Jak hodnotíte rok 2017 z hlediska české politické scény? Jaké události byly podle vás klíčové? Co lze hodnotit kladně a co naopak záporně?

Za klíčové považuji podzimní parlamentní volby a jejich výsledky. Politická scéna jimi byla zcela přeorána. Všechny dosavadní strany utrpěly ztráty, pro některé z nich to byly ztráty katastrofální, které nastolují otázku jejich další existence. Nahoru šly takzvané protestní strany, tedy Babišovo ANO, Okamurova SPD a Piráti. Bude třeba nějakého času, abychom si uvědomili, jak velký zvrat to pro dosavadní fungování politiky znamená. Teprve po několika měsících bude možno pokusit se nezaujatě rozhodnout, nakolik byl tento otřes pozitivní, a nakolik je slepou uličkou. Černobílá hodnocení pronášená už dnes jsou krajně nevěrohodná. Tím spíše, když s nimi přicházejí ti, kdo utrpěli ve volbách historický výprask.

Co bude dle vás podstatné u nás v roce 2018? Na co je třeba se soustředit a které věci „ohlídat“?

Bude důležité mít co nejdříve funkční vládu. Pokud se budou spory o ni vléci příliš dlouho, neponese nikdo odpovědnost za směřování země a všichni si budou mýt ruce i v případě, že vnější tlaky nabydou takového charakteru, že to zbaví Českou republiku zbytků suverenity. Je třeba, aby konkrétní lidé zodpovídali za to, jak se těmto tlakům postavíme, pokud skutečně přijdou, o čemž jsem přesvědčen.

Důležitá bude jistě prezidentská volba. Jak tipujete výsledek prvního a druhého kola?

Zhruba měsíc před volbou to vypadá, že s Milošem Zemanem půjde do druhého kola Jiří Drahoš. Protože před druhým kolem vyzve většina neúspěšných kandidátů, aby jejich voliči podpořili toho, kdo postoupí se Zemanem, bude pro současného prezidenta důležité, aby ho v prvém kole volily aspoň dvě pětiny voličů, pokud ne více.

Funkční období prezidenta Zemana se chýlí ke konci. Jak ho hodnotíte?

Domnívám se, že kdyby před pěti lety zvítězil místo Miloše Zemana Karel Schwarzenberg, měli bychom už nyní potíže s vysokými počty migrantů na našem území, byli bychom považováni za vazala ať už Německa, anebo USA a z Česka by zbyl jen polozapomenutý geografický pojem. Patrně bychom opět hostili posádky spřátelených armád, které by na hranicích vítal pan Kocáb. Při jakkoliv oprávněné kritice některých Zemanových názorů a výroků je nutno mít tyto detaily na paměti.

Výraznou osobností, která rozčeřila doposud klidnou debatu před prezidentskými volbami je Mirek Topolánek. Jak ho hodnotíte jako kandidáta a jakou má šanci?

To, že právě neúspěšný bývalý premiér kandiduje na funkci prezidenta ČR, považuji za projev neskutečné drzosti a nestydatosti.

Mirek Topolánek u nás prosadil v parlamentu Lisabonskou smlouvu, která zakotvuje společnou migrační politiku. Je v ní zakotven princip společné imigrační politiky, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni… Měli by to voliči při své volbě zohlednit?

Měli by toho zohlednit zdaleka nejen to. Měli by mu připomenout, jak energicky prosazoval se Sašou Vondrou a Martinem Bursíkem americký radar v Brdech, jak vyznamenával vrahy svázaných obětí, jak se znemožnil v Evropě pádem své vlády v době předsednictví EU. Zbytek mu jistě v pravý čas připomene Marek Dalík.   

Je to už evergreen, ale jak podle vás nakonec dopadne jednání ohledně vlády u nás? Vznikne nějaká koalice či tichá podpora?

U nás je možné naprosto všechno. Nevím, zda nakonec podpora pro vládu vznikne, ale doufám v to. Je třeba dát Andreji Babišovi příležitost, aby se buď proslavil, anebo znemožnil. Nepatřím ani mezi jeho nekritické stoupence, ani mezi jeho hysterické odpůrce. Prostě ať ukáže, čo vie. Nejsou na místě obavy, že své funkce zneužije. Co chcete ještě zneužít po vládách pánů Nečase či již zmíněného Topolánka, po hospodaření Miroslava Kalouska, po ekologické osvětě Kateřiny Jacques a po budování armády Vlastou Parkanovou. V každém případě je třeba už přestat s dnes tak módním zvykem  neuznávání výsledků  demokratických voleb. Takový postoj je pro fungování demokracie stokrát horší, než to, co může Babiš v úřadě napáchat v případě, že není tak dobrý, jak si myslí.  

V Senátu neprošla novela Ústavy zakotvující právo občanů držet zbraň. Co tomu říkáte?

Vývoj v Evropě se lišil od vývoje v USA mimo jiné tím, že zbraně byly staženy už v 18. století od měšťanů a sedláků do kasáren. Je otázka, zda je správné, že chceme najednou kopírovat v této věci Ameriku. Je u nás skutečně více nebezpečno, než bylo v 18. století? Pokud bude pokračovat migrační krize a pokud zůstanou hranice Evropy i Česka volně průchozí, obávám se, že nám nepomůže ani to, když budeme všichni chodit ověšeni bambitkami a po kapsách nosit odjištěné granáty.

A co očekáváte ohledně směrnice Bruselu o zbraních? A jak se tedy máme bránit?

Ve středověku se lidé bránili městskými bránami a hradními valy. S nástupem moderní doby přešli k ochraně hranic celých národních států. Ve středověku takové hranice neexistovaly, protože se lidé bránili lokálně. Hradby už dávno neexistují a my rušíme státní hranice a nestrážíme řádně  vnější hranice Evropy. Když lidem v této situaci zbraně nedáte, budou snadno zranitelní. Když jim je povolíte, může se stát, že se pozabíjejí navzájem ve snaze každý sám sebe co nejlépe a pokud možno preventivně ochránit. Je zvláštní, že ve společnosti, která rozvíjí dělbu práce mnohdy až do nesmyslných detailů, přestává platit dělba práce na ty, kdo druhé chrání, a na ty, kdo jsou chráněni. Vypovídá to o těžké anomálii v dnešním stavu společnosti.

Již jsme hovořili o tom, že jsme hospodářskou kolonií Německa či Západu. Lze se případně z tohoto postavení nějak vymanit?

Bude to mnohem obtížnější, než se do takového postavení dostat. Jeden z europoslanců za stranu Marine Le Penové se na nedávném zasedání výboru pro sociální otázky otevřeně zeptal: „Proč si vlastně, milí kolegové ze střední a východní Evropy, myslíte, že má někdo zájem, abyste vyspělostí své ekonomiky a svou životní úrovní dohnali Západ?“ Na tuto jednoduchou otázku nedokázal nikdo odpovědět.

Světově známý historik Emmnauel  Wallerstein ukázal, že kapitalismus všude na zeměkouli funguje tak, že vytváří prosperující jádro a závislou periferii. Neznám žádnou ekonomickou, politologickou či sociologickou studii, která by prokazovala, že v případě Evropské unie tento železný zákon kapitalismu neplatí. Empirická fakta naopak prokazují, že platí i pro Evropu. Logicky jsou z této situace jen dvě možná východiska. Můžeme se snažit připojit se k centru a spolu s ním profitovat na úkor závislé periferie. Anebo se můžeme snažit z EU vystoupit a riskovat sankce, které způsobí, že na tom budeme hůře, než když jsme byli ještě periferií. Němci říkají takovému výběru volba mezi morem a cholerou. Celkově se z pochopitelných důvodů málo mluví o tom, že i svobodná volba může být volbou mezi morem a cholerou.

ČSÚ informoval, že od ledna do konce září se narodilo 85 669 dětí. Podíl těch, které se narodily mimo manželství, vzrostl na 48,9 procenta. Sňatků bylo od ledna do konce září uzavřeno 45 596, rozvodů proběhlo téměř 19 tisíc. To svědčí o krizi tradiční rodiny, jež se mimo jiné odráží i v nízké natalitě původní české populace. Měl by stát ekonomicky i společensky více ochraňovat a podporovat rodiny? Případně jak?

Ta čísla jsou podobná pro většinu zemí Evropy. Dnes je v kurzu říkat, že demografické problémy vyřeší vlna migrace. Je to nesmysl. Tato vlna povede z demografického hlediska jen k tomu, že za pár desetiletí bychom se stali zemí stárnoucích migrantů. Chtít omladit populaci přílivem mladých z jiných zemí a kontinentů je v podstatě formou letadlové hry. Může fungovat jen tak dlouho, dokud se najdou stále noví a noví zájemci. Po čase musí každá letadlová hra už ze své povahy krachnout. Směřování ke krachu letadlové hry je oficiální politikou současného vedení EU. Jazykem diplomacie si troufám říci, že taková strategie není možná nejracionálnější. Ale zpět k vaší otázce. Podpora rodin s malými dětmi by měla být na prvním místě sociální politiky zodpovědné vlády. Stagnace obyvatelstva či jeho mírný úbytek není ovšem zase špatnou zprávou pro ekologii. A v době, kdy hrozí, že ekonomika  v důsledku digitalizace a robotizace bude výkonnější i s mnohem menším počtem lidí, to není špatná zpráva ani pro budoucnost důchodového systému.