteří měli nebo mají COVID-19, je tolik, že ani striktní omezení nebudou dostatečně účinná – i když se na celé léto zavřeme do bytů a zbankrotujeme, nemoc zde zůstane. Naděje spočívá v tom, že skutečná smrtnost COVID-19 se možná ukáže být mnohem menší – neumírají 3%, tedy tři ze sta nakažených, o kterých víme, ale možná procento nebo mnohem méně, protože počítáme i ty spousty nakažených, které jsme ani netestovali - na to teď vyšla zajímavá data z Oxfordu. Jinak řečeno, mnozí z nás, kteří měli v únoru „fakt divnou chřipku“, možná patří do té hezké kolonky zotavených. Kdyby to tak opravdu bylo, velelo by to ke změně strategie. Samozřejmě dál důsledně chránit ohrožené, zejména seniory, dodržovat hygienu, mýt si ruce, neprskat na sebe. Ale děti by měly jít zpět do škol a živitelé rodin do práce, už proto, aby se platily daně a odvody, bez kterých přestane fungovat stát i veškerá zdravotní péče, o koronavirus i o rakoviny. 

V žalobě uvádíte konkrétně opatření, kterými stát zakázal volný pohyb osob, nákup v běžných obchodech, využívání sportovišť nebo knihoven a podobných zařízení. Proč zrovna tyto konkrétní zákazy?

Žaloba nesměřuje proti tomu, že opatření jsou přísná, ale proti tomu, že jsou svévolná. Ministerstvo se chová jak dítě v kokpitu Boeingu 737, které za letu zkouší, co dělá která páčka. Vypnuli knihkupectví, ale zahradnictví nechali zapnutá. Domácí potřeby nejdřív vypnuli a včera zase zapnuli. Nákupní dobu pro důchodce zapnuli jednou od deseti, pak od sedmi, pak od osmi. Příbuzní se mohou sejít na pohřbu, ale ne na křtinách nebo na svatbě. Na návštěvu do špitálu smím k dementní babičce, ale ne k svéprávné babičce. S partou kolegů můžu být celý den v kanceláři nebo na šichtě, ale když se slezeme večer na mariáš, je za to pokuta tři miliony. S manželkou a dětmi doma trávíme celé dny, ale v autě musíme nasadit roušky, abychom se nenakazili. 

Prosím, není to o tom, že by stát nemohl omezit lidi, když je to životně nutné. Hned v úvodu žaloby to i píšu. Ale ani v epidemii by ministr neměl dělat z občanů trotly. Žalobou se proto vcelku poníženě domáhám jediného. Aby stát každý ze zákazů náležitě odůvodnil - čím konkrétně přispěje k záchraně životů, v jaké míře, zda nenatropí víc škody než užitku.