Nedávno jsme oslavili sté výročí vzniku Československa. K jakým úvahám inspirovalo toto jubileum vás?

Po sto letech se rozloha republiky scvrkla na polovinu a žije v ní o tři miliony lidí méně. V roce 1921 se osm milionů občanů hlásilo k římskokatolické církvi a půl milionu k husitské odnoži, kterou po válce založili reformní katolíci. V roce 2011 poklesl počet římských katolíků na pouhý milion a husité jen na několik desítek tisíc. Co se stalo, ztratili lidé víru, pocit pospolitosti nebo demokratičnosti? Vraťme se však až k odkazu Rakouska-Uherska, kdy tzv. Prosincová ústava z roku 1867 je stále považována za jednu z nejliberálnějších ústav své doby. Císař Karel, který se v roce 1916 ujal vlády po už stařičkém mocnáři Františku Josefovi, dokonce vyvolal velké naděje českých příznivců monarchie. V podstatě měl ještě možnost obnovit českou státnost a nechat se korunovat českým králem, naneštěstí zklamal, když se tehdy pod pohrůžkou Německa vzdal možnosti nastolení míru. Staré Rakousko byl stát, který přežíval z českých daní, byly zde dvě třetiny tehdejšího průmyslu, a tak vytvářené hodnoty se většinou investovaly jinde, třeba na velkorysou přestavbu Vídně.

Bohužel, národy Rakouska-Uherska necítily společnou identitu, takže by ani společně nebojovaly, a tak si monarchie tak trochu nevěděla rady sama se sebou. T. G. Masaryk chtěl celkem přirozeně pokračovat v téměř tisícileté tradici našeho království, ale když se nepodařilo najít vhodného pretendenta na český trůn, když se v Rusku vytvořila silná armáda legionářů, která ale neměla svoji vlastní státnost, tak začal uvažovat o republikánském zřízení. Své následné zvolení prezidentem přijal spíše jako nouzové řešení a čestnou službu, i když se později nezdráhal mluvit do práce i členům vlády. Republika dokonce vznikla spontánně srocením lidu, který se dozvěděl o porážce monarchie. První předseda vlády Karel Kramář měl dokonce vizi monarchie vedené ruským velkoknížetem.

Následně vzniklo mnoho forem vlád, odplynulo období fašismu a komunismu, kdy se volila například Národní fronta a kdy se vládlo a nevládlo, ale kdy lidé postupně ztráceli víru. Vzplanutí nadšení odeznělo i v roce 1968 a 1989, ale přineslo spíše bezradnost z důsledků nejprve invaze tanků a pak z rozpaků ukončení bolševické nadvlády bez potrestání viníků.

Jak vypadá vašima očima stát, který tu máme dnes?

Dnes se nikdo nemůže tvářit, že nastolená demokracie je perfektní, nebo že musí být schopná všechno obstarat, ale dříve si lidé uchovávali určité vyznání, pocit společného přesvědčení, které dnešku asi chybí. Jak už bylo mnohokrát řečeno, demokracie je špatná forma vlády, vždy si ponechala formu totality většiny vůči jednotlivcům, ale bohužel zatím neexistuje nic lepšího.

Problémem naší současnosti není to, že by demokracie fungovala hůře než v první republice či že by dokonce selhávala. Problémem je nepochopení jejího fungování, a to jak u politiků, tak u veřejnosti a zejména u médií. Politici nechápou, že demokracie jim nedává neomezenou moc, a že svěřit někomu neomezenou moc není účelem demokratických voleb, a ani udělení privilegia si jen tak zalenošit v parlamentu.