Připomínáme si 71. výročí porážky Německa a konce 2. světové války. Jaký je podle vás, válečného veterána z Afghánistánu, v současnosti vztah české společnosti k její armádě? Změnila se její pověst kvůli zhoršené bezpečnostní situaci v Evropě? Srovnal byste to s vnímáním českých vojáků jejich krajany třeba těsně po skončení okupace, kdy se vraceli zahraniční jednotky domů? 

Myslím, že vztah českých občanů k armádě se v poslední době zlepšil. Lidé si více uvědomují, že nasazení našich vojáků i v tak vzdálené zemi jakou je Afghánistán, je ve válce s terorismem důležité. Žijeme v globalizovaném světě a je naprosto běžné, že se teroristická operace připraví kdesi v zemi 5000 km vzdálené a k její realizaci dojde tady v Evropě. A právě toto si čeští občané začínají uvědomovat a to do značné míry pozitivně ovlivňuje jejich vztah k armádě. Názorů typu – „když si nebudeme všímat my jich, tak oni nechají nás“ – ubývá. Je lépe bojovat proti terorismu na území teroristů, než jim umožnit přenést válku do Evropy.

Ptám se proto, že českou armádu stále značné procento společnosti považuje spíše za expediční sbor, sloužící nějakým zájmům kdesi daleko od domova, místo aby ji občané vnímali jako garanta státní suverenity. Připadáte si tak – jako žoldák?

Armáda samozřejmě plní úkoly, které vyplývají z naší účasti v NATO. Máme určité povinnosti i určité garance bezpečnosti. Jestliže NATO operuje v Africe nebo Afghánistánu, máme povinnost koalici podpořit. V případě napadení zase koalice podpoří nás. Takže část armády působí jako expediční sbor, ale jak jsem se již vyjádřil, i ve vzdálené zemi hájí zájmy ČR. Jako žoldák se necítím ani jsem se nikdy necítil. Vždy jsem měl jasnou představu, co dělám, a proč to dělám. Navíc nesplňuji kritéria, která jsou definována v Doplňujícím Protokolu 1 k 3. ženevské konvenci vydaném 8. června 1977. A hlavně v současné době jsem už jen „civil“.
 
Kdy si podle vás sáhla československá nebo česká armáda na nejhlubší dno popularity ve vlastním národě? Za tuhého režimu v 50. letech, během normalizace, kdy na ní ještě ulpěla hanba z toho, že nebránila svou zemi před tzv. internacionální pomocí Varšavské smlouvy? Nebo když končila povinná vojna a armáda se profesionalizovala? A co bylo tím důvodem? 

Asi nejmenší popularitě se armáda těšila v 70. a 80. letech minulého století. Bylo to způsobeno tím, že armáda byla úzce spjata s komunistickou stranou, a tak se na vojáky i pohlíželo. Přestože v armádě sloužilo mnoho kvalitních, špičkově vycvičených vojáků, tak každý důstojník byl „guma zelená“, tedy synonymum idiota. Sám si pamatuji, jak jsem na vojsko pohlížel a představa, že bych se někdy stal „gumou“, to bylo neskutečné sci-fi.

Česká armáda konečně po letech zjistila, že má své Aktivní zálohy. Z plánovaného počtu 3000 vojáků jich však má k dispozici jen třetinu, a až na výjimky jsou profesionálními vojáky stejně bráni jako nutné zlo. Teď se však chystá získat další minimálně čtyři tisíce mužů a žen. Myslíte, že po tom, co předchozí ministr obrany Vondra nechal některé jednotky AZ zrušit a část důstojníků propustit, se teď najde dostatečný počet zájemců, kteří by navíc prošli náročnými síty vstupních testů?