Už je to pět a půl roku od chvíle, co jste ve volbách porazila kandidáta ODS Tomáše Töpfera a nynějšího předsedu Strany zelených Petra Štěpánka a stala se senátorkou. Učinil za tu dobu podle vás Senát něco, čím by prokázal oprávněnost své existence a odrazil útoky těch, co volají po jeho zrušení?

Všimněte si, že cítí-li politici nebo občané ohrožení ústavního pořádku, ať už nějakou osobou, nebo návrhem ústavního zákona, začne se ihned mluvit a psát o Senátu. Význam Senátu vzrostl s přímou volbou prezidenta. Prezident nevzešel z rozhodnutí politických stran, ale má nově mandát od lidí. Došlo k jistému vychýlení v systému. Politické strany na něj v novém systému přímé volby naopak útočí – neříkám, zda oprávněně, nebo ne. Institucí, která podává žalobu na prezidenta, je opět Senát. Senát může projednávat ústavní žalobu na prezidenta a tuto žalobu podává k Ústavnímu soudu. Senát je tak pojistkou proti prezidentovi i pro prezidenta. Když Senát zamítne návrh změny ústavního zákona, jeho projednávání tím končí, změna se nekoná, protože v případě ústavního zákona je nutný souhlas Senátu.

Senát je paradoxně blíže občanům než Poslanecká sněmovna. Kdykoli občané shledají problém, obracejí se na něj s peticemi nebo s návrhy na veřejné slyšení – ne na Sněmovnu, ale na Senát. Bylo by to dlouhé, kdybych měla všechna veřejná slyšení a petice jmenovat. Jen v roce 2017 jsme jich měli 22, letos už jedenáct. A jsou to vážná témata od ohrožení přístupu 140 tisíc lidí k vodě přes životně nutnou stavbu dálnice D43, názory občanů na dvouleté děti ve školkách až po novelu zákona upravujícího držení zbraní. Stalo se možná již určitým klišé, že Senát je pojistkou, která má zajistit, aby přijaté zákony byly co nejvíce v souladu s tím, co společnost potřebuje. Mohla bych z poslední doby uvést příklady důležitých zákonů o rozpočtovém určení daní, registru smluv nebo kontrole veřejných financí, kdy Senát návrhy těchto zákonů korigoval a navrhl v nich konkrétní změny. Senát splnil svou roli také v době, kdy Poslanecká sněmovna byla nefunkční a bylo nezbytné schválit důležité zákony prostřednictvím zákonných opatření. Například v roce 2013 jsme schválili změny daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva nebo o změně daní z nabytí nemovitých věcí. Někdo může tyto kroky považovat za „maličkosti“, ale ve své podstatě jde o podporu funkčnosti celého legislativního procesu. Mně to přijde, jako by Senát byl právě pro svoje pravomoci a vliv trnem v oku těch, kterým kazí jejich plány, ať se to týká plánů na nové zákony, nebo plánů politických.

Senát je ústavní institucí, které lidé dlouhodobě nejméně důvěřují. Čím je nedůvěra u veřejnosti způsobena, a pokud na to přijde mezi senátory řeč, jsou nějaké nápady, jak tuto nelichotivou skutečnost změnit?

Senátoři jsou stejně jako prezident zvoleni přímo. Jsou to tedy oni, kdo požívá důvěry občanů. Senát je proto z logiky věci plný známých osobností, které si veřejnost získaly svojí erudicí, odborností, veřejným vystupováním. Důvěra v Senát je ve skutečnosti důvěra v senátory. Je to jiná instituce než Sněmovna, kde se projevuje naopak důvěra v politické strany. Problém vidím především v malé informovanosti o tom, co práce senátora obnáší. Důležitost práce senátorů na celostátní úrovni jsem již uvedla. Senátoři ale působí i ve svých volebních obvodech. Ukáži to na příkladu kauzy, kterou se už léta, coby senátorka, zabývám. Jde o problém obyvatel Prahy 4 – Spořilova a jejich nekonečného trápení s projíždějícími kamiony. Sama jsem tento problém přenesla na půdu Senátu, zorganizovala jsem veřejné slyšení, spolupracovala jsem s petenty, přijímala a projednávala petice, jednala jsem se všemi ministry dopravy, s magistrátem, s obcí. Soustavně spolupracuji s občany, občanskými spolky. K závěru, že je nutno nastolit razantní a velmi nepopulární řešení, které mě může postavit proti některým zájmovým i politickým skupinám, jsem dospěla letos v lednu poté, co jsem přes veřejná prohlášení zaregistrovala pokus problém opět rozmělnit několika stavbami, přičemž ta nejdůležitější – dokončení okruhu 511 byla vyškrtnuta z vládních priorit! A takových problémů řeším já, ale i mnozí moji kolegové spousty. Jen se o nich ve veřejnosti prostě málo ví.

Volby do Senátu se těší velkému zájmu veřejnosti jen v prvním kole, pokud jsou spojeny s komunálními, případně krajskými volbami, ale ve druhém kole bývá už tradičně účast velmi chabá. Za jak reálnou považujete změnu dvoukolové volby na jednokolovou, od níž si zastánci slibují větší zájem voličů i zefektivnění voleb, a který z uvažovaných modelů – australský, neboli preferenční, či systém relativní většiny britského typu – považujete za vhodnější?

Podle mne změna není nutná, ale souhlasila bych s jednokolovou volbou a systémem vítěz bere vše. Druhé kolo bývá krom nezájmu často poznamenáno kalkulem či politickými hrátkami typu všichni proti někomu. Nyní v Senátu projednáváme nový způsob voleb a zdá se, že vhodný by byl australský systém s omezeným počtem preferenčních hlasů. O zmiňovaných modelech je třeba dál vést diskusi. A to nejen v Senátu, ale možná mezi odborníky a také v širší veřejnosti.