Jaký má historicky Rakousko vztah k migrantům a multikulturní společnosti?

Bereme-li Rakousko jako zkrácený název pro Habsburskou monarchii, je třeba si uvědomit, že územně velká část byla původně součástí Svaté říše římské. Souboj nebo soužití, nebo soutěž s jinou kulturou začíná konfliktem s Osmanskou říší. To nastalo, když se Ferdinand I. rozhodl ovládnout Uhry a dnes pro lepší územní představu dodáme i Balkán. To byla dvacátá leta šestnáctého století. Až v roce 1683 porazila ve Vídni křesťanská koalice pod vedením polského krále Jana Sobieského společně s obranou Vídně pod velením Zdeňka Kašpara Kaplice ze Sulevic tureckou armádu pod velením Kary Mustafy Paši. Pak už tady nějaký výrazný multikulturismus v dnešním slova smyslu nehledejme.

Po rozpadu monarchie se v Rakousku uznávají tzv. tradiční menšiny, kam patříme společně s Chorvaty, Slovinci a Maďary my Češi. Jako nová etnika jsou pak bráni Turci a ostatní národy zemí původní Jugoslávie. To, co vnímáme dnes, je součástí po II. světové válce vytvářeného jiného obrazu Rakouska. Připomeňme si, že získalo plnou suverenitu až v roce 1955. Ve vztahu k zahraničí dominovala snaha o udržení mezinárodního postavení města Vídně, když už se Rakousko válkami tak dramaticky zmenšilo. Důležitým novodobým faktorem je, že Rakousko bylo hraniční zemí Západu a politické otřesy v sovětském bloku se samozřejmě projevovaly nějakou vlnou migrantů. Ti však nebyli se zemí s jinou civilizací a v počtech, které neznamenaly stěhování národů. Tyto vlny migrantů byly přijímány s pochopením a solidaritou. Vždyť Rakousko uniklo sovětskému záboru o vlásek.

Rakousko v rámci svého impéria ovládalo i muslimské poddané. Jak to ovlivnilo vztah Rakušanů k islámu?

Trochu jsem odpověděl předtím. Byl to především souboj o území s Osmanskou říší. Velice často podle vládnoucí monarchie se obyvatelé na daném území hlásili k tomu či onomu. Rakousko mělo historicky především obavu z toho, že německy mluvících obyvatel bylo méně než například Slovanů. V Rakousku jsou dnes všehovšudy tři mešity, poslední otevřená v rocce 2009 v Bad Vöslau. Znamená to, že v Rakousku nějaký resentiment nebo historická tolerance k islámu není nijak významným faktorem.

Slyšel jsem názor, že ve vztahu k národnostním odlišnostem se v rámci Rakouska dost výrazně odlišují různé části. Třeba multikulturní Vídeň a dost uzavřené venkovštější země, třeba Korutany. Máte jako bývalý velvyslanec také takovou zkušenost?

Rakousko je spolková země. Pravdou je, že němčina, nebo lépe rakouština, je opravdu v jednotlivých zemích velice rozdílná. Obyvatelé Vorarlberska si s typickým Vídeňákem téměř nerozumějí. Nejsou to samozřejmě různé národnosti. Mluvíte-li tudíž o národnostech, myslíte tím zřejmě tradiční nebo nové národnosti, které v Rakousku žijí. Povětšinou se pak problematika soužití etnik obrací do sousedských vztahů. Velkým tématem je souboj o kulturní rovnoprávnost Slovinců podél hranic, projevující se například ne tak dávno prosazením dvoujazyčných oficiálních názvů obcí s velkým podílem obyvatelstva slovinské národnosti. Problémem je Jižní Tyrolsko se svou separatistickou politikou uvnitř Itálie, podporovanou z Tyrolska rakouského. Dlouhá hranice s námi má také mnoho problémových otázek, které se projevují v Horním a Dolním Rakousku.

Například dnes kuriózní usnesení linecké rady ze třicátých let minulého století, že se na náměstí už Čechům nebudou prodávat žádné budovy. Znamená to, že různé, především sousední národy jsou v různých zemích Rakouska vnímány rozdílně. Na straně druhé, jak jsem uvedl, dnes k tradičnímu obrazu Rakušanů patří rodina hospodařící v krásné přírodě, jsou hrdí na svoji zemi a uznávají klasické křesťanské hodnoty. Nelze hovořit o uzavřenosti místních komunit více, než je to obvyklé, pokud existují všude u nás a ve střední Evropě. Oni svým životem dost naplňují tradiční obraz. Jsou v principu všude přátelští a otevření. Vídeň na straně druhé byla a je opravdové velkoměsto, centrum dění a hlavní město rozsáhlé evropské monarchie nebo významného státu. Politicky a diplomaticky tudy prošla značná část evropské a světové historie. Už díky tomu byla a je multikulturnost samozřejmostí.

Jak vůbec Rakušané definují své „rakušanství“? Co považují za základní prvky své identity? Je těžké ji naplnit a stát se „Rakušanem“, když se do země přistěhujete?

Řekněme venkovského Rakušana jsme trochu popsali. Můžeme přidat hrdost na to, čeho dnešní Rakousko dosáhlo, udržování místních kulturních tradic apod. Rakušané jsou v mnohém nám podobní. Nejsou tak uspěchaní a dokážou se usmívat i během týdne a rádi se baví. My Češi tam nejen pro spolužití ve společném státě můžeme snadno plnohodnotně žít. To už ale nemusí platit pro další národy.

Vezmu-li statistiky kriminality ve Vídni, vidím, že dominují skupiny přistěhovalých z balkánských zemí, zemí bývalé Jugoslávie a z některých válečných zón, jako bylo Čečensko a další. To je ale vše mimo dnes diskutované masivní stěhování národů. Jde o jednotlivé přistěhovalce, kteří i tak dnes dost sužují Vídeň. Narůstající problémy s nimi se projevují léta nárůstem popularity politických subjektů, které tyto problémy minimálně otevřeně pojmenovávají.

V loňském roce nám Rakousko bylo některými skupinami dáváno za příklad pro svůj otevřený přístup k uprchlíkům. Dnes od něj země pomalu ustupuje. Můžete shrnout, jak se postoj Rakouska od počátku migrační krize vyvíjel?

To není snadné. Rakouský premiér W. Faymann tolikrát obracel v poslední době postoje, že pro občany nejasná pozice vlády je jedním z důvodů, proč v nedělních prezidentských volbách vládní strany propadly. Akční se zdála ministryně vnitra Mikl-Leitner, která si dovolila osobně začít kampaň v tureckých utečeneckých táborech na téma nestěhování do Rakouska. Před týdnem byla vyměněna.

Vezmeme-li to chronologicky, pak na počátku samozřejmě dominovala humanitární argumentace, která především ve Vídni měla velkou odezvu. První konflikt nastal, když se měly spolkové země mezi sebou podělit o migranty a určit azylantská centra. Pak se objevily problémy se zavíráním bavorských hranic a teď málem postavilo Rakousko plot v Brennerském průsmyku proti přicházejícím z Itálie. Rakouští vládní politici v podstatě ignorovali skutečnou příčinu problému migrace. Občas slepě podporovali premiérku Merkelovou a následně pod tlakem veřejnosti se otočili.

Rakouská veřejnost není slepá. Přes podobný tlak médií, jako máme tady, vystavili špatné vysvědčení této politice „korektnosti“, nekoncepčnosti a v důsledku neschopnosti. V prezidentských volbách v prvním kole vyhrála opozice. Kandidát nejsilnější opoziční strany FPÖ (Svobodní) Hofer získal 35,4 %, nejlepší vládní kandidát na čtvrtém místě za ÖVP (lidovci) Khol získal 11,2 %. Znamená to, že to, co jsme doposud z rakouských médií a od rakouských vládních politiků slyšeli, není postoj rakouských občanů.

Jak moc vůbec běženecká krize postihla Rakousko?

Minulý čas není na místě, to zaprvé. Zadruhé my právě z neděle máme poprvé reálný obraz Rakouska, pokud jde o migraci. Samozřejmě můžeme hovořit o tom, co to stojí, zda jsou vyčerpány ty nebo ony ubytovací kapacity, jak pochodující masa lidí působí na ostatní obyvatelstvo a podobně. To, co obyvatelé nevidí, a v tom nejsou Rakušané sami, je řešení a konec této migrační krize.