Miloš Zeman je hodně kritizován v souvislosti s Ruskem a Ukrajinou. Je dokonce označován za loutku Putina, protože jednak zlehčuje úlohu Ruska v konfliktu na východě Ukrajiny, jednak kritizuje protiruské sankce Evropské unie, jejímž členem je i Česká republika. Jak se díváte na tuto kritiku?

Ty věci jsou velmi komplikované. Odvolám se na kancléře Helmuta Schmidta, protože ho považuji za velmi zkušeného a možná jednoho z nejmoudřejších politiků, byť už je politikem bývalým, ale je neobyčejně znalý. I poté, když už přestal být německým kancléřem, organizoval v 90. letech různá setkání bývalých šéfů vlád k důležitým otázkám, která měla mezinárodní rezonanci. On se také, když tento konflikt mezi Ruskem, Ukrajinou, Evropskou unií a NATO začal rozvíjet, vyjádřil velmi kriticky proti sankcím. Odmítá sankce jak plošné, tak personální, že k ničemu dobrému nevedou. Řekl, že pokud jde o konflikt, bylo to v rozhovoru, takže užil slova, že Západ se hrozně rozčílil a na rozčilení Západu následuje reakce, že se rozčílilo veřejné mínění v Rusku. Já si myslím, že se v českých médiích do značné míry rozšířil velmi zjednodušený a jednostranný pohled na tu krizi a její příčiny. Myslím, že Západ se tady dopustil celé řady chyb a kdyby se jich nedopustil, nemuselo to tak daleko dojít. Ale osobně jsem v této věci stoupencem názoru jak Helmuta Schmidta, tak Henryho Kissingera, že Ukrajina má zvláštní postavení, že její vazby k Rusku nelze ignorovat a že její přibližování k Západu nemůže znamenat zrušení jejích vazeb k Rusku. Pokud se tohle nebude brát v úvahu, tak se žádné pozitivní řešení nenajde.

Současný český prezident se také vyslovil proti tomu, aby se Ukrajina stala v budoucnu členem Severoatlantické aliance. Jste téhož názoru?

Pokud Miloš Zeman mluví o tom, že Ukrajina by neměla být členem NATO, já jsem o tom přesvědčen taky. A myslím, že si to myslí spousta současných politiků na Západě, protože není důvodu, jestliže koncem roku 1989 padla železná opona nejen v Berlíně, ale železná opona mezi někdejším sovětským impériem a Západem, tak ji dnes obnovovat na hranicích Ukrajiny a Ruska není žádný důvod. Na začátku 90. let v rámci jednání s Michailem Gorbačovem byly uzavřeny dohody, byť nepsané, se západními státníky včetně USA a Německa. Ví se, i když některé věci už byly zapomenuty, že Thatcherová i Mitterrand byli pro sjednocení Německa a že sjednocení Německa záviselo na tom, jestli s tím bude souhlasit Sovětský svaz. V rámci toho bylo dohodnuto, že Německo se stane součástí nejen hospodářských společenství, ale že může být i součástí NATO, ale s podmínkou, že hranice NATO se nebude posouvat dál na Východ. Pak nastaly složité, velmi chaotické poměry s divokým kapitalismem v Rusku, kdy se Rusko dostalo na dno vlivem té šokové terapie, která se tam prováděla na základě amerických ekonomických znalců a expertů, kteří radili, jak přejít k tržní ekonomice. Dneska se Rusko za Putina dostává ke své normální pozici, že to je vlivný evropský stát, a právě jak bývalý německý kancléř Schmidt, tak bývalý německý kancléř Khol, jehož jméno je spojeno se sjednocením země, varují také před roztržkou Západu s Ruskem. Rusko je velký soused a bude i ve 21. století, proto musí být zájem na tom, aby vztahy s ním byly pokud možno dobré a mírové. Myslím, že určité kroky ze strany Evropské unie, pokud jde o asociační smlouvu s Ukrajinou, nebyly dost uvážené a vedly pak k určitým krokům, které soužití Ruska a Západu zkomplikovaly a vytváří se tu nebezpečí obnovy studené války. I s tím rizikem, že studená válka by nemusela být jen studená.