Pane doktore, podle vás je vládní plán zavřít školy, restaurace, zakázat prodej alkoholu špatný. „O jeho epidemiologických dopadech lze pochybovat, osobně se domnívám, že se v něm spíše odrážejí osobní preference ministrů než objektivní fakta.“ Jenže zatím, pokud nechceme připustit úplný kolaps zdravotnictví, jiné řešení než omezování sociálních kontaktů nevidíme. Nebo o něm jen nevíme? A co máte konkrétně na mysli, když hovoříte o „osobních preferencích“ ministrů?

Nedovedu přesně vyhodnotit epidemiologickou hodnotu omezení restaurací a podobných zařízení, ale obávám se, že pro řadu občanů ponese výrazně symbolický význam a navíc se může stát zdrojem odporu vůči opatření jako celku, proti ministrovi, který ho vydal, vládě a v nejhorším případě vládnutí jako celku. Pokud jde o preference,  je to pouze mé podezření; dovolte vysvětlit. Celá řada rozhodnutí, která děláme, je provedena na základě individuálního dojmu a rozumové argumenty se dohledávají až ex post, pokud vůbec. Z pohledu dat, a ministr Prymula to sám uznává, nejsou restaurace největším rizikem (i když se za ně schovává mnoho jiných rizik), dokonce argumentuje tím, že mu jejich uzavření doporučili sociologové jako protiváhu uzavření škol, ale pak se ptám, jsou opatření skutečně řízena dle rizika nákazy nebo prostě dojmu?

Psal jste o tom, že řízení formou bouchnutí do stolu může fungovat jen na omezenou dobu. A pokud je nezbytné přijmout radikání opatření, tak pouze na kratší dobu, ta méně razantní mohou být udržována déle. „Neustále se musí sledovat, jak lidé na opatření reagují a jak velká je míra delikvence, tj. kolik jich ho obchází. Prosazování dlouhodobě udržitelných opatření je tanec mezi parametry. Představa některých politiků i novinářů o ‚ukázněných občanech‘ i o tom, že je občanům možné cokoli vnutit silou, je nejen naivní, ale přímo nebezpečná.“ Není ale tato krize období, kdy to prostě jinak nejde? Že skončil čas pro diskuse? A v čem vidíte nebezpečí představy o „ukázněných občanech“, když jde o epidemii?

Krize je nepochybně závažná, ale to, co se stalo, je, že velká část veřejnosti subjektivně tuto závažnost nevnímá. Tím pádem je obtížné udržet zásadní opatření, zvláště pokud je vláda často mění a zasahuje do již přijatých. Veřejnost opatřením nerozumí, nechápe jejich racionalitu a navíc některá (viz třeba zmíněné restaurace) zasahují do života velké části populace a jejich reálný přínos je sporný, může je chápat jako trest. Kombinace všech těchto faktorů vytváří stav, kdy může růst delikvence, tj. poměr lidí, kteří opatření ignorují. Občané jsou ukázněni, pokud vnímají jednoznačné riziko a autoritu, která je vede. Obávám se, že momentálně zde není ani jedno, byť ministr zdravotnictví by takovou autoritou rád byl a snaží se do ni stylizovat. Důsledkem je eroze autority jako takové, což se může výrazně vymstít nejen v dalších fázích této krize, ale v případných dalších, které teprve přijdou.