Svět – především ten západní – prochází velkými změnami. Jednak společenskými, pro něž je příznačné upřednostňování nejrůznějších menšin, jednak technologickými, vyvolanými klimatickými hrozbami, které mají být v rámci Zelené dohody pro Evropu šetrné pro životní prostředí. Jde pro lidstvo o přirozený vývoj a cestu správným směrem?

Dějiny lidstva jsou do značné míry odezvou a adaptací na velké přírodní katastrofy, jako jsou sopky či meteority, a zejména klimatické změny. Je to vždy velká výzva, která prověřuje sílu a výkonnost nejen jednotlivých institucí, ale i odolnost společnosti jako celku. Typickým příkladem je sedmnácté století, kdy vrcholila malá doba ledová, která zapříčinila neúrodu, hladomor a epidemie.

Hladem a nemocemi tehdy zemřelo půl milionu lidí, což znamenalo, že etnikum se ocitlo na pokraji zániku a vzhledem k počtu obyvatel šlo o dvakrát větší ztráty, než evropské země utrpěly během první světové války. I dnes přichází éra velkého přehodnocování světa zrozeného v průběhu osmnáctého a devatenáctého století.

V čem přehodnocování tehdejšího světa především spočívá?

Západ přichází o své vůdčí postavení, ovšem je sporné, kdo a do jaké míry je schopen tyto evropské společnosti plnohodnotně nahradit, protože západní civilizace se na svoji úlohu vůdčí síly, která přivedla svět do moderního věku, připravovala celá staletí. Vytvořila si sice specifickou mentalitu demokracie a svobody, ale jistá nevyzpytatelnost zůstala s ohledem na to, co v konkrétní situaci vznikne, což se promítá do nejrůznějších neomarxistických tendencí dneška.

Zažili jsme náležitý kosmopolitní západní svět, ale nedokážeme si představit světoobčanský svět čínský, indický, arabský nebo africký a už vůbec ne pod taktovkou islámu. Stačí si vzpomenout na polovinu patnáctého století, kdy Konstantinopol padl do rukou osmanských Turků, a tak ukončil existenci tisícileté Byzantské říše tehdejšího křesťanského světa.

Obzvlášť poslední zmíněná možnost pod taktovkou islámu je stěží představitelná. Jaká civilizace může být dlouhodobě úspěšná?

Připomeňme si zákonitosti, kterými jsou všechny civilizace charakterizovány. Jedna z nich říká, že každá civilizace je úspěšná tak, jak se dokáže přizpůsobit vnějším podmínkám, čemuž se říká resilience. V případě starého Egypta, který trval tisíce let, máme několik období, kdy se skokově proměnilo přírodní prostředí, a to mělo bezprostřední vliv na úroveň této civilizace. Třeba snížení nilských záplav vedlo k tomu, že byla malá úroda, vedoucí k nízkým daním, takže scházela energie udržet tehdejší státní „komplexitu“ dostatečně funkční.

Dále se ví, že každá civilizace je limitována svými energetickými zdroji, ať už uvažujeme uhlí, naftu nebo i vodu či lidský potenciál, takže archeologie dlouhých časových sledů, kdy analyzujeme a interpretujeme průběh nějakého procesu v celé jeho šíři, z ní vytváří i jakousi strategickou vědu dneška. Takže to, s čím se Egypt musel vyrovnávat, a také to, co zažíváme my, je srovnatelné, kdy se snižujícími se zdroji vzrostla legitimita honorace a její bohatství. Byl to vlastně tzv. Herakleitův zákon, který říká, že přesně ty faktory, které zpočátku přivádějí vývoj k vrcholu, se nakonec stanou důvodem jeho kolapsu. Mimo jiné je to i nárůst státního aparátu, který je ze začátku důležitým produktivně-růstovým jevem, nakonec se ale stane brzdou, protože od určitého momentu začne víc spotřebovávat než produkovat. Koneckonců naskýtá se otázka, zda je lépe snažit se pracně a nákladně „poručit větru a dešti“, nebo se mu naučit přizpůsobit tak, jak to dělaly předchozí generace.