„Před třiceti lety jsme byli bohatá země, které doma všechno patřilo, peníze nikam neodtékaly po stamiliardách a kapitál byl daněn v desítkách procent – chudí byli jednotlivci. Dnes máme bohaté jednotlivce, našemu státu nepatří skoro nic, peníze odtékají ve stamiliardách do ciziny a velký byznys neplatí skoro žádné daně,“ reagoval pro ParlamentníListy.cz Matěj Stropnický, bývalý předseda Strany zelených, na tvrzení Petra Fialy z novoročního projevu, že jsme byli v roce 1989 chudá země a teď jsme ekonomicky vyspělou. Komu z nich se interpretace toho, jak žijeme, povedla lépe?

Vtipně bych odpověděl, že je to otázka toho, co jako lidé považujeme za bohatství. Oba výroky jsou vysoce politické a já politik nejsem.

Z pohledu ekonoma se proti Fialovu vyjádření v principu nedá nic namítnout, i když já bych spíše řekl, že země je po těch třiceti letech ekonomicky vyspělejší než vyspělá. Čistě z pohledu ekonomické konvergence, která se určitým způsobem měří, jsme před třiceti lety ve srovnání bohatí nebyli. Ale z toho samého pohledu bych řekl, že ještě nejsme ani ekonomicky vyspělí.

Mně tyhle politické fráze připadají úsměvné, protože jsou takové prvoplánové. Pan Fiala se plácá po rameni a srovnává nesrovnatelné. To jeho vyjádření mi trochu přijde jako říkat, jak je skvělé, že dnes máme v autech airbag a před třiceti lety jsme ho neměli. Jenže pokud se vrátíme do reality a budeme srovnávat srovnatelné, tak najednou zjistíme, že po dálnici do Rakouska nebo do Polska stále nedojedeme, hrubý domácí produkt nám aktuálně nejen klesá, ale máme ho oproti jižním sousedům stále poloviční, máme ve srovnání zemí OECD nejhlubší propad reálných mezd a nově velká část českých domácností spadla do příjmové chudoby.

Co se týká výroku pana Stropnického, nevím, co si přesně představuje pod pojmem bohatství. Sice tehdy před třiceti lety vše patřilo všem, ale já bych s nadsázkou řekl, že samotné kameny nic neznamenají. Stávají se krásným domem až tehdy, když jim vdechnete život a smysl, a to dokáže udělat kromě lidské práce jen investice neboli kapitál. Pan Stropnický, pokud se nemýlím, opravuje nějaký zámek, tak asi pochopí, co tím chci říct. Ale já ten jeho výrok spíše pochopil jako rozčilení nad tím, že velká část hospodářství je v nadnárodních korporacích.

Pokud se ohlédneme zpět, určitě by se dalo diskutovat o cestě, která u nás byla zvolena k nastartování ekonomického růstu třeba ve srovnání s Tchaj-wanem a jeho cestě k technologické velmoci. A určitě bychom se shodli, a současnost to ukázala v plné nahotě, že jsou určité segmenty, kde je nebo byla privatizace státního vlastnictví chybná nebo měla být nastavena jiná, velmi přesná kritéria jako třeba infrastruktura nebo energetika.
Já osobně mám tedy problém s oběma interpretacemi.

Podle bývalého ministra financí Vlastimila Tlustého, kdyby tu těch třicet let vládl Petr Fiala, byli bychom ještě chudší než v roce 1989 a možná nejchudší. Jsou tato příkrá slova opodstatněná, nebo nás pětikoaliční vláda provedla z ekonomického pohledu složitým loňským rokem – svým prvním u moci, jak jen to nejlépe šlo?

Nevím přesně, kdy to pan Tlustý řekl, já zachytil jen jeho kritiku, že po covidu, dluhu a válce je tato vláda čtvrtou katastrofou, co nás postihla. Musím upřímně říct, že tahle vláda nenastoupila v jednoduchých časech. Aby mohla vládnout, slepila k tomu současnou komplikovanou koalici. Takže předpokládejme, že to mermomocí chtěla, až bychom mohli spekulovat, proč se do toho tak hrnula.

Pokud se tedy mermomocí ujímám vlády po covidu, s rychle rostoucím dluhem země a v době, kdy je velká pravděpodobnost, že vypukne válka – přičemž v lednu to minimálně Ministerstvo obrany podle mého vědělo již jistě – a vím, že tenhle konflikt zásadně zasáhne do ekonomické reality, musím přece mít plán nebo lépe tři plány pro různé varianty.

A já se přiznám, že jsem měl takřka celý rok pocit, že vláda Petra Fialy ten plán nějak neměla a spíše jen reagovala a improvizovala podle vývoje situace. Podle toho, co jsem zachytil, pan Tlustý vládu především kritizoval za válečnou hysterii a tvrdil, že se tím snaží odpoutat pozornost od ekonomických problémů.