Výročí 21. srpna si lidé na mnoha místech země připomenou pietními akcemi. Co by mělo, a to nejen na nich, v souvislosti s událostmi roku 1968 především zaznít?

Především a zejména pro ty, kteří buď z naivity anebo ze své podstaty myšlení tvrdí, že před 17. listopadem 1989 bylo líp, zdůrazňovat, že komunismus je totalitní systém a je nereformovatelný. Že je to totalitní systém, který vraždil ty, kteří nesouzněli s vládní komunistickou ideologií a nedával lidem, žijícím v daném totalitním systému, žádné svobody.  Pouze povinnosti a všudypřítomný strach. O svou rodinu, o sebe, o své přátele.

Že byť je demokracie nedokonalá, neb i člověk je nedokonalý a může podlehnout různým svodům, je to jediný slušný a možný společenský řád, kde jsou osobní svobody občanů zaručeny. Ústavou a systémem právních záruk, kdy občané, pokud jsou moudří, si dobře zvolí své zástupce do volených orgánů parlamentní demokracie. Anebo, a je to jejich vůle daná demokratickým zřízením si nezvolí dobře, ale náprava je vždy možná. Příštími řádnými či mimořádnými volbami.

Pokud ovšem nepřijde, tak jak to z historie známe, „obroditel“ a populistickými řečmi nezmanipuluje netušící většinu k obrazu svému. A zde svoboda končí a nastává druh totality.

Velmi špatně se vysvětluje ona touha po svobodě těm, kteří se narodili těsně před rokem 1989 a po něm a nebyli vedeni k úctě k tradičním konzervativním hodnotám.

Z mého pohledu je připomenutí 21. srpna 1968 a sedmi dnů, které následovaly, čím dál více aktuální. Z pohledu těch, kteří onu dobu nezažili – a to tak bývá – to může být výročí nějaké vojenské operace. Na papíře to tak vypadá. Ale pro životy mnohých rodin a části společnosti, kdy po stalinistických padesátých letech přišlo uvolnění, znamenala šedesátá léta naději na možný konec komunistických represí, otevření železné klece. Klece, ve které žili naši rodiče, prarodiče a my, jejich děti či vnuci.

A mělo by také zaznít, že demokracie není něco automatického, do čeho se jedinec narodí a tak to navždy zůstane. Že velmi rychle se ona demokracie ztrácí, může se změnit v totalitu, ač zpočátku skrytou, postupně upevňovanou například cílenou nepřehlednou řadou novel stávajícího právního řádu, které omotají občana tak, že najednou zjistí, že není vůbec, ale vůbec svobodný. Že žije v neproniknutelné pavučině příkazů, zákazů, podpořených zesílenými pravomocemi moci výkonné. Vznikem nových, nevinně vypadajících státních orgánů a organizací najednou občan zjistí, že je opět svázán a nesvoboden.

Postupná změna pořádků se pak stane otevřená, kdy onen dobromyslně vypadající jedinec, hřímající jak vše koná pro dobro občana a odstraňuje nešvary předchozích vlád, pak za pomoci svých věrných a vlastnictvím PR nástrojů většinového občana zmate tak, že dlouho nevnímá, že je předmětem ovládání a nesvoboden. Stav, ze kterého je velmi těžké uniknout.

Ale stále je to ještě demokracie, ovšem s jinými parametry. Nicméně tak, jak si Čechů i jejich historicky projevené statečnosti vážím, mám obavu, že jsme v rozhodujících okamžicích nepoučitelní.

Komu by ta slova měla především patřit? Mladé generaci, pro niž to může být jen pár stránek v učebnici dějepisu a příliš se o to nezajímá, nebo těm, kteří si vpád pěti armád Varšavské smlouvy z dětství a mládí pamatují?

Částečně už jsem na to odpověděla. Víte, pro mě, která si 21. srpen 1968 prožila jako teenager, to byl pocit počátku další války vedené tehdejším SSSR. Války proti osobním svobodám, proti možným změnám, které jsme i my mladí vnímali, najednou se mohla hrát „západní“ hudba, mohli jsme číst do té doby zakázané knihy, mohli jsme chodit na koncerty, bylo to něco, co dnešní mladí lidí vnímají automaticky. Mohlo se i vycestovat na Západ.

Zcela chápu pocity dnešní generace, že vnímají historická data jako letopočet něčeho, co bylo a co se jich netýká. Nicméně – já a můj muž jsme vychovali své děti, které si část života prožily v době již uvolněné normalizace v úctě ke konzervativním hodnotám.  A jako prarodiče tak činíme rovněž. Proč?

Protože jsme prožívali jako mladí lidé Pražské jaro s nadějí, že totalitní klec bude zbořena. Byť dnes vím, že ony naděje nebyly realizovatelné. A pak přijely ruské tanky, my běhali po Václaváku ve snaze zvrátit vývoj, který byl plně v režii sovětského vedení, kolem nás střelba, první mrtví, ruští vojáci, tanky, zbraně. Pak jsme pochopili, že je to stejná okupace jako v roce 1938, jen místo Němců přijela vojska tehdejší Varšavské smlouvy a vývoj dál byl nezvratný.

A přišla normalizace a najednou byl zpět všudypřítomný strach, vyhazování lidí z práce, zavírání. Pamatuji si na všudypřítomné tanky, ve Stromovce se váleli ruští vojáci se samopaly, v místech, kam jsme si chodily jako děti hrát a kde jsme prožívali první lásky... Tehdy jsem měla poprvé, jako mladá, nezralá holka pocit neuvěřitelného hnusu a nenávisti vůči okupantům. Prožívala jsem to, co prožívali moji prarodiče a rodiče v době německé okupace.

A zde se dostávám k podstatě otázky. Bez roku 1938 by nebyl rok 1945, který hbitě využil Gottwald a v čele KSČ umně vymýval mozky všem, kteří zcela logicky byli rádi, že skončila válka a německá okupace. Rok 1948 byl pro nás hodnotová tragédie, bez roku 1948 by nebyl 21. srpen 1968 a následně by nebyl 17. listopad 1989.

A tato historická kontinuita by se měla neustále sdělovat napříč generačním spektrem. Mám stále sílící pocit, či spíše jistotu, že někteří, co prožili část svého života za komunistické totality, zapomněli a vychovávají své děti v duchu tohoto zapomnění. Považuji to za něco neuvěřitelného, co se nám v nečekané chvíli může neblaze vrátit.

Považujete za dostatečné, jak se k tomuto tragickému výročí staví a jak se k němu vyjadřuje politická reprezentace?

Tak od KSČM nemůžeme očekávat objektivní hodnocení situace. Stačí si vyslechnout názory její poslankyně a zastupitelky hlavního města Prahy Marty Semelové například k vraždě JUDr. Milady Horákové. Ostatní politická reprezentace – no když jsem si přečetla názor pana Humla k holocaustu, doufám, že jde o ojedinělý exces.

Ale z mého pohledu, pravice, míněno konzervativní pravice, si velmi dobře uvědomuje kontinuitu historie a její význam pro náš stát a věnuje se těmto výročím velmi zodpovědně a intenzivně.

Spíše bych ráda viděla změnu ve výuce novodobé historie. Jsou samozřejmě osvícení „dějepisáři“, kteří své děti při výuce historie vedou k správnému poznání a analýze naší novodobé historie. Pár takovýchto skvělých lidí znám z akcí, které náš spolek Publicum commodum léta pořádá, zejména pro mladou generaci. A z toho mám dobrý pocit, děti reagují neuvěřitelně a se zájmem.

Jo, roste dobrá generace… Ale je potřeba je vést tak, jak nás vedli tehdy naši rodiče či náš vlastní zájem o skutečné poznání historické pravdy. Napomáhali nám i tehdy osvícení pedagogové, kteří ovšem riskovali velmi mnoho. Ale i tehdy byli a nebáli se.