Ve své knize Fenomén technika uvádíte, že směřování soudobé lidské kultury je namířeno proti přírodě a že jsou ohroženy nejen perspektivy dalšího vývoje člověka, ale i části vyspělého života na Zemi. Jak by se dal tento názor co nejpopulárnější formou přiblížit veřejnosti?

Populární přiblížení je velmi obtížné. Kdo chce tento problém pochopit, musí si knihu pozorně přečíst. Dokonce si některé jen naznačené otázky musí samostatně domyslet. Na úvod nejprve povím, že zatím málo oblíbené téma techniky je vhodným klíčem k hlubšímu pochopení dnešní kultury, civilizace. Vždyť právě technika – například technika informační či vojenská – pravdivě ukazuje, jaká je dnešní globální kultura. Není tak úchvatná a vznešená, jak nám ji představují povrchní interpretace společenských věd a médií. Konstrukcí techniky, tj. už obsahem a způsobem uplatnění dílčích přírodních věd, je kultura nebezpečně namířena proti Zemi. Proto zejména ta část věd, která se zpředmětňuje v technice, není neutrální, není bez viny na dnešní civilizační krizi. A právě toto pochopení predátorského charakteru kultury je pro běžný přístup skryté a obtížně pochopitelné.

Vysvětlíte nám tedy blíž problém protipřírodního namíření dnešní kultury?

Pokusím se to naznačit prostřednictvím dvou adaptivních zlomů. První adaptivní zlom. Protipřírodně byl svou vrozenou útočnou strategií do značné míry nastaven už náš biologický druh. Jeho hominidní předkové, kteří žili v souladu s přírodou ve větvích stromů afrických deštných pralesů, prošli fází vážné existenciální krize. Když ve východní části Afriky náhle vznikla Velká příkopová propadlina, byli jakoby vyhnáni z ráje a museli se přizpůsobovat tvrdému životu v otevřené savaně. Život na stromech poskytoval dostatek rostlinné potravy ve formě plodů, hmyzu a jedlých výhonků, byl přirozeným úkrytem před pozemními šelmami. Většina našich předků v této kritické době vyhynula, ale ti, kteří přežili, se ocitali v období biologické plasticity. Do jejich genomu se prosazovala útočná adaptivní strategie včetně prokázané vlohy k jazykové komunikaci a potřebě trvalou prací vytvářet náhradní domov – kulturu.

Druhý adaptivní zlom je už kulturní povahy. Duchovně odklání kulturu od živé přírody. Je paradoxně nepřímým produktem objevu a rozvoje zemědělství. Téměř na konci vývoje neolitické technologie se nečekaně objevuje období velkého duchovního vzepětí, v němž vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filosofie. Protože vzdělaní Řekové neznali biologii, navazovali zejména na prométheovský mýtus s jeho výrazným aspektem boje s přírodou. Věnovali se studiu geometrie a matematiky, neživých předmětů, teoretických postulátů a vztahů. Jejich vědění už bylo potenciální technikou.