Ve své knize Fenomén technika uvádíte, že směřování soudobé lidské kultury je namířeno proti přírodě a že jsou ohroženy nejen perspektivy dalšího vývoje člověka, ale i části vyspělého života na Zemi. Jak by se dal tento názor co nejpopulárnější formou přiblížit veřejnosti?

Populární přiblížení je velmi obtížné. Kdo chce tento problém pochopit, musí si knihu pozorně přečíst. Dokonce si některé jen naznačené otázky musí samostatně domyslet. Na úvod nejprve povím, že zatím málo oblíbené téma techniky je vhodným klíčem k hlubšímu pochopení dnešní kultury, civilizace. Vždyť právě technika – například technika informační či vojenská – pravdivě ukazuje, jaká je dnešní globální kultura. Není tak úchvatná a vznešená, jak nám ji představují povrchní interpretace společenských věd a médií. Konstrukcí techniky, tj. už obsahem a způsobem uplatnění dílčích přírodních věd, je kultura nebezpečně namířena proti Zemi. Proto zejména ta část věd, která se zpředmětňuje v technice, není neutrální, není bez viny na dnešní civilizační krizi. A právě toto pochopení predátorského charakteru kultury je pro běžný přístup skryté a obtížně pochopitelné.

Vysvětlíte nám tedy blíž problém protipřírodního namíření dnešní kultury?

Pokusím se to naznačit prostřednictvím dvou adaptivních zlomů. První adaptivní zlom. Protipřírodně byl svou vrozenou útočnou strategií do značné míry nastaven už náš biologický druh. Jeho hominidní předkové, kteří žili v souladu s přírodou ve větvích stromů afrických deštných pralesů, prošli fází vážné existenciální krize. Když ve východní části Afriky náhle vznikla Velká příkopová propadlina, byli jakoby vyhnáni z ráje a museli se přizpůsobovat tvrdému životu v otevřené savaně. Život na stromech poskytoval dostatek rostlinné potravy ve formě plodů, hmyzu a jedlých výhonků, byl přirozeným úkrytem před pozemními šelmami. Většina našich předků v této kritické době vyhynula, ale ti, kteří přežili, se ocitali v období biologické plasticity. Do jejich genomu se prosazovala útočná adaptivní strategie včetně prokázané vlohy k jazykové komunikaci a potřebě trvalou prací vytvářet náhradní domov – kulturu.

Druhý adaptivní zlom je už kulturní povahy. Duchovně odklání kulturu od živé přírody. Je paradoxně nepřímým produktem objevu a rozvoje zemědělství. Téměř na konci vývoje neolitické technologie se nečekaně objevuje období velkého duchovního vzepětí, v němž vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filosofie. Protože vzdělaní Řekové neznali biologii, navazovali zejména na prométheovský mýtus s jeho výrazným aspektem boje s přírodou. Věnovali se studiu geometrie a matematiky, neživých předmětů, teoretických postulátů a vztahů. Jejich vědění už bylo potenciální technikou.

Biologickou predispozici k útočné adaptivní strategii v lidském genomu tak skrytě duchovně posílila kultura. Ale téměř dva tisíce let se nic podstatného neděje. Tento teoretický základ predátorského duchovního paradigmatu se prosadí až v souvislosti s nástupem kapitalismu. Napomůže tomu i dočasná převaha „platonismu“, tj. rozvoj galileovsko-newtonovské vědy s jejími hypostazovanými pojmy, technickým využitím matematiky a jednoúrovňovou kauzální interpretací světa. K úplnému završení však přivádí antické predátorské paradigma dnešní globální kultura spotřební. Pro svůj růst a krátkodobý prospěch vedle vojenských nejničivějších zbraní nabízí všem lidem i zbraně hromadného mírového ničení planety – zejména celosvětově šířené osobní automobily. A protože rozmach protipřírodní spotřebitelské kultury dnes zatlačuje původní přírodu, poprvé dochází jak k ohrožení přirozených podmínek lidského druhového života, tak k vymírání mnoha ostatních biologických druhů.

V monografii rozlišujete dvě linie technického vývoje. Může starší biotická technika, při níž člověk záměrně využívá bytostné síly svého organismu, síly domestikovaných zvířat a procesy látkové přeměny ostatních živých systémů, také nenávratně poškodit či ohrozit jedinečnou biologickou diverzitu na naší planetě?

Místně jistě ano, a dobrým příkladem bylo tradiční zemědělství, které poškodilo přirozené ekosystémy v různých oblastech světa už dávno před průmyslovou revolucí. Myslím však, že v planetárním měřítku by zemědělství samo o osobě Zemi nepoškodilo. Šíření biotických technologií bez podpory abiotické techniky, tj. bez zapojení energie fosilních paliv, by zabránila sama biosféra. Jde totiž o „techniku“ vývojově konzervativní, vázanou na omezený příkon sluneční energie, která je navíc propojená s celkem pozemského života.

Přirozené konstrukce „této techniky“ – kulturní rostliny a domestikovaná zvířata, mikroorganismy – nemohou tedy využívat odlišným jazykem kódované vědecké poznatky. Teprve v kombinaci s technikou abiotickou a přijatými metodami chemizace, genových manipulací a s úsilím o vysokou produktivitu práce se také dnešní zemědělství stává nebezpečným faktorem poškozování Země. Naštěstí je poslední etapa vývoje biotických technologií sporná už svou podstatou. Jakkoli se dnes experimentuje s geneticky upravenými rostlinami a klonovanými hospodářskými zvířaty, delší perspektivu těchto záměrných teoretických zásahů do skrytého – implikátního – řádu přírody nevidím.

Příroda totiž etnickým jazykem formulované vědě nerozumí a do své genetické paměti – napsané jinými čtyřmi písmeny – ji trvale začlenit nemůže. Metaforicky řečeno, rozuměla pouze trpělivé šlechtitelské práci našich předků. Právě proto se renesance klasické zemědělské technologie a vzestupu biotických technologií v dnešní přetechnizované kultuře neobávám.

V souvislosti s ekologicky agresívnější abiotickou technikou, tedy nástroj – stroj – automatický systém, poukazujete na to, že po rozšíření mechanizace a automatizace se člověk dostává ve vztahu ke strojům a automatům do podřízeného a závislého postavení. K čemu takový vývoj, ať už z pohledu lidstva nebo života na Zemi, směřuje?

Když nic zásadního neuděláme a budeme dále usilovat jen o hospodářský růst v nynějším predátorském paradigmatu, směřuje kultura ke katastrofě, a to z více důvodů. Ale vy se ptáte na postavení člověka. Ani v této otázce není bez výrazné změny perspektiva radostná. Říkám to nerad, ale samovolný vývoj predátorsky nastavené kultury směřuje k obecnému duchovnímu úpadku lidstva. Pro úsporné pochopení problému pominu zemědělství, které žádný duchovní úpadek nezpůsobilo, a začnu řemeslem. Řemeslník byl téměř úplným subjektem svého výrobního procesu.

Dobrý řemeslník se celý život učil, znal své možnosti i vlastnosti materiálu, s nímž pracoval. Byl nucen využívat své schopnosti fyzické, intelektuální i estetické, vedl nástroj proti přírodní látce a „hrál na něj jako virtuos“, když zacituji Karla Marxe. Byl „chytrým“ pólem dílčího systému člověk – technika. Nástroj byl zpravidla jen upraveným přírodním předmětem, byl uzavřený pro novou kulturní informaci. Až do objevu kovů bránil diferenciaci a specializaci nástrojů použitý přírodní matriál: dřevo, kosti, kůže, kameny. Pro novou informaci byl naopak v systému člověk – nástroj otevřeným pólem člověk.

Kdy a jak o tuto pozici přišel?

Situace se dramaticky mění už nástupem průmyslové revoluce. V systému člověk – stroj se otevřenějším pólem pro novou informaci – vědu – poprvé stává technika. Mechanická technika nasává přírodní vědu, může se dále zdokonalovat. Člověk-obsluha je v řadě odvětví degradován na živý doplněk všemocné strojové soustavy, vykonává jen ty operace, které zatím nemohou převzít stroje. Už se na dělníkovi nevyžaduje celoživotní učení, umělecký cit a odpovědnost za celek procesu, ale hlavně technologická kázeň, přesné operace srovnatelné se strojem. Vědění či přesněji technologická „chytrost“ se tu přesouvají na předmětný prvek systému.

Nepomíjíte příliš to, že se pořád najdou lidé, kteří pracují tvůrčím způsobem?

To bylo jen schematické přiblížení, a i když dále existují jak klasičtí řemeslníci, tak četné práce s tvůrčími prvky, téměř již není potřeba, abych charakterizoval dnešní etapu automatizace. Řeknu to proto jen souhrnně. Otevřeným pólem pro vědu se v etapě všeobecné automatice, tj. továren a polí bez lidí, stává technika. V ní se zpředmětňuje nejvyspělejší část vědy, kterou veřejnost nejen nezná, ale ani nechápe její protipřírodní orientaci, ekologické a sociální důsledky. Nejedná se však pouze o oblast tradiční hospodářské činnosti. Poprvé v lidských dějinách jde také o sféru konečné osobní spotřeby.

Zde si většina lidí s dětskou samozřejmostí kupuje a používá sofistikované předměty a technické systémy, jejichž fyzické podstatě téměř nerozumí. Kupuje si vestavěné vědění, které si neosvojila a jemuž jen slepě důvěřuje. Takže právě zde se plně projevuje, a mluvím jen o převažující části populace, otevřenost umělého předmětného faktoru kultury pro nové vědění. A současně se tu už naráží na „poznatkovou uzavřenost“ člověka před rozvinutou vědou. Řadový člověk se tu nakonec stává vzdělanostně zanedbávaným pólem. Bylo by to na dlouhé vyprávění, ale výsledek už vidíme. V obecné populaci se šíří polovzdělanost, světonázorové zmatení a politická apatie.

Zaujala mě ta pasáž, v níž konstatujete, že jsme každodenně vystaveni diktátu spotřební techniky, která uspokojuje lidské pseudopotřeby a vnucuje lidem takové hodnoty a vzorce jednání, které odpovídají predátorsky orientované kultuře, nikoli zájmům samotného člověka a přírody. Co tím především máte na mysli?

Částečně jsem to už naznačil. Spotřební technika, které v knize věnuji pozornost, je zatím pojmem, který společenské vědy nepoužívají. Je to ovšem kulturně významný fenomén. Má vlastnost spotřebního předmětu a techniky současně. Člověk spotřebitel tu nevyužívá jen to, co k životu potřebuje, tj. např. ošacení, obuv, byt a nábytek své domácnosti, ale vědeckotechnicky ovládnuté síly přírody. Například v současné mikroelektronice, ale nejen v ní. Bez náležité kontroly a bez ohledu na budoucnost se hromadným způsobem ničí přirozená uspořádanost Země, hromadí se kulturní odpady a roste chemické zamoření. A to je dříve neznámá situace. Občané jsou proti své vůli vtahováni do nebezpečného procesu pustošení Země. Nejkřiklavějším příkladem jsou právě osobní automobily.

Občasné úvahy sociologů o nebezpečí přelidnění planety blednou před jejím pustošením ze strany jejího mírového ničení výrobou a provozem osobních automobilů. Tím nechci říci, že Zemi nepoškozuje výroba, zbrojení a vedení lokálních válek. Chci pouze upozornit na to, že osobní automobily jsou dobrým příkladem vnucených pseudopotřeb ze strany samovolně rostoucí globální ekonomiky a technosféry. Jsou užitečné pro udržení růstu globalizované kultury, ale ničivé pro Zemi i člověka. Ale nejen to. U většiny tzv. „rozvojových potřeb“ nelze vůbec prokázat, že by rozvíjely vrozené lidské schopnosti. Tyto schopnosti, rámcově dané přírodou, jsou totiž několik desítek tisíciletí konstantní. Vlivem kultury se mohou v průběhu individuálního života rozvíjet i dočasně atrofovat.

Doporučujete cíleně šířit přiměřenější typ teoretického poznání přírody, s jehož pomocí bychom byli s to náležitě pochopit příčiny ekologické krize. Na čem je nový typ poznání založen a kdo by se s ním měl především seznámit, vědci, politici, veřejnost?

Začnu tím, čím otázku končíte. Nemělo by jít o pouhé seznámení. Vědci, politici i veřejnost by měli na filosofickou výzvu k biofilnímu kulturnímu obratu aktivně reagovat. Iniciativa totiž nemohla přijít od fyzikálních přírodních věd, které se v novověku propojily s mocí a nesou část viny na dnešní ekologické situaci. Tak vážné obvinění vůči kultuře může vznést pouze vysoce nezávislá obecná disciplína – ontologická filosofie. Jen ta má právo lidem povědět, že snahy o postupné a dílčí změny nesprávně kdysi nastaveného kulturního systému nikam nevedou. Může světonázorově zmatené veřejnosti ukázat, že kultura, založená na chybném predátorském nastavení, se samovolně vyvíjí a strukturuje evolucí.

Má kompetenci povědět, že evoluce globální kultury musí být slepá, že ji v jejím celku nikdo znát a řídit nemůže, ale že zájem na její nynější orientaci mají hlavně velké korporace a banky, hlavní média, některé dílčí vědy a bohužel i konzervativní vzdělávací systém. Ještě v této souvislosti řeknu, že podle mého názoru není nejhlubší podstatou dnešní krize kapitalismus, ale skryté predátorské duchovní nastavení kultury. Sociálně politické formy společenského života jsou totiž podmíněny dosaženou úrovní vývoje předmětné složky kulturního systému. Proto dnešní korporátní kapitalismus je sice adekvátní, ale patrně poslední formou krajně predátorsky rozvinuté symbiózy redukcionistické přírodní vědy s kapitálem. Teprve biofilní, tj. život a planetu ochraňující duchovní nastavení kultury, které by vycházelo například z právně závazné Ústavy Země, by mohlo být sebezáchovným aktem lidského druhu. Mohlo by být i hledanou změnou sociálně politickou.

V knize se však neposuzují jen tyto velké obecné otázky, ale také konkrétnější problémy evoluce techniky a technosféry, charakteristika abiotické techniky zemědělské, vojenské a informační. Je v ní zařazena také úvaha o vědeckosti společenských věd a o potřebě filosofie. Zahrnuje i tři apelativní texty: Jedenáct podmínek biofilního obratu kultury, stručný Biofilní kodex a Filosofický koncept Ústavy Země.