Letošní rok je přední událostí válka na Ukrajině, kterou započalo Rusko pod názvem speciální operace. Kde podle vás tkví jablko celého sváru a kde příčiny, které vyústily až k tomuto konfliktu?

Je jen otázkou, jak hluboko do historie má cenu jít. V každé době se najde ono pověstné jablko sváru, které může potenciálně vyústit v konflikt. Není třeba chodit daleko, ale třeba na Osoblažsko, kde polští ozbrojení vojáci v roce 2020 obsadili kousek výsostného českého území a zabraňovali tam českým občanům ve svobodném pohybu. V roce 1945 tam obdobně stála československá armáda proti polské, dokud to Stalin nezarazil. Pokud vezmeme v úvahu logiku velmocí, kde jsou jedinými měřítky vlastní zájmy, potlačení konkurence, musíme bohužel připustit, že permanentně žijeme na sudu prachu. Je jen otázkou času, která z velmocí se bude cítit natolik silná, aby svoji nadvládu potvrdila, čímž je jiná natolik tlačená do kouta, že sáhne k jakémukoliv řešení, jen aby si svoji mocenskou pozici uhájila. Je to mechanismus moci. Velmoc bez moci není nic. Sousto pro silnější.

A to je zárodek konfliktu na Ukrajině. To byl i zárodek velkých válečných konfliktů předtím. Vůbec nezáleží na ideologii ani státním uspořádání. Politiku vedou demokracie i diktatury. Malé i velké. Ono pověstné Clausewitzovo, že válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky, stále platí. Neboť jak píše dál: … politický záměr je účelem, válka je prostředkem a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu.

Jaké poučení by si z tohoto konfliktu mělo vzít lidstvo do budoucna?

Není lidstvo, to je jen terminus technicus něco nazvat. Jde o masu lidí s miliardami zájmů často tak protichůdnými, že je název jen názvem. A to je základ toho, že poučení nebude. Můžeme klidně jít zpět o tisíciletí a časem zpět a zjistíme, kolik času lidé věnovali tomu, aby pojmenovávali válečné strasti své doby, utvářeli vznosné ideje ve víře, že už vědí, jak na to, že příště to bude jinak. Po strastech druhé světové války jsme došli až k Všeobecné deklaraci o lidských právech, ale lepšími jsme se nestali. My, lidé, možná ano, ale politika ne. Listinu lidských práv a svobod máme zakotvenou v ústavě, ale stát si přesto vytváří vlastní zákony a nařízení, jež těmto zásadám odporují, například omezování občanů v době covidu.

V poslední době v souvislosti s konfliktem na Ukrajině je omezované i právo na názor, kdy názor jiný, než má současný politický etsablishment na dění na Ukrajině, může vést k trestnímu stíhání. Notabene ministr vnitra, představitel strany, jejíž přední členové okrádali stát ve velkém, dokonce utvoří policejní útvar, který má sledovat odlišné názory, jakousi novodobou StB. Pozitivní ovšem je, jak dějinný vývoj ostatně potvrzuje, že se člověk nesmiřuje s tím, je-li potlačován ve svých přirozených právech, která jsou v něm od nepaměti zakódována a vzbouří se. A žádný specializovaný útvar to nezastaví. A to je to jediné poučení, které by si politici měli brát k srdci.

Ohledně ukončení války, uzavření míru, dohody, kompromisu nebo jakkoliv to nazveme, se vede bouřlivá diskuse. Ozývá se, že Ukrajina nemůže ustoupit diktátorovi, že má právo na vstup do EU, NATO či jinam, ale také že Ukrajina propásla šanci se dohodnout na začátku a nyní bude muset ustoupit, případně se vzdát části svého území. Taková slova se objevují i mezi zkušenými politiky a experty. Je vhodné po Ukrajincích uprostřed války žádat územní a jiné ústupky?

Chceme svobodné jednání od státu, který svobodně jednat nemůže, i kdyby chtěl. Ukrajina je už zcela v moci globální politiky. Na svoji vlastní nezávislou politiku může na dlouhá desetiletí zapomenout. Pro nás, malé státy ve střední Evropě, z toho vyplývá, že musíme mít sílu a odvahu jednat za sebe, dokud to ještě jde. Pokud to nedokážeme, čeká nás podobný osud jako Ukrajinu. Nemusíme zrovna válčit, ale pokud budeme zcela ve vleku globální politiky, i to se může stát. Srbsko je smutný příklad.

Každá válka jednou skončí jakousi mírovou smlouvou, i když Německo ji dodneška nemá. V podstatě je stále v područí vítězných mocností. O opětném sloučení nevyjednávalo Německo, ale vítězové, z nichž jeden, který měl největší zásluhu na porážce hitlerovského Německa, byl demokraticky vyšachovaný. I tam je možné hledat zárodek dnešního ukrajinského konfliktu. Nastalo mocenské vakuum. A plnilo se směrem na východ. Pro opětovné vyvážení budou ústupky nutné, a to směrem na západ na úkor bývalého sovětského ukrajinského území. Tak funguje velmocenská politika. A ukrajinský stát se bude muset podvolit. A je dost možné, že v zájmu udržení vlivu a zachování neuralgického bodu vůči Rusku bude i vnitrostátně a vojensky oslabená Ukrajina, která ztratí svůj význam pro svého spojence, zakomponovaná do jiného státního útvaru. Polsko si už brousí zuby. Jeho sen o rozloze území za časů polsko-litevského státu je zase o krůček napřed. Takový vojensky silný spojenec bude plnit to, co se chtělo od Ukrajiny. Tam to jenom nevyšlo.

Je podle vás možné, aby válka skončila do konce roku? Co by se muselo stát, aby tomu tak bylo?

Prognóz je jako máku. Včetně těch, které jedou v tónu propagandy studené války. Konflikt skončí, pokud bude jedna strana nucená žádat o vyjednávání. Jenomže nejde o klasický konflikt, kde obě strany rozhodují samy za sebe, ale o situaci, kde jedna strana konfliktu je jen nástrojem a nemůže sama za sebe rozhodnout. Kvůli sankcím konflikt ovšem zasáhl i do obchodní sféry, která má zpětný vliv na průběh ozbrojených akcí. Moderní zbraně a munice potřebují řadu specifických surovin, které nejsou kvůli sankcím na světovém trhu prostě k mání. Surovinově nezávislé Rusko je ve velké výhodě a spolu s Čínou, Indií a dalšími přátelsky nakloněnými státy může zcela zamezit vývoz surovin tolik potřebný pro zbrojařský průmysl Spojených států amerických. Mluví se například o antimonu. Válečné zásoby se vyprázdní, a co potom? Munice bude méně a méně. Ozbrojený střet zajde na úbytě a nezbude nic jiného než vyjednávání. A kde bude jednostranná výhoda, si lze domyslet. Taková strategie je časově náročná, ale hodně účinná. Záleží na intenzitě ozbrojených akcí. Do Vánoc možná.

Po roce 2014 uvalila Evropská unie kvůli anexi Krymu protiruské sankce, které od té doby stále – až dosud – prodlužovala. V roce 2022 začala válka na Ukrajině a Spojené státy, Evropa a některé další země přidaly protiruské sankce. Rusko ale stále pokračovalo ve svém tažení Ukrajinou, a tak se přidaly další a další sankce. Válka však stále trvá, proto Evropská unie připravuje již sedmý balíček sankcí. Sankce, sankce, sankce. Přiměje tento sedmý balíček Rusko, aby se z Ukrajiny stáhlo? Nebo to bude balíček desátý? Patnáctý? Kolik jich ještě bude potřeba? Je třeba vydržet, jak slýcháme?

To už je jako s těmi bábuškami, abych se držel aktuálního tématu. Sejmete jednu, objeví se druhá. Ale jedna, ta poslední, je vždy konečná. Kdyby to tak bylo se sankcemi! Spíše je to hrnečku vař, pokud se to nezastaví, jsme v té kaši ne po krk, ale až nad hlavu. Tragické je, že to odnáší Evropa. Nikdo další, pouze kontinentální Evropa, zejména malé státy. Zvláště my, kteří se vzdali vlastních průmyslových a surovinových výhod a zahraničních trhů. Výsledek je, že musíme žadonit o trochu surovin, abychom uhájili národní přežití. Vláda ovšem nečiní, aby ten trend obrátila, ale stará se o cizí válku. Pumpuje finanční prostředky do cizích zájmů, zatímco vlastní stát stále více zabředává do spirály zadluženosti.

Někteří komentátoři a odborníci připouštějí, že protiruské sankce ohrožují více Evropu než Rusko, protože Rusko své investice, export i import, směřuje tam, kde je zájem – Indie, Čína, Afrika a další země BRICS. Je fér, že tyto státy nakupují levný plyn a ropu, zatímco v Evropě – a v České republice obzvlášť – letí ceny nahoru? Je to naše daň za solidaritu s Ukrajinou?

Je poučné porovnat naši solidaritu s Ukrajinou se solidaritou USA, která vojensky udržuje Ukrajinu na nohou. Dostávají za svou solidaritu zaplaceno, a když už to vypadá, že je Ukrajina bez aktiv, nastoupí onen pověstný zákon o půjčce a pronájmu. Velká Británie v období, kdy stála proti Hitlerovi úplně sama, si musela zbrojní dodávky rovněž platit. Žádná solidarita. Padla na to veškerá britská aktiva v zahraničí, zlaté rezervy, pronájmy strategických základen v britském impériu na 99 let, průmyslové patenty, obchodní dohody a tak podobně. Poslední splátka byla vyrovnána v roce 2006.