Na Ukrajině se podařilo dosáhnout dohody o oboustranném příměří jednáním mezi zástupci Kyjeva a proruskými radikály, které v Doněcku zprostředkuje Rusko a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Čemu přičítáte ten obrat, když až dosud Kyjev vyhlašoval, že s teroristy jednat nebude?

Samozřejmě to, co Kyjev říká, je věc jedna. To, co musí nakonec dělat, aby dosáhl urovnání sporu, je věc druhá. Je potřeba vidět, že za těmi veřejnými prohlášeními politiků, jež často bývají nasměrována k vlastnímu voličstvu nebo obyvatelstvu, je také řada diplomatických jednání za zavřenými dveřmi, která zcela evidentně vedou k tomu, že je potřeba s těmi separatisty jednat. Já schválně neříkám teroristy, ale separatisty. A přece není možné jenom říct, že vyhlásíme do pátku příměří, ale nebudeme s nikým vyjednávat. Takováto prohlášení nemohou vést k tomu, co je cílem, tedy k uklidnění situce.

V minulosti jsme také slýchali řadu různých prohlášení, že s teroristy se nevyjednává. Ale například bez vyjednávání se Sinn Féin, která byla politickou odnoží či politickým vůdcem Irské republikánké armády, bychom neměli dohody o Severním Irsku, tzv. Dohodu z Velkého pátku. Nebo Naváz Šaríf v Pákistánu také vyjednává s částí Tálibánu, byť armáda zahájila před měsícem rozsáhlé protiteroristické operace ve Vazíristánu a podobně. Takže jedna věc je, co se říká, a druhá věc je, co se dělá. A mě ten fakt, že se vyjednává, nepřekvapuje, protože je to jediná cesta, jak dosáhnout nějakého zklidnění situace.