V NATO se vede debata o posílení obrany proti „agresivnímu Rusku“. Mluví se o zintenzivnění cvičení, o umístění některých vojsk ve východních státech EU. Také už probíhá posílení protiraketové obrany (Rumunsko) a v prvé řadě se všeobecně naléhá na země Severoatlantické aliance, aby zvýšily výdaje na obranu. Je tato aktivita opodstatněná? Jsou vztahy s Ruskem stále tak problematické, že je potřeba posilovat obranu na hranicích s ním?

Současné kroky NATO jsou podmíněny především žádostí samotných členských zemí, které tvoří východní křídlo Aliance. Vedení NATO by se možná k situaci chovalo celkem lhostejně, kdyby nyní nenaléhaly zejména pobaltské republiky i Polsko a v poslední době také Rumunsko. Tyto země se na základě svých historických zkušeností i současného stavu cítí v nebezpečí. Je to dáno také tím, že Rusko neuvěřitelným způsobem navýšilo za poslední léta, kdy je u moci Putin, svůj vojenský rozpočet. Je až dvojnásobný a ruský prezident má v plánu ho ještě zvýšit o 40 procent. Přitom ty výdaje se mají týkat útočného potenciálu, nikoliv obranné výzbroje, takže ministři obrany zemí sousedících s Ruskem jsou dost zneklidněni. A Putin ještě na vybudování raketových základen v Polsku a Rumunsku reagoval tak, že vlastní protiraketový štít chce vytvořit později, avšak nyní posílí zejména své úderné síly. Svou roli hrají také časté přelety ruských stíhaček nad územím pobaltských států, ohrožení letového provozu a posílení i námořních sil v této oblasti. To všechno dohromady znepokojuje obyvatele východních zemí NATO, a proto požádaly o podporu. Severoatlantická aliance pak požaduje po svých členech navýšení rozpočtů na zbrojení, aby došlo ke vhodné kombinaci bezpečnostních opatření. Ty výdaje jsou zatím u východoevropských spojenců velmi nízké, okolo 1 až 2 procent HDP, zatímco u mocností, jako je USA, Rusko nebo Čína dosahují až 10 procent státního rozpočtu.   

Chtěl bych také zdůraznit, že protiraketový štít, který se buduje v Polsku a Rumunsku, je schopen zachytit jen rakety středního doletu, nikoliv balistické střely. Používá techniku na kinetickém principu, to znamená, že ty letící rakety sestřelí-srazí, ale nedá se používat jako vyloženě útočná zbraň. A nebudou tam umístěné ani jaderné hlavice.    

V rámci diskuse nad tímto tématem napadají myšlenky, že bychom měli usilovat jak o stálé vojenské základny NATO, případně USA, na našem území, tak o umístění prvků americké protiraketové obrany u nás, což jsme dříve odmítli v případě radaru v Brdech. Podpořil byste takový návrh?

Obavy českých lidí, že po umístění radaru by se stali terčem ruských raket, jsou neopodstatněné. Protože, pokud by vypukla válka, vedla by se všemi prostředky, s nasazením strategického a taktického letectva i pozemních sil s konvenčními zbraněmi. Opuštění záměru na vybudování radarové stanice v Brdech považuji proto za chybu. Americké zařízení by pro nás jinak bylo spíše pojistkou bezpečnosti. Protože každý potenciální agresor si určitě rozmyslí zaútočit na zemi, kde je přítomná americká posádka. Já bych tedy vybudování radaru podpořil, ale problém nakonec nebyl ani v české vládě, ani v našich lidech. Prezident Obama po nástupu do Bílého domu, v rámci politiky vstřícnosti, tyto plány zrušil, chtěl ukázat „vlídnou tvář“. Teď po 6 až 7 letech se ukázalo, že tento přístup je nevhodný a Amerika se musí vrátit k myšlence rozmísťování základen ve východní Evropě na přímou žádost některých zemí.    

Českem podruhé projel vojenský konvoj americké armády. Ve Vyškově ho „vítali“ i odpůrci a válečný veterán oblečený ve slavnostní uniformě na projíždějící kolonu několikrát ukázal holý zadek. Zatkla ho policie a zahájila úkony pro podezření z přečinu výtržnictví. Měl by být potrestán? Anebo jde o legitimní způsob protestu v demokratické společnosti? Sám protestující se prý inspiroval u Pussy Riot.

Nechal bych ho tak s jeho formou protestu. Tady o legitimitu nejde, existují věci, které nejsou zakázány a mohou se provozovat, ale jsou mimo etický rámec. Srovnání s činy Pussy Riot však kulhá na všechny čtyři. Ony se programově svlékají či převlékají na svých uměleckých vystoupeních, o kterých si můžeme sice myslet své, ale nedělají to na ulici. Vůbec protestovat proti průjezdu konvoje je zrůdné, protože jede do Pobaltí, kde na něj čekají a chtějí ho. Navíc ti vojáci dostali rozkaz a sami nic neovlivní, takže to bylo zbytečné. Nicméně bych ho netrestal, i když překročil míru slušnosti. 

Jak se díváte na občasné návrhy na zrušení sankcí proti Rusku? Sdílíte všeobecné přesvědčení, že navzdory tomu, že Putin má obrovské hospodářské problémy, je i nadále schopen si držet podporu veřejnosti? A jaké události se dají v Rusku očekávat?

Při úvahách nad tématy ve vaší otázce bych se řídil názory ruských expertů. Ti očekávají, že Putin bude projevovat stále větší agresivitu vůči svým oponentům. Jelikož on jiné možnosti moc nemá. Nemůže se pochlubit skvělými ekonomickými výsledky. To dočasné zvýšení životní úrovně začátkem tisíciletí bylo, jak nyní vidíme, na 100 procent způsobeno exportem surovin. Žádné jiné vývozy pokročilých technologií nebo výrobků, kromě zbraní, se nekonaly. Za Medveděva se rozjely projekty na vytvoření ruského „silikonového údolí“ ve Skolkovu nebo s gigantickými středisky nanotechnologií, ale všechno to postupně zkrachovalo.

Tedy, když se hospodářské úspěchy nedostavují a velké výdaje se vkládají do modernizace a rozvoje armády, tak si ti experti logicky vyvozují, že může docházet k přípravám bleskových válek nebo hybridních konfliktů, například proti Gruzii, Kazachstánu nebo Estonsku, tedy zemím, v nichž žije početná ruská menšina. Tuto agresivitu očekávají odpůrci Putinova režimu i jeho příznivci. Ti posledně jmenovaní ale už pod jiným pojmenováním, když tvrdí, že ruská vláda je konzistentní, má podporu svých obyvatel a může tedy obnovit svoji velikost, podobně jako v dobách SSSR. Tedy jedni se děsí nárůstu ruské agresivity, druzí ho toužebně očekávají.     

Rakouské prezidentské volby nakonec těsně vyhrál exšéf Zelených Alexander Van der Bellen. Přesto jde o historický úspěch tamních Svobodných. Jak může pokračovat trend růstu dalších podobných stran v Evropě (Alternativa pro Německo, francouzská Národní fronta, atd.)?

Vůbec nepochybuji, že trend, který byl naznačen v Rakousku, bude pokračovat dále, jelikož je to dnes celoevropský problém. Jediné, co Evropa s tím umí udělat, je spojování ostatních sil v druhých kolech různých voleb. Takový muster už byl nastolen ve Francii, kdy pravicový nebo socialistický kandidát dostal pak hlasy všech ostatních demokratických stran. V Rakousku to proběhlo podobně. I když tamní „úspěšný“ výsledek je velmi relativní. Nový rakouský prezident Alexander van der Bellen byl dříve komunista, teprve potom vstoupil do strany Zelených. Nevím, nakolik se vzdal svých idejí, ale hlasovat pro takového kandidáta jen proto, že není nacionalista, je dost bezútěšné. Včerejší komunisté, kteří od války v těchto zemích nevládli, se tak dostávají do předních politických pozic zadními dvířky, protože Evropa neví, co si počít s nacionalismem. Správným řešením by však bylo postavit takovou demokratickou alternativu, aby lidé nemuseli volit mezi Stalinem a Hitlerem.

Turecko opakuje hrozby, že v případě nezrušení vízového styku pustí do Evropy migrační vlnu. Jak postupovat – dát Erdoganovi, co chce, nebo opevnit řeckou či makedonskou hranici?

Evropa měla zvolit vůči Erdoganovi zcela jiný postup, čehož však není vůbec schopná. Vždyť ona mu vložila nátlakovou páku proti ní samé dobrovolně do ruky. Přece mohla místo toho udělat restriktivní opatření na hranicích a změnit azylový zákon. Pokud Evropa nechce tyto kroky zavést, ani o nich uvažovat, potom hledá náhražková řešení, což teď znamená zaplatit Turecku, aby uprchlíky nepouštělo. To jen ukazuje, jak je evropská imigrační politika vrcholně pokrytecká. Oni přece nejprve otevřeli hranice, aby těm lidem pomohli a teď je jejím hlavním opatřením dohoda s Tureckem, které je má u sebe zavřít. A všichni víme, že Turci je určitě neudělají šťastnými, ale to už nikomu nevadí, protože to Evropa neuvidí.

Přitom na změně poměrů v Turecku k horšímu má velkou vinu právě Evropa, která tam záměrně pozměnila postavení armády, jež tam fungovala jako pojistka demokracie. Moc v zemi byla fakticky uzmuta neutrální armádě a předána ideologickým skupinám, a tak nejprve k moci přišli umírnění islamisté a nyní už méně umírnění islamisté. Této vládě svěřila Evropa ochranu svých jižních hranic. A dopady toho se nám vrátily.

Stejná kancléřka Merkelová, která všem tvrdila, že jsou uprchlíci v Německu vítáni, teď jezdí do Turecka poníženě prosit Erdogana, aby je do Evropy nepouštěl. Z toho je vidět, jak to turecký prezident „šikovně“ udělal. Nejprve Evropu vystrašil přívalem migrantů, které do ní pouštěl, a teď si může diktovat podmínky. Evropa pak pokorně přijala roli vydíraného kontinentu.     

Dalším velkým problémem může být migrace z afrických zemí vedoucí přes Itálii. V Libyi je připraveno na cestu do Evropy milion lidí, další utíkají už i z Egypta. Jak tomu čelit? Komu máme pomáhat a komu ne? Nakolik je v našich silách pomáhat v místě a řešit situaci přímo v Africe, aby lidé neměli důvod utíkat? Generál Jiří Šedivý pak například navrhuje, že bude nutné udělat nezbytné kroky v Libyi a migranty tam vracet zpátky i za pomoci vojenských plavidel. Je to jeden z možných scénářů?

Mě na politice Evropy zaráží, že ji není schopna dělat komplexně. To není přece jen o tom říkat hezká slova, že nešťastní uprchlíci musí najít novou domovinu. Já bych proto s názorem pana generála Šedivého souhlasil, ale krom síly by se musel připravit i celý další komplex následných opatření – diplomatických, ekonomických i vojenských. V tom musí být zahrnuty také investice, které by se uplatňovaly ve smyslu hesla „pomáhat k sebepomoci“. Tedy dát rybáři na břehu řeky udici, ale rybu si už musí chytit sám. A pokud si ji pak nechytí, je to jeho problém. V minulosti totiž končily evropské peníze většinou v rukách diktátorů.

Vůbec by to chtělo revidovat způsob evropské pomoci Africe a především tam zavést bezpečné zóny, například v Tunisu, Libyi či Čadu, které by chránili evropští vojáci. Tam by mohli být soustřeďováni běženci, kde by se jim pomáhalo s jejich problémy a pak by mohli být posíláni zpět do svých zemí. Bylo by to určitě lepší řešení, než zase financovat určitou vládní elitu v Libyi, která jim stejně nijak významně nepomůže.