Vrátil jste se z Ruska, kde jste byl v rámci pětasedmdesátiletého výročí bitvy u Kurska. Jaké dojmy jste si přivezl?

Rusku západní „sankce“ skutečně nadmíru prospívají. Cestami po místech gigantického výkonu Rudé armády – a pak zpátky do Moskvy – jsme ujeli minimálně tisíc kilometrů. Devět desetin těch silnic je v  lepším stavu než u nás. Lemuje je široký pruh s pečlivě stříhaným trávníkem. A to je oproti stavu ještě v minulém desetiletí změna naprosto zásadní. Nejen tam, ale i ve městech udeří do očí čistota a pořádek, nevídané i v řadě míst v centru Prahy. Sortiment v obchodech je s tím u nás přinejmenším srovnatelný. Tamní potraviny navíc neprošly „kastrací“, diktovanou buzerací Evropské komise. Chuť toho, co stojí na obalu, mají jako za našich dětských let. Přehlédnout nelze ani investiční boom – produkční i rezidenční povahy. „Mužů zákona“ není k vidění ani desetina stavu, běžného ve Francii, Německu i jiných západoevropských zemích.

Tohle vše je kolektivním dojmem dvou desítek Čechů, kteří do Kurska vyrazili. Komunisté jsme mezi nimi byli jen dva – europoslanec Jarda Kohlíček a já. Ze zemí, která nespadaly do SSSR, byla naše parta jediná. Ze Slovenska i řady jiných států dorazily aspoň pozdravné telegramy. Od nás se neráčila obtěžovat ani ambasáda. Třeba nám za to zase někoho povýší v NATO.           

Jak vnímáte určité rozmělňování významu Rudé armády za druhé světové války v západních médiích?

V českém podání to bývá ještě větší trapas. Kdo našel odvahu říci nahlas, co Kursk znamenal právě pro nás? Teprve po něm se fronta posouvala už jen západním směrem, Až pak bylo „jen“ otázkou času, kdy se svoboda vrátí i k nám. Krev Rudé armády je ve zvyku brát jako samozřejmou banalitu. Podobně jak nadživotní vypětí všech, kdo ji podporovali z týlu – včetně miliónů žen i dětí. Je to nemravná samovazba ducha. Co bere obloukem, je třeba nazvat pravým jménem. Rusko mělo kam ustoupit. Klidně až za Ural. Co by však, pokud by „válčilo“ jako „sladká Francie“, čekalo nás? „Konečné řešení české otázky“ bylo na pořadu hned poté, až „Třetí říše“ vyhraje i hlavněmi z našich zbrojovek. S masivní rasovou genocidou počítal i jeho scénář. Zkrotili by ho „liberálové“, neváhající podepsat mnichovský diktát? Už ten nás měl – píše v memoárech i Edvard Beneš – vydat Hitlerovi „na dlouhé desítky let“. O ničem z toho „mainstream“ ani nehlesne. O Rusku šíří podlé lži. Ve službách dnešní „straně války“. Od žvástů o „agresívní Moskvě“ – a Benešovi jako jejímu „agentovi“ – jsou často k nerozeznání.    

V úterý budete pořádat debatu nedaleko České Lípy o odsunu Čechů z pohraničí. Můžete nám o tématu prozradit trochu více...

Teď je v módě dělat z viníků oběti – a z jejich katů neviňátka. Dokonce i na téma, kdo koho „neprávem vyhnal“ od nás. Když se o „vyhnání Němců bez politických i morálních důvodů“ nechala slyšet i Angela Merkelová, uspořádali jsme protestní mítink před velvyslanectvím SRN. A jeho šéfovi předali výzvu spolkové kancléřce, aby si podobné úlety už příště odpustila. A raději se zasadila o přijetí zákona, trestajícího „sudeťáckou lež“ stejně, jako tu „osvětimskou“ postihují už platné německé paragrafy. Právě v Holanech na to navážeme proto, že se tam 28. srpna 1938, na den před 80 lety, konala největší společná česko-německá demonstrace proti fašismu a válce. Ke 30 tisícům účastníků v etnicky smíšeném pohraničí promluvil Bohumír Šmeral i němečtí antifašisté. Přes sto Čechů padlo za oběť henleinovskému teroru už pár dní nato. Ještě před mnichovským diktátem. Hned po něm jich muselo z pohraničí pryč na 160 tisíc – a do konce války dvakrát tolik. Datum potupného Mnichova jsme za Památný den vyhnání Čechů z českého pohraničí vyhlásili už na mítinku před německou ambasádou. V Holanech navážeme panelovou diskusí českých a německých historiků a politiků. Téma „vyhnání“ vrátí z mlhy účelových chimér na zem i bohatou faktografií. Společná česko-německá výzva, připravená na závěr setkání, osloví protiválečné, antifašistické síly i v desítkách jiných zemí.        

Na Pomníku maršála Koněva v Praze už jsou tabulky vysvětlující i jeho roli při potlačování povstání v Maďarsku a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jak tohle do vysvětlování maršálovy historické role berete?

Na hrbu Winstona Churchilla leží vina za milióny lidských životů. A také plán napadnout Sovětský svaz - už 1. července 1945! Dokonce spolu s několika divizemi wehrmachtu, jež pro ty účely nechal držet v plné zbroji. Dožaduje se kdokoli „doplňků“ na Churchillovy pražské sochy?

Vojska, jimž velel Ivan Koněv, cedila krev dávno před otevřením „druhé fronty“. Jen díky nim je tu teď i smečka hejhulů, kteří si o Koněva otírají nevymáchanou papulu. Žvást o tom, že „zpravodajsky připravoval 21. srpen“, si vycucali z palce. Koněv k nám jezdil za lidmi kalibru Ludvíka Svobody. Ve snaze udržet vývoj v mezích, obhajitelných před milióny žen, jimž válka vzala syna, dceru či manžela. I před milióny chlapů, které to peklo zmrzačilo. Tak černobílé, jak se to sugeruje dnes, to nebylo ani s „maďarským povstáním“. Moskvu žádali o zásah i lidé typu maršála Tita.