Pane Provode, v 90. letech jste se stal velmi významným a váženým podnikatelem. Počátky Vašeho podnikání ale prý byly v takzvaném „veksl“ průmyslu. Můžete to uvést nějak na pravou míru?
Téměř historicky známé a ve všech pádech skloňované slovo „veksláctví“, to je slovo, které se velmi často před rokem 1989 používalo v souvislosti s pouličním prodejem bonů a valut. Před prodejnami Tuzex postávali muži se žvýkačkou v ústech, v nových džínách, z nichž často ze zadní kapsy vykukoval hřeben a také byli oděni v černé či hnědé kožené bundičce a tvářili se hrozně tajemně, až konspirativně, když lidem na ulici cedili nenápadně skrze zuby: „Bony, chceš bony?“ Já jsem nikdy u žádného Tuzexu ale nestál, nikdy jsem neprodával tuzexové poukázky a ani jsem nikdy nepostával před směnárnami. Obchodoval jsem diskrétně v ústraní, bez přítomnosti nezúčastněných pohledů, hlavně se spotřební elektronikou. A ani se nedomnívám, že bych se po sametu stal podnikatelem, kterého je možno označovat přívlastkem „významný“. Prodával jsem ve velkoobchodě potraviny, roční obrat byl sice velmi slušný, přesto ale takovýchto podnikatelů byly v republice tisíce, spíše desetitisíce. To je ale již dávná historie. Od roku 1994 jsem zaměstnanec. Ve společnosti, která se spoluúčastí státu provozovala rekreační středisko Vystrkov na Orlíku, jsem byl 15 let zaměstnán v pozici předsedy představenstva. Samozřejmě vím o tom, že mne mnohá média – včetně Parlamentních listů - stále z jakési setrvačnosti spojují s podnikáním, skutečnost je ale jiná.

Vraťme se tedy k tomu, s jakým artiklem jste obchodoval před revolucí? Byly to třeba i digitální hodinky?    
Ano. Digitální hodinky zaujímaly více jak 90 procent celkového obratu. Do Čech si pro extrémně levné hodinky jezdili i tehdejší stínoví obchodníci z jiných zemí. A v Čechách nosili na ruce digitální hodinky téměř všichni. Mladí i důchodci. Ženy i muži. Byla to neuvěřitelně úderná móda. Skoro každý chtěl ten elektronický krystalem řízený zázrak na své ruce mít. Nikdo si je ale nekoupil v kamenném obchodě prodejen Klenoty, kde stály více jak 4000 Kč. Např. dámské kožené a dámské na řetízku jsem na vrcholu digitálkové éry prodával za 65 korun a sedmimelodiový alarm za stovku. Kluci, kteří se mnou začali hodinky prodávat, když mi bylo necelých dvacet, a odebírali ode mne někdy tři, jindy třeba pět kusů, tak za těch deset let, než mne policie „ulovila“, ekonomicky natolik posílili, že v době, kdy mi bylo o deset let později už třicet, tak již ode mne kupovali celé transporty, třeba 14 000 kusů najednou. Bývalí dělníci bez osobních aut se v průběhu deseti let stali majiteli nejen luxusních aut. Komu by taková proměna neimponovala?

Veškeré zboží, které chybělo na pultech, zajišťoval v té době černý trh, takže nakonec měl stejně každý vše, co potřeboval. Digitální hodinky, dovezené evidentně bez cla, měli na své ruce i policisti, i soudci. Nosila je skutečně celá republika. Nejvíc jsem se zasmál – v duchu, když jeden z četníků, který po mně šel velmi ostře, kdy mě po zatčení doma odvážel na služebnu policejní světlou volhou, měl na ruce právě hodinky „PROFI“, které jsem nechal vyrobit na přání svého známého, jehož jméno začínalo na slabiku FI. Pan FI... si totiž přál, aby na těch hodinkách byla zkratka jeho i mého jména. Tato dodávka se skládala možná z 22 tisíc kusů, ty se následně rozprodaly po Praze a možná po celé republice a jedny z nich si zmíněný policista prokazatelně někde v koutě koupil. Byla to kuriozní situace, ale setkal jsem se s ní. Na každém kusu prodaných hodinek jsem zpočátku měl zisk tak 15, 20 korun. To bylo ale velmi slušné při tom množství, kolik se jich prodalo.

Musím ale znovu zopakovat, že vekslákem, který postával někde před Tuzexem, jsem opravdu nikdy nebyl. Já jsem se zabýval, jak už jsem uvedl, spíš prvotním obchodem a dodávkami ve větším objemu. O tom se za socialismu samozřejmě moc nemluvilo, i když muselo být jasné, že to někde na počátku v takovýchto objemech fungovat musí. Minimálně to ale – na rozdíl od běžného tuzexového vekslu – žádné pojmenování známé pro širokou veřejnost nemělo.

Dobře, ale i digitální hodinky v určitém období trh zasytily....
Ano, a pak po digitálních hodinkách vypukla éra walkmanů. Většina lidí, podílejících se na šedé ekonomice socialismu, nosila úzkoprofilové zboží většinou v nějaké nenápadné tašce. Na diskrétní předávání úzkoprofilového zboží byli Čechoslováci skuteční velmistři.

Měl jste tedy tehdy nějakou výjimku, která Vám umožnila mít živnost?
Ne, pracoval jsem v Chemoprojektu jako projektant, později jsem byl řadový pracovník družstva Meta, kde jsem byl zaměstnán jako programátor. Některá média se v textech o mně beze mne podivovala, jak jsem mohl jezdit za socialismu tak často na západ. Do svých třiceti let jsem byl na západě dvakrát. Na devizový příslib. Toto je realita. Mediální pravda s pravdou skutečnou bohužel nechodí vždy společnou cestou.

A kdy přišly problémy se zákonem?
Deset let fungovaly tyhle obchody naprosto spolehlivě. Pustil jsem se do ilegálního obchodování z naivní mladické přirozené tuposti, a to hned po maturitě v roce 1976, do roku 1986 to vycházelo. Až po deseti letech „sklapla klec“. Sám si teď říkám, že vůbec nechápu, jak je možné, že to prostě procházelo všemi různými kontrolními mechanismy tak dlouho.

Třeba jste měl důležité kontakty?
Neměl. Anebo spíš měl a neměl. Prostě jsem o nich tenkrát nevěděl. Je to složité. Abych byl konkrétnější – až po svém zatčení jsem zjistil, že jeden z dodavatelů je osobním přítelem spolkového prezidenta Richarda von Weizsackera, že dva vlídní pracovníci německých drah byli pracovníci Stassi atd.

Jak se vůbec kluk v komunistickém Československu po maturitě stal „podnikatelem“ v branži, o které se bavíme?
To byla životní náhoda, která mě přivedla na stopu spekulativního obchodování. Řečeno tehdejší terminologií, svedla mne na scestí mnohaletého páchání protisocialistického zločinu. Všechno ale zavinila naprosto nepatrná, dalo by se říci banální epizoda. Život nám mění minuty. Někdy vteřiny.