Když se dívám na vaše obrazy, je to samý Hitler. Tady Hitlerek, tam Hitler telefonující, támhle Hitler bubnující na rozpůlené pomeranče. Co vás na „führerovi“ tak fascinuje?

Kdysi jsem četl knížku Génius průměrnosti od Dušana Hamšíka. V té útlé knížečce charakterizoval Hitlera jako průměrného maloměšťáka, jako jsme my všichni. Hitler nicméně znal velmi dobře svou třídu a dokázal si s ní populisticky pohrávat. Většina lidí se o politiku moc nezajímá a i dneska se spíše nechá oblafnout kecama.

V roce 1989 jsem si jako student užil sametovou revoluci a viděl, jak rychle vycouvalo Občanské fórum z mocenských pozic a chytili se toho průměrní lidé. Ti, co za každého režimu přežijí, protože jsou kompatibilní a nekonfliktní. S takovými lidmi je třeba mít o demokracii neustále obavy.

Pro mě byl Václav Havel symbolem disidentství, přestože jsem se později na každém rohu dovídal pomluvy, že to byl ožrala a tak dále. Nicméně v závěsu za ním se objevil Václav Klaus, který říkal, že peníze nesmrdí, a že dobří umělci se uživí a ti špatní, ať jdou do prdele. O Zemanovi ani netřeba mluvit. Všechno špatně. V Ostravě to bylo zvlášť markantní. Sociální rozdíly vyhřezly a společnost si z komunistického marasmu přenesla ty špatné návyky do devadesátek.

A Hitler je opravdu učebnicový symbol manipulace s davem, s průměrnými lidmi, což se nicméně děje stále. Ve své průměrnosti byl nadprůměrný v tom, že si to uvědomoval a věděl, jak tahat za nitky. Znal své pappenheimské. Doba si ho stvořila a v současnosti, bohužel, žijeme v době velmi podobné.

Co soudíte o tom, jak je dnes Vladimir Putin přirovnáván právě k Hitlerovi a Ruská federace k německé třetí říši?

Koledují si o to přirovnání už dlouho. Jsou anachroničtí. Nicméně nic není tak úžasné, jak by se nám mohlo zdát. Když se začalo v devadesátých letech jezdit na Západ, pochopil jsem, že ten anglosaský altruismus je založen hlavně na utilitární doktríně. Někomu pomůžeme k demokracii, protože tam pak budeme moci podnikat a vydělávat. To je v komunistickém či totalitárním režimu velké riziko.  

Rusko, jak jsme viděli, otevřelo trh pro západní firmy, ale Putin si uvědomil, že to s tou demokracií a globalizací přehnal. Když ale jako běžný občan porovnám USA a Rusko, tak mi jsou stejně protivní Rusové jako Američané. Tyhle větší národy totiž trpí komplexem méněcennosti.

V USA vás poměřují tím, jaké máte schopnosti, abyste mohl přispět k jejich byznysu. V Rusku nevím, jak to je, protože jsem tam nikdy nebyl. Tam se mi nikdy moc nechtělo. Mám pár ruských kamarádů umělců a ti jsou většinou v opozici. Osobně považuji umělce za elitu, kteří v každém národě stojí mimo mainstream. Mimo tu masu, kterou Hitler zneužíval ke svým mocenským plánům.

Děláte z umělců „nadčlověky“ či lidi, co stojí mravně vysoko nad většinovou společností. Podle mě jste obětí vlastní pýchy...

Myslím, že ne. Umělci jsou často velmi chudí  a strádající lidé, protože se v těžce materiálních, monetárních či totalitárních režimech těžko uživí. Jsou to většinou vyděděnci, kteří tvoří z vlastního přesvědčení a mají dost pevná stanoviska, a takové většinová společnost špatně absorbuje.

Jsem Ostravák. Donedávna jsme tady neměli vysokou školu uměleckou. Byl tady „pajďák“ a Vysoká škola báňská. Říkali nám „železné srdce republiky“, ale byl to spíš pracovní tábor, lágr. Má rodina sem zčásti přišla z Brna za trest. Děda tam byl tajemníkem Československé strany lidové. Jeho dcera, mamka, si tedy odjela do Ostravy zlepšovat kádrový profil. Z otcovy strany šlo zase o chudé Poláky od Krakova, kteří sem přijeli na přelomu minulého století za prací.

Ostrava byla takovým „melting potem“ různých lidí, kteří někde zkrachovali, někam nepasovali a byli degradováni na pracovní sílu. Bylo to multikulturní město. Žila tady židovská, německá, polská, slovenská, balkánská a samozřejmě i česká komunita. Ti všichni dřeli na několik magnátů, co vlastnili ocelárny a doly.

Co podle vás vlastně „Vladolf Putler“, jak se ruskémum prezidentovi také přezdívá, vlastně chce?

Je paranoidní, za každým bukem vidí nepřítele, a nechce, aby Západ Rusko zmarginalizoval, jako všechny bývalé komunistické země, které byly pod vlivem Sovětského svazu. Všichni se máme lépe, nicméně globalismus straší. Nahradil kolonialismus. Nadnárodní společnosti prostě potřebují vyšší příjmy. Oni tomu říkají trvale udržitelný rozvoj. Já to chápu jako trvale udržitelný zisk. Musí expandovat, jinak by chcípli.

Slabinou kapitalismu je, že menšina nechce na své zisky čekat moc dlouho. Proto vyvolává krize, které vždy ožebračí většinu ve prospěch této menšiny. Nejbohatší se napakují, ubyde jich a přibude chudších a chudších a ještě chudších. Ostatně v pseudokomunistické Číně je to dobře vidět. Rodiče komunisté drží moc, aby jejich děti mohly dělat byznys.

Pojem komunismus tam, pravda, nabývá zcela nového významu. Nemyslíte si, že se některé pojmy, například levice a pravice, zcela vyprázdnily?

Totálně. To, co předvedli socani, když umožnili Zdeňku Bakalovi koupit za 7,4 miliardy OKD, bylo jako z učebnice korporativismu. Mimochodem, tak přišel i k těm bytům, kterých bylo zhruba čtyřiačtyřicet tisíc. Všechno to pak prodal za desetinásobek původní ceny.

Otec měl garáž u zdejší koksovny. Pracoval tam celý život. Pozemek patřil samozřejmě ke koksovně. Když zemřel, zdědil jsem ji a zjistil, že neplatím nájem Bakalovu OKD, ale bance, od které si půjčil dvě a půl miliardy a tak zastavil pozemek té nefungující koksovny. Byla tam kontaminovaná zemina do třiceti metrů a na ní dvacet garáží. Bakala za tento pozemek se zápornou hodnotou, protože vyčištění metru čtverečního pozemku stálo sedm tisíc korun, dostal tak šílený úvěr. Chápete tu absurditu. Ale tehdy to asi tak chodilo. Banka věděla, že je to levárna, ale peníze mu stejně půjčila. A takhle to podle mě bylo všude v bývalém „ostbloku“.

Je Zdeněk Bakala i po té době nejvíce nenáviděnou osobou v Ostravě?

Nejspíš ano. Tohle si lidi budou pamatovat celý život. Nicméně na Ostravsku se takhle chovalo více oligarchů. Třeba lidi Lakšmího Mittala, co vlastnil ArcelorMittal. Indové, co mu to hlídali, byli chlapíci bez skrupulí. Spisovatel Honza Balabán, dnes už po smrti, mi kdysi vyprávěl, jak se chovali k našincům. Dělal jim tlumočníka, takže u těch jednání byl. Ind si zavolal ředitele ocelárny. A řekl mu: „Překládej to doslova!“ A pak na českýho ředitele: „Ty zasranej smrade, kdykoliv tě můžu nahradit. Na tvoje místo čeká sto dalších. Bereš velký prachy, tak koukej z tý ocelárny vymačkat maximum, nebo půjdeš do hajzlu.“

Moc tomu nevěřím. Indové jsou velice slušní a pozitivně naladění lidé...

Balabán mi to říkal v hospodě při prvním pivu. A já mu věřím. Přesně takhle se tady ale chovali komunističtí funkcionáři, takže pro Ostravu se toho moc nezměnilo. Proto mi to fašounský korporativní myšlení nejde pořád z hlavy.

Jak vnímáte fakt, že Ostravák Jaromír Nohavica je stále „fackován“ za to, že v roce 2018 dostal od Putina Puškinovu medaili?

Znám Nohavicu osobně. Ta neustálá kritika už je trapná. Nohavica je trochu ješitný chlap, ale proč ne. Pro kdekoho by bylo legrační zajet si pro nějakou medaili do Moskvy. Přijde mi to spíš jako bizár. Putin podle mě v životě neslyšel ani jednu jeho písničku, a bylo jasný, že jde o politiku. Nejspíš mu to poradili nějací jeho agenti. Šlo o to, nasrat a rozeštvat Čechy, aby se hádali mezi sebou. A to se přesně stalo.

Hutka ho nesnáší, protože musel emigrovat a přišel o popularitu, kdežto Nohavica vyprodává haly. Zůstal v režimu, dul své písně a musel nějak vycházet s StB. Ostatně v Ostravě bylo na pět disidentů tři sta estébáků. Mimochodem, v seznamech StB jsem se taky našel. Pod přezdívkou Sud. A už mě měli v merku. Naštěstí si mě rozpracovali až v červnu 1989, a v listopadu to skartovali. Ani jsem se tehdy nedozvěděl, že mě sledují a chtějí vytěžovat. Nejspíš bych je poslal do p**i.

Volil jste koalici PirSTAN. Jak jste s jejím účinkováním ve vládní pětikoalici spokojen?

Jak všichni víme, tak se koaliční partneři ze STAN s Piráty dost zrádně vypořádali, podfoukli je. Nicméně je dobře, že šel Babiš od válu. Zavařil, co se dalo. Této vládě nechal miliardové dluhy. A ODS jede zase klausovskou politiku. To znamená, že obyčejní lidé zapláčou.

Piráti jsou stranou, alespoň v Ostravě, složenou z lidí kolem třicítky, čtyřicítky, kteří do toho podle mě šli s čistými úmysly. Žádný hrabání pod sebe. Jsou mezi nimi ambiciózní jedinci, ale v politice to je přednost. Bohužel je v české politice více těch bezcharakterních šíbrů.

Vedete ateliér nových médií na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity. Poslední otázkou přejdeme k umění a jeho odolnosti vůči historickým a ideologickým změnám. V roce 1962 zmizel obrovský Stalinův pomník. Někteří dnes namítají, že by to byl jako relikt své doby velký tahák na turisty. V roce 2020 zmizel pomník maršála Koněva. Názory kolem toho byly dost medializované. Stejný rok na sokl sochy Winstona Churchilla někdo nastříkal slova „Byl rasista. Black Lives Matter“. A na podstavci sochy Edvarda Beneše se záhy objevilo „Rasista, masový vrah“. Jak to, pane docente, vnímáte?

Mám pro takové veřejné umění dejme tomu dvě kritéria. Jedno je estetické a druhé symbolizující. To máte jako s filmy Leni Reifenstahlové. Byly krásné, fascinující, dobře udělané, nicméně zvrhlé, protože podporovaly zhůvěřilou ideologii nacismu. Za těch třicet let jsme si už mohli uvědomit, že nás Svaz neosvobodil nezištně. Obsadil nás a bral tuto zemi za svou. Chtěl prostě rozšířit svou ideologii. A symboly s ní spjaté netřeba hájit.