Pane profesore, 69 % Čechů si přeje rychlý konec války na Ukrajině i za cenu, že Ukrajina přijde o území. To je fundamentálně odlišný postoj od toho, co si přeje vláda, většina médií a neziskový sektor. Odvádějí jmenovaní špatnou práci?

Pokud bychom vzali v úvahu blaho a zájem českých občanů, tak všechny uvedené sféry odvádějí velmi nekvalitní práci. Vláda mimořádně špatně řídí tuto zemi a vystupuje čistě jako prostředník či protektorátní správce cizí mocnosti, mainstreamová média se změnila v šiřitele dezinformací, polopravd a verbální stigmatizace a perzekuce, což vyvolává ve společnosti bezprecedentní směs zmatení, ignorance, negativních emocí a úzkosti, a významná část neziskových organizací se podílí na ideologické indoktrinaci především mladé generace, čímž připravuje tuto zemi o budoucnost. Naproti tomu výše uvedené číslo svědčí o tom, že si velká část českého obyvatelstva zachovala zdravý rozum a že nepodlehla systematickému a iracionálnímu válečnickému štvaní a šíření předsudečné protiruské nenávisti.  

Ta část veřejnosti, která prosazuje pomoc Ukrajině za jakoukoliv cenu, podle Václava Klause trpí mindrákem za rok 1968. Je tomu tak? Co všechno si český liberál projektuje do rusko-ukrajinského konfliktu? Opravdu se tak bojí útoku Rusů na země NATO, nebo jde o něco jiného?

Je to složitá otázka, při jejímž řešení by se měl spojit historik s psychologem a možná psychiatrem. Kolektivní paměť českého národa je bezpochyby traumatizována dvěma tragickými událostmi. Prvním je skutečnost, že jsme v letech 1938 a 1939 nevzdorovali se zbraní v ruce agresi nacistického Německa, a druhou je vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Nacistická okupace, jejímž dlouhodobým cílem byla rasová likvidace českého etnika, způsobila smrt přibližně tři sta šedesáti tisíc Čechoslováků. Před „konečným řešením“ nás zachránil příchod spojeneckých armád, jejichž podstatnou část tvořili Rusové. Srpen 1968 vyústil do údobí normalizace, které na jedné straně přineslo politické čistky a omezení svobody projevu či cestování a zejména v závěrečném desetiletí stagnaci životní úrovně ve srovnání se sousedními západními zeměmi, na straně druhé například masivní investice do výstavby bytů nebo energetiky, z nichž naše společnost v zásadě žije dodnes. Výsledkem je shovívavost a vstřícnost vůči příslušníkům německého národa a oficiálně šířená kolektivní nenávist vůči ruskému etniku, často přecházející do genocidních výlevů za hranicí zákona. Nepůsobí to poněkud absurdně? Pravděpodobně jde o přetrvávající neschopnost vyrovnat se s dějinami, která je v tomto případě dovedně využita pro imperiální zájmy Spojených států amerických a dalších zemí kolektivního Západu. To, že by se racionální jedinec při smyslech, znalý moderních dějin a historických souvislostí ve východní a střední Evropě, opravdu obával agrese ze strany Ruské federace, nevěřím. Jde o pouhou válečnickou propagandu paralyzující myšlení mnohých jedinců, kteří by měli procitnout.   

Dvouleté výročí války se na Staroměstském náměstí neslo ve velmi ponurém duchu. Bojovnost nechyběla, ale byla cítit spíše sklíčenost. Je to trend, který ve vládním segmentu pozorujete, pokud jde o téma Ukrajiny?

Mnozí vládní představitelé byli při své hlouposti a malosti uchváceni plánem vítězného tažení na Východ, které jim přinese slávu, prestiž, a především zdroje a kořist. Dopadá to jako vždycky. Poláci v sedmnáctém století, Švédové v osmnáctém století, Napoleon Bonaparte v roce 1812 nebo Adolf Hitler roku 1945 by o tom mohli ledacos zajímavého vyprávět. Největší obětí opětovné snahy dobýt životní prostor na Východě je pochopitelně Ukrajina. Tento kdysi padesátimilionový stát vytvářel v roce 1991 až čtyřicet procent HDP bývalého Sovětského svazu a disponoval impozantním průmyslovým potenciálem a přírodními zdroji. Výsledkem jeho „sbližování“ se Západem bude proměna v pouhé chudé a vylidněné zemědělské torzo. Jeho současní roztleskávači, poradci a „přátelé“ na něj záhy zapomenou, obdobně jako na Afghánistán nebo Irák. Jestliže se v Kyjevě po pádu současného oligarchického režimu chopí moci odpovědní a patriotičtí státníci, jejich cesty v zájmu obnovy země povedou zákonitě do Pekingu a Moskvy. Chápu sklíčenost českého politického establishmentu. Neužiteční svědkové neúspěchu bývají často svými patrony „uklizeni“.  

Jeden můj přítel říká, že člověk nesmí žít dva životy: jeden v hlavě a druhý v puse. Děje se to nyní? Říkají lidé veřejně a nahlas něco jiného, než si myslí a co vám řeknou spiklenecky šeptem, když mají pocit, že je nikdo neslyší?

Jde o projev kognitivní disonance, který je v moderních dějinách na našem území spíše pravidlem než výjimkou. To, co si člověk myslí, neodpovídá tak úplně tomu, jak se chová, aby ve společnosti přežil. Minulý režim sliboval radikální zlepšení materiálních podmínek lidí a vybudování první skutečně sociálně spravedlivé společnosti v dějinách. Stále patrnější neúspěch této aspirace dlouho zakrýval ideologickou rétorikou, která se postupně stala všeobecně nedůvěryhodnou. Tím byl zranitelný a v zásadě dobrovolně abdikoval. Současný režim tají prostřednictvím své liberální agendy skutečnost, že se snaží zbavit široké vrstvy politického sebevědomí, kritického myšlení a ekonomické nezávislosti a podřídit je nadvládě globální finanční oligarchie. Způsob, jak pronikl do hlav především příslušníků středních vrstev a indoktrinoval mladou generaci, působí velmi sofistikovaně a znepokojivě. V okamžiku, kdy se dostane do potíží, a tato doba se blíží, se bude pravděpodobně bránit fyzickým násilím. Pro tento krajní způsob obrany zájmů finanční oligarchie se vžil termín fašismus.   

Andrej Babiš se snaží balancovat, pokud jde o ukrajinské téma. Na jednu stranu odsuzuje Rusko, na druhou stranu souzní s většinou veřejnosti tím, že je pro okamžitý konec války za každou cenu. A vládní média ho za to napadají. Věříte Babišovi tento postoj? Není to jen rétorika? Opravdu by se něco změnilo, kdyby se vrátil k moci?

Andrej Babiš je bezpochyby úspěšným podnikatelem se všemi úskalími, s nimiž je tento status spojen, a pragmatickým politikem pravděpodobně bez širšího rozhledu a znalosti hlubších historických souvislostí. To neznamená, že by v kritickém okamžiku našich dějin, kdy půjde o opětovné získání státní svrchovanosti a prosazení národních zájmů v nové geopolitické konstelaci, musel nutně selhat. Často náš instinkt, morálka a logika činů dokážou převážit nad nedostatky ve vzdělání nebo intelektu. Mediální perzekuce, jíž je vystaven, jej pravděpodobně zbavila iluzí o povaze sil, jimž čelí. Na druhé straně má situaci usnadněnou tím, že nikdy v moderních dějinách zde nebyla tak neschopná a prodejná vládní garnitura. Za dané situace je snadné působit jako spasitel.